Ivana Kováříková - Velikonoční obrazy - II. část

Výše uvedený úryvek, ale i mnohé další ze starodávných textů a evangelií hovoří o tom, že Ježíš byl při svém zmrtvýchvstání spatřen nejen svými učedníky a jemu blízkými ženami, ale i mnoha dalšími lidmi, včetně vojáků střežících jeho hrob. Vysvětlení tohoto jevu objasňuje jednak církevní nauka, jiný pohled pak mají například metafyzikové, a pravdu přitom mohou mít obojí. Já si ale tento jev jasnovidného zření vysvětluji ještě poněkud jiným způsobem.
Při pohledu do doby těsně po ukřižování Pána je nápadná jedna skutečnost. Veškerý éter je jakoby prozářen výrazným Světlem. Vše je velmi jasné, doslova prodchnuté živou září, a toto Světlo má takovou sílu, že prostupuje i skrze hranice, které jsou jinak běžným pozemským smyslům uzavřené. Brány mezi hmotným, jemnohmotným a duchovním světem se otevírají a lidé se proto v této chvíli stávají svědky skutečného zázraku – zjevení života věčného.
Rozechvění, které při tomto pohledu lidská duše pociťuje, je však ještě znásobeno vědomím, že stejný jev prožíváme znovu, a to s ještě větší intenzitou. I my teď vstupujeme do epochy Světla, kdy nám Jeho druhý příchod opět umožní pohlédnout na břehy Věčnosti a připomene nám, kdo je oním rybářem, který jediný nás může převést na druhou stranu. Kéž je nám toto Světlo posilou pro naše duše a společnou víru ve věčnou Lásku, pokojnou Moudrost a spravedlivou Vůli!
---------------------------------
 JOSEF Z ARIMATIE
Stařec s pomocí Nikodémových paží opatrně snímá Pánovo tělo z kříže. S položením na bělostné plátno, ještě více vystupují na těle Syna Božího krvavé rány a stopy po bičování. Josef pokleká a třesoucíma se rukama začne ošetřovat Ježíšovo tělo myrhovým olejem. S nesmírnou láskou, která stále patří živému, se ho jemně dotýká a jeho slzy omývají spolu s myrhou zbědované tělo.
Josef z Arimatie je starý muž. Zažil mnohé události a za svůj dlouhý život už přišel k poznání moudrosti, že lidský život je nesmírný dar, který nemá být člověku jen tak pro nic za nic odebrán. Bůh možná má Izraelity za vyvolený národ, ale staří otcové mnohdy vedli nesmiřitelné války a na jejich rukou zbytečně ulpívala nevinná krev. Stejně, jako i v dnešní době.
Josef ví, že se rada starších dozví o tom, že to on si vyžádal u Piláta Ježíšovo tělo a bude mu nejspíše spíláno jako těžkému provinilci. Josef ale ve své lásce nemůže jednat jinak. Jehova přece také miluje své syny a snad proto odpustí i jemu, že přijal Ježíše za jeho života, i při jeho smrti. Vždyť opuštěn všemi zasluhuje každý člověk soucit, a jestliže navíc položil svůj život pro víru, je na místě projevit své milosrdenství o to více.
Josef opatrně balí Ježíšovo tělo do připraveného plátna. Odnese je teď se spolubratry do hrobky pod zahradou, kde zůstane až do doby pohřbu. V tichém rozjímání se pak bude modlit za duši mrtvého.
 
