Možnými zdroji legitimity vládců jsou tři činitelé. V nejnižším stupni vývoje civilizací dodává oprávnění ke vládě neboli legitimitu přímá hrubá síla. Ve středně rozvinutých civilizacích se jím postupně stává rozhodující masou lidí uznaná kompetentnost k rozhodování neboli moudrost. Tu vyhodnocují spravovaní lidé z pozorovaných dobrých následků předchozích rozhodnutí vládců. V nejvýše rozvinutých civilizacích je zdrojem legitimity vedení státu spojení s transcendentním rozměrem reality, s duchovní dimenzí, lidově s Bohem. Ta ovšem vyplývá na povrch až z dlouhodobých výsledků po několika generacích. Oprávněnost vlády, kterou je možno označit z „boží milosti“, jsou tedy její rozhodnutí, které ocení až následné generace. Neboli vládní zásahy působí ve svém výsledku tak, že obecně přispívají ke konstituování neplnohodnotných „lidiček“ v sebevědomé „osobnosti“. Vláda „z boží milosti“ spravuje tedy podřízený společenský útvar krátkodobě i dlouhodobě pod vlivem tak, že je pod vlivem Prozřetelnosti. Toho je ovšem schopna jen tehdy, když v jejím čele stojí lidé ve stavu aktivované intuice. Tedy ve spojení s Podstatou světa.
Je zřejmé, že být „vládcem z boží milosti“ by chtěli být všichni. Už kvůli tušené délce trvání státu a civilizace. Každý se může přesvědčit studiem dějin, že trvání státu založeného na síle se měří na měsíce a roky. Na kompetentním neboli moudrém spravování pozemských věcí za použití rozumu trvá desetiletí. Na duchovním vedení po generace až tisíciletí. Dodnes je patrný rozsah a kladný vliv někdejší římské říše. Ale i Habsburské. V dějinách českého státu jsem nalezl jako typického vládce z boží milosti jen císaře Karla IV. I po 7 stoletích je stále Otcem vlasti a všechny jeho správní úkony jsou stále ctěny. (Možná jim byl i kníže Václav, ale o jeho působení je málo věrohodných podkladů.)
Legitimita vládců, odvozená od hrubé síly, je vlastně projevem pokračování „zákona silnějšího“. Tento děj je typický pro život v „džungli“. Je projevením žití zákona „těla“, hmotnosti, stavu lidí po „vyhnání z ráje“. Typickými představiteli zákona síly ve správě státu byli třeba siláci neboli rabiáti typu Džingischána, Attily, nebo siláci v projevu „schopností zorganizovat rabiátnost druhých“, jako třeba A. Hitler. Tito vládcové činili jen svou svévoli, protože se považovali za vtělené bohy na zemi. Neuznávali zájem celku nebo Stvořitele.
Z podstaty věci, z absence přítomnosti byť jen stop duchovnosti, říše jen na síle bazírující mají trvání jen po dobu života dotyčných diktátorů. K tomuto závěru dojde i nepříliš inteligentní člověk. Proto po uchopení moci válečníci a dobyvatelé, jakmile začnou stárnout a moudří, pochopí krátkodechost své legitimity u moci. Snaží si proto do způsobu své vlády včlenit alespoň část oněch dalších dvou zdrojů legitimity. Tedy kompetentnost v konkrétním rozhodování (moudrost) a vnímání mimorozumového rozměru reality. (Způsobu chodu božích „mlýnů“.) K tomuto účelu si přidružují okruh relativně protěžovaných a chráněných poradců všeho druhu. Aby tito je samotné „zásobili“ i svou moudrostí a intuicí. Ve středověku to byli kromě vysoké šlechty a umělců často i prostořecí dvorní šašci. Roli těchto šašků naplňují v tzv. demokratické společnosti současnosti novináři a politologové. To proto jim skutečný „vlastník moci“ povoluje „svobodu tisku“, spíše žvanění o konání „držitelů moci“, aby se dověděl „loajálním obličejem“ zakryté reakce občanů na napsané.
