Archiv magazínu Agape - ročník 2014

     Nedávno jsem byl na návštěvě u spolužáka ze školy. Při kávě jsme se bavili o politice, ale mne více zaujaly otázky prodiskutovávané s jeho katolicky založenou manželkou. Samozřejmě se týkaly způsobů výkladu principů křesťanského náboženství. Když jsme byli ve vášnivém rozporu, její manžel a vědecko-ateisticky založený stoupenec Sisyfos prohlásil: „Všechna náboženství jsou konec konců jen nedoložené výmysly za účelem ovládání lidí.“ Jeho manželka se mírně urazila, ale já jsem se ze srdce pobavil.

     Nad touto záhadou jsem si mohl ukroutit hlavu. USA jsem měl v mysli spojeny s představou státu, postaveného na pracovitých a vynalézavých evangelících, vytlačovaných katolickými nadměrně konzervativními veličenstvy z Evropy. A najednou jsem konfrontován s politikou USA a EU, kdy pod heslem „lidská práva“ (deklasovaných vrstev a islámců) přijíždí tato pod heslem „multikulti“ do republiky i Evropy zkoumat americké organizace a komise pro lidská práva. Ty, které nikdy nevkročí zkoumat totéž do Saudské Arábie a emirátů.

      Největším odchýlením oficiálního líčení historiků i „pamětníků“ událostí mezi roky 1945-48 od Pravdy je založeno na  nepochopení způsobu myšlení válku přeživších Čechů v obnoveném Československu. Příčinu nedovtipnosti historiků spatřuji osobně v tom, že žádný z hodnotitelů nemá jednak ponětí o aktivitách tehdejších „sítí“ (nebo záměrně mlčí), jednak se ani v současnosti aktivně neúčastní organizování státu. Prakticky, tj. ve správních funkcích. Lidově neví, „jak to chodí“. Proto politologové nebyli a ani dnes nejsou schopni (ochotni?) prohlédnout zpravodajské a informační hry tehdejších „sítí různých bratrstev“. (V současné době jsou nejvíce aktivní finanční „sítě“.) Válečné prožitky a následné výsledky těchto „her“, zpracované médii, přitom konstituovaly myšlenkové procesy masy řadových (tj. naivních) Čechů. Absence představy o nenáhodnosti poválečných politických dějů vedla a některé naivy ještě vede k bláhové představě, že prezident Beneš „nepodepsáním demise“ ministrů v únoru 48 mohl další vnitřní běh státu změnit! Nikdo dosud (a má důvody) národu jasně neřekl, jak vypadala skutečná mocenská situace kolem prezidenta. A jak ve státních organizacích celkově! Skrytá realita byla naprosto odlišná od té národu představované.

     Po skončení první světové války se Evropa stala „duchovním spáleništěm“. Její tisíciletá vedoucí idea křesťanství byla v rovině respektování vědomostními elitami v troskách. V důsledku toho se v tomto civilizačním duchovním vakuu začaly formulovat tři „náhradní“ světonázory. Na Západě převládlo nenápadně a stále se ještě do hávu tolerantního křesťanství zahalující náboženství zlatého telete neboli vševládných peněz. Z pudu sebezáchovy si „uctívačství peněz“ ponechalo masku demokracie. Tato forma správy státu dávala alespoň určitou pojistku ve vztahu ke Spravedlnosti. Tou pojistkou je právo veta voličů! Jasnovidný Winston Churchill tento způsob správy státu pregnantně vyjádřil slovy: „Demokracie je špatný způsob vlády, ale nic lepšího není!“ Měl pravdu, protože dokonalý způsob správy státu, tj. poznávání hmotných rozměrů reality vědou a duchovních rozměrů reality (etiky) náboženstvím blízkým Bohu, nebylo v daném stavu civilizace možné. Nebyl pro to ani dostatečný vědecký fundament, ani Bohu, vnímavému jako Podstata světa, dostatečně blízké náboženství.