Je pozdní večer. Unaven na duši šeptá Josef stále modlitby za zemřelého Syna Božího. Čas k tomu je jeho posledním bohatstvím, které chce věnovat přímluvě za spásu Ježíšovy duše.
Náhle se místnost rozjasní oslňujícím Světlem. Josef spatří muže, v jehož záři se ztrácí veškerý prostor a čas. Stěny vězení, do něhož byl židovskou veleradou uvržen, se zvedají a Josef se náhle ocitá ve svém vlastním domě. Muž pak starce políbí a opatrně ho vede k jeho loži. Josef cítí vůni myrhy a ptá se neznámého:
„Kdo jsi, pane?“
„Já jsem Ježíš, jehož tělo sis vyžádal od Piláta, oděl jsi mne do čistého plátna, na mou tvář jsi položil potní roušku, uložil jsi mne do svého nového hrobu a ke dveřím jeskyně jsi přivalil velký kámen. Mír s tebou. Čtyřicet dní nevycházej ze svého domu. Podívej se, jdu ke svým bratřím do Galileje.“
Stařec uléhá na lože. Jeho tělo je znaveno, avšak mysl Josefovu prostupuje oživující Světlo. Všechen předchozí žal a bolest jsou náhle přetaveny v hřejivý pocit blízkosti Lásky Boží, a slzy, jimiž Josef skrápěl tělo Syna Božího, náhle prostupují jeho vlastním tělem jako životodárný zdroj síly. Z víry se stává přesvědčení, z přesvědčení se rodí prožitek. Blahoslavení jsou ti, kteří neváhají projevit milosrdenství a soucit s utrpením bližního svého!
 
Druhý den zrána se všechen zástup v synagoze radil, jakou smrtí mají Josefa usmrtit. Když zasedla rada, přikázali, aby byl potupně předveden. Když ale otevřeli dveře vězení, nenašli jej. Všechen lid byl zděšen a byli ohromeni, protože našli dveře zapečetěné a pouze Kaifáš měl klíč. Pak už se neodvážili vztáhnout ruce na ty, kteří před Pilátem mluvili v Ježíšův prospěch.
(Novozákonní apokryfy – Nikodémovo evangelium)
---------------------------------
MARIE Z MAGDALY
Ticho a úzkost v srdci prožívají náhle učedníci Pánovi. Sešli se v jednou domě a v této chvíli, přitisknuti k sobě, kladou si v duchu každý zvlášť stejnou palčivou otázku. Co jenom teď s námi bude?
V myšlenkách se vrací k událostem posledních týdnů a měsíců a vše prožité jim náhle připadá jako pouhý sen. Vytrženi ze svého prostředí, vydali se se Synem Božím na cestu, která měla jejich duše přivést ke spáse. Náhle však pochybují o smysluplnosti této pouti a jejich původní pocit radosti se mění na bezradnost a prázdnotu.
Milovali Ježíše a on miloval je, ale může člověk žít pouze skrze svou lásku, i když je požehnaná Synem Božím? Vždyť tento svět ve své krutosti nezná slitování a láska se často zdá být tou nejkřehčí a nejvíce opomíjenou vlastností lidského rodu. Kde jenom nalézal Syn Boží své přesvědčení, že láska je tou nejmocnější silou v celém stvořeném světě, která může proměnit i největší temnotu v rozjasněný den? Kde nacházel svou jistotu, že Slovo Boží otevírá bránu každé duše, i když se tato zdá být zprvu slepá a hluchá? A může vůbec přijít sem na Zemi Království Boží, když se teď Spasitel sám vrátil ke svému Otci?
„Jak můžeme jít k národům a kázat evangelium království Syna Člověka? Jestliže onoho neušetřili, jak bychom mohli být ušetřeni my?“
Tehdy Marie povstala, pozdravila je všechny, a pravila svým bratřím: „Neplačte a nermuťte se, ani nepochybujte – vždyť celá jeho milost bude s Vámi a ochrání Vás. Spíše však chvalme jeho velikost, že nás připravil, a učinil nás lidmi.“
 
S nadějí v hlase hovoří Marie k učedníkům, přesto však v duši některých přetrvává nejistota a pochybnosti. Zvláště Petr nemá trpělivost, vyslechnout si s mírností její slova. Co může Marie vědět? Opustila snad také ona svůj domov, svou rodinu, a vzdala se bezpečí poklidného života? Vždyť žena jako ona neměla nikdy nic cenného, jen své tělo, které beztak prodávala jako statek druhým.
Petr popouští uzdu své prchlivosti, náhle však Ondřej povstane a pronese rozhodným hlasem:
„Petře, tys věčně rozzlobený. Nyní tě vidím, kterak se přeš se ženou na způsob protivníků. Jestliže ji Spasitel učinil hodnou, kdo jsi pak ty, abys ji odmítl? Zajisté ji Spasitel spolehlivě znal. Proto ji miloval více než nás. Spíše se styďme (za svoji slabost), raději se oblečme v dokonalého člověka, a učiňme jej ze sebe tak, jak nám přikázal On. A pojďme kázat evangelium a neklást jiná vymezení, ani jiné zákony mimo to, co nám řekl Spasitel sám.“
(Novozákonní apokryfy – Mariino evangelium)
 
Zahanben Petr umlká.  Ondřej má pravdu. Vždyť pro nikoho z nich už není možná cesta zpátky. Dávno už se přece ve svých duších rozhodli, že přijmou po vzoru Ježíše každý svůj vlastní kříž. Uléhá proto Petr ke spánku s myšlenkou, že se zítra vypraví do města. Vždyť jeho život by už beztak neměl žádnou cenu, kdyby zůstal zavřen mezi čtyřmi stěnami. Sám sobě by se stal žalářníkem. Je-li to tedy Vůle Boží, pak nechť je jeho cesta svázána s kázáním Evangelia Lásky tak, jak to učil jeho Pán, Ježíš Kristus.  
 
S ranním rozbřeskem vstává Marie a ve svých myšlenkách se ihned vrací k zemřelému. V její duši se probouzí určitý neklid, který si žena neumí vysvětlit. Obléká se proto do pláště, míjí dosud spící učedníky a vychází ven do probouzejícího se jitra.
Žal v jejím srdci je stále přítomný, ale duše jakoby už nechtěla plakat. Slunce povstává a v jeho paprscích je tentokrát mnohem více jasu, než je v ranním čase běžné. Světlo proniká vším stvořeným. Je v půdě i v kamení, dýchá skrze každou květinu i vzrostlý strom, a se stejnou silou vstupuje i do duší lidských, aby v nich zažehlo novou naději a víru.
Marie kráčí směrem k hrobu, kde pod bělostnými kameny odpočívá Ježíšovo tělo. V slzách vzpomíná na Pánovu laskavost a projevené milosrdenství. Ona, která byla zavržena již s prvním mladickým hříchem, byla pro všechny už dávno zatracená. Přesto ji Pán pozvedl z prachu země a vzal do své blízkosti.
Nikdy Marie nemilovala nikoho více, než Jeho. Kdyby to bylo možné, vlastní tělo by raději vydala potupné smrti. Vždyť lásku, kterou se naplnilo její srdce, už jí nemůže nikdo vzít a Pánova slova, kterými k ní promlouval, už si ve své mysli ponechá navždy. Takové Světlo nelze přece zničit, ani zhanobit. Jeho živoucnost je opravdu věčná a stává se průvodcem člověka i v těch největších temnotách.
 
Zrak Marie náhle spočine na otevřené skále. Kámen, který chránil hrob, leží odvalen a vstup je zcela volný. S rozechvěním nahlíží Marie dovnitř. Otevřenými průzory dopadá do jeskyně světlo a v jeho paprscích vidí Marie sedět dvě postavy v bělostném šatu. Rukou se dotýkají Ježíšova roucha, tělo však v plátně už zabaleno není. Ženě bleskne hlavou myšlenka, zdali někdo snad neodnesl Pánovo tělo z hrobu na jiné místo, vybíhá proto z jeskyně, ale v tom venku spatří stát jinou postavu.
Je to člověk, ale jeho tělo září jako plamen a jas kolem jeho hlavy oslňuje Mariiny oči. Muž se k ní pomalu přibližuje a jeho pohled proniká až do jejího srdce. Marie nepoznává tvář, ale její duše najednou vnímá cit prožité lásky, a žena s rozechvěním pokleká k Ježíšovým nohám:
„Rabbuni.“
Slzami smáčí Marie půdu před jeskyní, a neodvažuje se ani pozvednou oči k postavě před sebou. Náhle však slyší hlas, který k ní promlouvá vlastním nitrem:
„Jdi, ženo, k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci Vašemu, a k Bohu svému i Bohu Vašemu.“
---------------------------------
V noci, kdy svítal Den Páně, zatímco byli na stráži vždy dva vojáci, zazněl z nebe mocný hlas. A spatřili, jak se otevřela nebesa a jak odtud sestupují dva muži ve veliké záři a blíží se k hrobu. A onen kámen přivalený ke dveřím se sám odvalil stranou, hrob se otevřel a oba mladíci vešli.
Když to oni vojáci spatřili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. Zatím co vyprávěli, co spatřili, viděli zase vycházet z hrobu tři muže, dva podpírali jednoho, a kříž je následoval. A hlavy těch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, přesahovala nebesa. I slyšeli hlas z nebe říkající: „Kázal jsi zesnulým?“ A od kříže byla slyšet odpověď: „Ano.“
(Novozákonní apokryfy – Petrovo evangelium)
 