    Vznik a průběh první světové války nechal vystoupit konec žití hlavních principů křesťanského poselství Ježíše Krista mocenskou a vědomostní elitou Evropy. Porážka toho, kdo byť s vědeckým výpočtem válku připravil a přesto prohrál, měla evropské mocenské a vědomostní elitě napovědět, že vyšší Spravedlnost, na kterou přestaly věřit, existuje. Intuitivnímu čtenáři zajisté neuniklo, že v posledních sto rocích nakonec prohráli válku všichni, kteří ji začali! 

       Vestfálský mír ukončil nesmyslné a násilné válčení, vyvolané sporem o způsob dalšího ukotvení křesťanského náboženství jako duchovního směrníku evropské civilizace. Rozpory v pojetí křesťanství, které se vyjevily válkou za „pravdu katolíků nebo evangelíků“, se v důsledku válečného vyčerpání obou stran podařilo stabilizovat „modem vívendí mezi katolíky a evangelíky. Se závěrem, že se celá evropská civilizace bude nadále zevně a slovně opírat o křesťanské poselství. Ovšem ve dvou chápáních evangelijní zvěsti, v katolické a evangelické. Jenže do života a způsobu myšlení vládnoucích tříd v Evropě se ale v následujících staletích pomalu a jistě začal vkrádat jiný přístup.

Ve svém každodenním životě si uvědomuji význam přítomného okamžiku a kvality vůle, myšlenky a činu člověka. V přítomném okamžiku zastáváme určitou vůli, tj. určité stanovisko, v přítomném okamžiku se spojujeme s určitou myšlenkou, která nás vede k činu. V těchto třech rovinách se odehrává život každé lidské bytosti na planetě Zemi. Člověk hledá úspěch a životní štěstí, mnohdy však nezná ani sám sebe, neuvědomuje si, že je to on sám, kdo je průběžně příčinou všeho, co se v jeho životě odehrává. Neuvědomuje si, že rozhodujícím je právě kvalita vůle, kterou zastává a kvalita myšlení, kterou se rozhodne on sám ve své svobodné vůli následovat. Toto poznání je pro mne klíčovým, v mnoha případech pomohlo mně samotnému z náročných životních situací. Poznávám, i z reakcí lidí, kterým jsem na základě této zákonitosti mohl předat pomoc, že s kvalitou vůle a myšlení je spojena nová energie. Kdo dokáže tuto skutečnost domyslet, ten začíná chápat, kde je skutečné východisko pro současný svět.

Podstata lidské bytosti je duchovní a je nad hmotným rozměrem. Život člověka na planetě Zemi znamená příležitost lidského ducha k vývoji v rovině jeho duchovního a duševního těla. Lidská bytost dostává příležitost k vývoji v osobnost se schopností projevit ve hmotném Stvoření plnohodnotně svou duchovní podstatu. Každý z nás spěje v pozemském životě postupně k poznání své duchovní podstaty, svých duševních schopností, svého dílčího poslání a přínosu celku.

     Po tisíci létech od ukřižování Ježíše Krista se nedostavil ani jeho druhý příchod, ani Parsifal nevstoupil do chrámu Grálu a nepřivedl ozdravnou a životadárnou energii pro lidstvo. Zato znovuobjevení antických hodnot ve formě renesance a rozvíjející se rozumové (vědecké) poznání světa začalo silně otřásat způsobem výkladu některých biblických popisů světa.

     K prohlédnutí tohoto hodnocení je nutné si představit Ježíše Krista, jak přihlíží otázce dvou středověkých křesťanů: Pod „jednou“ nebo pod „obojí“? Katolík nebo protestant? Když dotázaný dá nevhodnou odpověď - buch rána cepem nebo mečem. Obojí jménem Ježíše Krista a zaručeně pravé víry! (Ač tento výslovně řekl páchajícím násilí jeho jménem: “Odstupte pachatelé nepravostí, neznám vás!“)