Mnohé jsou úrovně, v nichž pobývá duše lidská. V nejhlubších temnotách, ale i v jasu království nebeského hledá člověk naději a touží po tom, přiblížit se ke Světlu. Mysterium Kristova sestoupení do nejhlubšího z těchto míst přitom přináší možnost spásy pro každou lidskou duši.
Princip Krista jako světelný průplav nabízí loď k záchraně každému, kdo odvrhne své vlastní ego a myšlenky šálící rozum, a rozhodne se následovat Světlo Lásky. Záře tohoto paprsku se stálou silou prochází veškerým stvořením a je jen na člověku, nakolik se otevře vyzařování tohoto principu. Láska je přitom jediným klíčem, s nímž může člověk otevřít dveře působení této největší síly ve stvoření. Ani vůle, ale ani moudrost samy o sobě neumožní lidské duši vstup do tohoto království Světla. Jen a pouze láska. Čistá, vše milující láska bez sebemenší stopy jakékoliv zášti nebo nenávisti.
Lidský duch, který následuje Krista v jeho Poselství, také nestoupá jen do výše a neoslňuje svým světlem ostatní, dosud níže stojící duše. Právě naopak. Úměrně množství Světla, které byl ten který člověk schopen pojmout do svého srdce, sestupuje pak k těm, kteří v osamělosti a nouzi zůstávají zaklesnuti v temnotách. Chráněn Láskou přináší pak tento světlý duch pomoc těm, kteří si sami pomoci nedovedou, a kteří také potřebují pocítit milosrdenství a soucit. Skuteční světci proto na nás neshlížejí z oblačného nebe. Takové naopak naleznete v místech největší bídy a lidského utrpení. A vždy je dobře poznáte. Jejich oči vyzařují lásku, jejich srdce obměkčí i nejzatvrzelejší myšlenku a jejich dlaně přinášejí úlevu i v největších bolestech. To je cesta těch, kteří pochopili správně slova Ježíše Krista. To je životní poslání každého, kdo přijme Jeho poselství do svého srdce.
---------------------------------
Čtyřicet dní pobýval Kristus se svými učedníky a v Duchu Svatém probouzel jejich srdce i mysl. Nebesa v té době zůstávala otevřená a všichni andělé a duchovní bytosti spoluprožívali působení Syna Božího. I Jan Křtitel byl s nimi účasten duchem a také přijímal Světlo a Pravdu. On, první mezi lidskými duchy, jehož oči viděly přicházet Spasitele v těle, a z jehož rukou přijal Ježíš křest vodou, teď vidí, jak Syn Boží křtí své učedníky ohněm.
Pán však nezůstane v této své podobě na Zemi natrvalo. Jan vidí, jak náhle učedníci sklánějí své hlavy a pokládají tváře do prašné půdy. Světlo se zvedá a začíná stoupat do světlejších výšin. V každé jedné další úrovni přitom zesiluje jeho záře. Jan vidí, že přichází bytost a je to i plamen, a náhle je všude kolem tolik jasu, že i nádhera nebeského ráje začíná blednout. Roztavené zlato, žijící oheň, symbol rovnoramenného kříže. I Jan padá tváří k zemi, neboť není v moci lidské duše, pohledět do tváře Živého. Vše vyplňující záře rovnoramenného kříže prostupuje veškerým stvořením a přichází ke Světlu Nejvyššímu.
Syn se navrací ke svému Otci, Kristus se spojuje s Bohem, Láska se stává Věčnou.
 
Věnováno učiteli, který mne přivedl ke Kristu.