     Abychom vnikli do konání osobnosti Karla IV musíme prostudovat jeho životní pohyb a přečíst jím napsaný životopis Vita Caroli. Tím poznáme jeho způsob myšlení a vynoří se nám dávné děje. Ty mají prvopočátek ve způsobu únosu malého Karla otcem králem Janem Lucemburským od matky Elišky Přemyslovny. Významné totiž na něm je to, že únos byl provázen 3 měsíčním vězněním malého chlapce v podzemí bez oken na hradu Loket. (Aby jej Eliščiny stoupenci neunesli.) Takový dlouhý stav bez světla je, jak víme z Indie a Tibetu, známým iniciačním stimulem k probuzení činnosti třetího oka. (Vnitřního vidění, šestého smyslu.) Iniciovaný začne vnímat to, co jiní nevnímají. Takto iniciovaný chlapec byl odvezen do prostředí předních evropských dvorů včetně papežského na výchovu a nepochybně viděl i to, co jiní nevidí.

     Ti, co zcela nerozeznali, že křesťanství je mezi náboženstvími na zemi kvalitativně novým duchovním impulsem, jehož žití následně umožňuje civilizaci vzestup, se ptají, zda jeho rozšířením nebyla vlastně lidstvu otevřena slepá vývojová ulička. Dokládají toto podezření třeba tím, že jeho převládnutí přivedlo k pádu tehdejší vrchol civilizace - říši Římskou. A pak po jejím faktickém středověkém obnovení právě katolickou církví křesťanské organizace (církve) potíraly svobodu myšlení a bádání.

Klíčové body našich národních dějin: Praotec Čech. Přemysl oráč. Příchod křesťanství a svatý Václav. Úsilí o prohloubení křesťanství a Karel IV. Krize křesťanství a husitství. Zatvrdnutí krize křesťanství a Bílá hora. Lidská chtivost poráží křesťanství a vznik republiky. Nekřesťanský pokus o záchranu civilizace a komunistický převrat. Pád ateistického pokusu o záchranu civilizace neboli pád komunizmu. Příchod éry obnovené duchovnosti lidstva.

       První fyzikové dospěli k překvapivému poznání, že „všechny atomy ve vesmíru o sobě vědí“. Po nich i biologové nalezli, že všechny rostliny a živočichové v přírodě se „nějak“ vnímají a komunikují skrze impulsy, nezjistitelnými hmotnými přístroji. Naposledy i lékaři na základě pozorování došli k závěru, že buňky všech živých  organizmů, včetně lidského těla, spolu také „nějak“ komunikují. A to ne jen prostřednictvím neuro-humorálních řídících mechanizmů. Konec konců čínská medicína se při léčení lidí a zvířat již tisíciletí opírá o snahu o odstraňování poruch proudění přístroji zatím neměřitelné energie čchi. Na rozdíl od evropské medicíny rozpoznala, že neinfekční nemoc není náhoda. Tři tisíce let vykládá vznik orgánové nemoci u člověka tak, že tato vzniká, když porucha proudění energií trvá u jednotlivce dlouho. To se následně manifestuje orgánovou slabostí. která si již typ rozvrácení funkce orgánu přivolá. Čínský lékař proto léčí hlavně v době prvních projevů orgánové slabosti a to tak, že se snaží zjištěné poruchy proudění „energií“ čchi odstranit. Když se mu to povede, následuje spontánní vyléčení začínající nebo už i probíhající nemoci.

      Jakoukoliv civilizaci konstituuje obecná kvalita mezilidských vztahů a vztah lidí ji tvořící k životnímu prostředí. To je vlastně modifikovaný vztah k té síle, která prostředí planety a její přírodu pro život lidí vytvořila. U duchovně disponovaných lidí je pojata jako vyšší transcendentní síla, Bůh, u ateistů jako neidentifikovaný „soudruh příroda“. Problémy  s kvalitou a trvanlivostí civilizace jakékoliv civilizace pramení z toho, že pro její charakter  nemá větší vliv ani tak chování hrstky vysoce eticky a inteligenčně rozvinutých lidí, ale zásadně a jen chování a myšlení rozhodující masy lidí. Neboli civilizace je tak vyspělá a stabilní, do jaké míry eticky a charakterově vyspěla masa ji tvořící.

Idea Stvoření

Láska Boha sestupuje z roviny božské k rovině duchovní. Duchovní bytost vnímá působení boží milosti a obrací se k Bohu. Vzniká touha ducha přiblížit se k Bohu. Touha, kterou lze usměrnit jedině v prostoru hmotného stvoření. V okamžiku, kdy sílí úroveň duchovní harmonie a rovnováhy dostává duchovní bytost příležitost sestoupit do prostoru hmotného stvoření. Dostává příležitost stát se člověkem, aby tak dospěla k novému uvědomění si své duchovní podstaty, k novému poznání a k novému prožití zákona duchovní harmonie a rovnováhy. Utváří se tak úroveň probuzení ducha člověka v prostoru hmotného stvoření, utváří se tak jeho duše. Jeho další a další nové prožívání a nové poznávání v prostoru hmotného stvoření je vlastním pohybem a jedinečnou účastí ducha a duše člověka v prostoru duchovním i hmotném současně.

„Pane, 
když přijdeš, aby ses nám zjevil, nezjevuj se nám v celé své slávě, ale přeměň svou slávu v jinou, abychom ji byli schopni snést a vidouce Tě, ze strachu si nezoufali.“
„Vás (potká) to, čeho se obáváte, abyste viděli a uvěřili. Avšak nedotýkejte se mne, dokud nevystoupám ke svému Otci, který je i Vaším Otcem, a ke svému Pánu, který je i Vaším Pánem. Když se mi někdo přiblíží, shoří. Neboť já jsem oheň, který plane. Ten, kdo je mi blízko, je blízko ohni. Ten, kdo je mi vzdálen, je vzdálen životu samému.“
(Novozákonní apokryfy – Evangelium Spasitele)

Přichází čas Velikonoc, které spolu s vánoční oslavou narození Ježíše Krista patří mezi nejvýznamnější křesťanské svátky vůbec. V této době většina věřících obrací svou mysl k poselství Syna Božího a snaží se oživit ve svém srdci víru, naději a lásku. Je to již ustálený zvyk, přesto bychom pouze o jednom z těchto svátků mohli říci, že se na jeho významu shodnou všichni přesvědčení křesťané. Narození Ježíše Nazaretského je oslavou příchodu Spasitele, symbol naděje a vykoupení. Ale co Velikonoce? Prožívá je každý věřící stejně? Shodnou se lidé i při nich na skutečném významu oběti Syna Božího? Anebo se v těchto dnech modlíme každý zvlášť, v duchu vlastního pochopení Kristova poselství?
Ačkoliv církev nepřipouští žádnou rozpravu či polemiku o významu těchto svátků, já si myslím, že člověk věřící má za povinnost hledat stále hlubší význam odkazu Ježíšova života a smrti. I jeho odchod z tohoto světa byl a je člověku určitým návodem a poučením, a proto bychom neměli při vzpomínce na Kristovu oběť ustrnout ve zjednodušených a okleštěných výkladech.
Velikonoce jsou symbolem smrti, ale i vzkříšení. Pokory, bolesti, ale i osvobození. Zhanobení, ale i nanebevzetí. Ale nejvíce ze všeho jsou Velikonoce časem sdílení. Sdílení toho zlého, ale i dobrého. Sdílení smutku, trápení, ale i radosti a pokoje. Sdílení všeho, co může člověka zranit, ale také toho, co jej nikdy nenechá bez pomoci padnout.

Zaměříme-li svůj pohled směrem do minulosti, poznáváme, že historii lidstva tvoří přítomná kvalita vůle a přítomná kvalita myšlení člověka. Každý z nás je bytostí s duchovní podstatou, každý z nás má Dar svobodné vůle, každý z nás utváří skrze rozhodnutí ze svobodné vůle kvalitu svého života, kvalitu své budoucnosti a současně se tak podílí na stavu lidstva jako celku. Tento stav pociťuje každý z nás jako životní podmínky, v nichž žije a jako životní okolnosti, které na něj doléhají. V rovině duchovního a duševního vědomí jsme jednota. Čím více lidí směřuje k vyššímu bodu svého vědomí, k čistotě a spravedlnosti v rovině své vůle a svého myšlení, tj. k duchovní a duševní harmonii a rovnováze, tím čistší je rovina vědomí lidstva jako celku a tím vyšší je předpoklad pro jeho další vývoj na planetě Zemi.

      Výše uvedený jev se v Česku dostavil, jako je to v Evropě obvyklé, o jednu generaci dřív, než se stejný úpadek „demokratických“ stran objeví v celé západní civilizaci. Češi jsou množinou individuí „nedostatečně ukázněných“ a jsou „postiženi hledačstvím novot“.  Objevili proto dříve než obyvatelé Západu, že v současné správě zemí Evropy vůle občanů, opravňující v demokracii legitimitu moci, vnímají jako reálně prováděnou leda lidé slabomyslní. Po listopadovém převratu se u nás všechny vlády, vydávající se za demokratické, chovaly tak, že ani v horečce nemohl řadový občan v jejich rozhodnutích nalézt naplňování zájmů rozhodující většiny občanů. Chtěl snad tady někdo po listopadu převést rozhodující množství majetku do vlastnictví několika lidí? Chtěl snad v „demokratické“ ČSR někdo, aby získávání peněz bylo zcela odděleno od tvorby hodnot? Chtěl snad po převratu někdo, aby pojem cítěné spravedlnosti se oddělil od pojmu „v mezích zákonů“? Chtěl snad „demokratickou revolucí“ nastolit v kultuře stav, kdy se komunistická cenzura proměnila v mnohem přísnější a více pravdu škrtící autocenzuru? („Autor nechápavý pokynů“ již žádný článek ani hru neuvede.) Chtěli cinkající klíči nastolit takovou úroveň dovezené i doma vytvořené kultury, ve které největšími hity jsou prvorepublikové a totáčové filmy a seriály? Chtěli listopadoví revolucionáři do naší údajně se osvobodivší země dovážet evropské civilizaci cizí etnika v rámci „boje za jejich lidská práva“? V otázkách lze pokračovat hodně dlouho.

     Výživa, stravování, případně pránický způsob příjmu energie jsou v současné době často probíraná témata nejen na stránkách Agape, ale vůbec v celé esoterické veřejnosti. Tak jako u mnoha jiných, i zde však mnohdy dochází k nepochopení podstaty pojmu a jeho správného zařazení do té které úrovně stvoření. Pokusím se proto, v tomto článku projít jednotlivé roviny přijmu energie z hmotného, jemnohmotného a duchovního principu, a zodpovědět pár základních otázek.

     Celá existující realita (stvoření) je neoddělitelným spojením energie a informace. Zdrojem vší energie a informace je ještě nad tyto veličiny existující člověkem Nepochopitelný, Nedefinovatelný a Nepojmenovatelný princip, kterému více vidoucí si navykli říkat Bůh. Ten ze své podstaty vyzářil (stvořil) námi vnímavou realitu ve třech úrovních. Tyto úrovně se liší právě poměrem obsahu energie a informace.

Z blogu Karla Funka: http://karelfunk.bloger.cz:

K dotazu: Uvádí přibližně, že se týká spolehlivosti knih, které byly kdysi diktovány vyššími bytostmi, na které se příjemkyně naladila. Některé z desítek těchto knih bylo nutno spálit v obavě před StB, některé nebyly duchovní, ale vesměs se jedná o životopisy apoštolů, Panny Marie i Ježíše. Líčí tam i jeho tříletý život v klášteře vysoko v Himálájích. Knihy mého kamaráda velmi zaujaly. Uvažoval o jejich přepsání a případném vydání. Potřeboval by se ale o tom poradit. Některé věci mu v nich nesedí. Místopisné, časové. Ale jinak z nich cítí lásku a moudrost.
Ptali se na ně jejich andělů strážných. Ti řekli, že zdroj, který diktoval ta díla, byl čistý. Přesto - pustit se do takové opisovací a uspořádávací práce vyžaduje hodně času a sil. Tedy by potřeboval ujistit, zda to je opravdu "ono".