Samozřejmě se vládcové tohoto světa snaží zavázat si náboženské vůdce. Dobře ví, že nejlevněji proveditelné dodržování pravidel chování lidí je skrze stereotypy myšlení. Jak říkal Havlíček, náboženství je nejlevnější policie. (Poznal to z fungování jednoty trůnu a oltáře v rakouském mocnářství.) Jenže náboženští činitelé mají „v popisu práce“ býti oddáni jen Bohu Podstatě světa. Zatím to na světě bohužel často chodilo tak, že světští vládcové snadno nacházejí ctižádostivé neplnohodnotné představitele náboženských společenství. Ti mocným tohoto světa za protěžování svého „vyznání“ a dobré bydlo dodávají u lidu aureolu „vládců z vůle transcendentna“. Viz všechny současné náboženské vůdce, fotografované s vládci prokazatelně se zvrhávající a upadající civilizace. Jmenovat netřeba. Osobnost s otevřeným duchem, tj. vhledem do nadčasovosti, tedy mající skutečně spojení s transcendentním rozměrem reality, by se s lidmi „vlády tohoto světa“ neměl ani sejít. Takovými setkáními ztrácí již dosaženou „vibraci“ duše, neodvislou od světských věcí. Proto skrze stavy rozšířeného vědomí „zasvěcený“ císař Karel IV navštěvoval poustevníky a „zřece“, např. „slepého mládence“, jakoby náhodou, utajeně.
Již v dobách antiky byli za poradce a vychovatele synů vládců násilníků vyhledáváni filozofové, jako Diogenes, Seneka, Aristoteles nebo Platon. O stovky až tisíc let pozdějším moudrým příkladem „obstarání si“ božího požehnání bylo konání jinak velmi tvrdého „rabiáta“ císaře Konstantina Velikého. Povolením křesťanství a jeho ustanovením státním náboženstvím se časem obdařil přídomkem Veliký. Nebo později francký vládce Chlodvik, který poté co od barbarů osvobodil rozvrácený Řím, se domluvil s již bezvýznamným a bezmocným římským katolickým biskupem. Chlodvik přitom přestoupil od ariánů na katolickou víru a římský biskup jej po tomto kroku pomazal posvátným olejem na dědičného franckého a římského krále. Na oplátku za tuto vzájemně výhodnou spolupráci podložil Chlodvik mocensky prioritu římského biskupa v křesťanství neboli obnovil papežství. Jejich konání vedlo vlastně k znovuobnovení kulturního okruhu bývalé římské říše, čímž prokázalo duchovní legitimitu. Následný stav na evropském kontinentě, potvrzování legitimity vládců papežem (nebo hlavou místní církve), trval celý středověk. V možných podmínkách se církev alespoň v mírné formě stala stabilizujícím a války omezujícím prvkem. Nebýt jejího „arbitrážního“ vlivu, bojovali by rabiáti o moc „ještě lépe a radostněji“.
Jenže ustrnutí a úpadek křesťanství v kontrastu k postupu poznání jiných aspektů světa vedl postupně k tomu, že legitimita obstarávaná církví v nové době postupně ztrácela váhu a tím účinnost na masu lidí. Ustrnulá vedení křesťanských církví v nově se vynořujících okolnostech neprokazovalo ani spjatost se svými duchovními kořeny, ani prostou moudrost. Spojení s transcendentním rozměrem reality na základě výsledků už prokazovala velmi těžko. Místo náboženských hodnostářů vize a zázraky přicházely spíše k obyčejným teologickým „nevzdělancům“, od Františka z Asisi po Bernandettu.
Propad váhy církevního posvěcení se vzorově projevil na sporu anglického krále Karla 1 a parlamentu. Parlament trval na tom, že vládce musí jednat v zájmu země, reprezentovaném poslanci. Ti že se řídí moudrostí, kterou prostřednictvím parlamentu zastává většina rozumných občanů. Král Karel 1 ale trval na tom, že k vládě zrozený a pomazaný, tedy Bohem ustanovený je on. A tudíž platí jeho vůle jako zastupujícího vůli boží. Jenže chod událostí neboli boží mlýny jeho postoj nepodpořily. Byl z vůle parlamentu diktátorem Oliwerem Cromwelem popraven. Diktatura parlamentu nastoupila ovšem jen načas. Lid (veřejné mínění) postupně prohlédl parlament jen jako vlastníka silné armády a pouhé krátkozraké zástupce finančního prospěchu. Jeho legitimita se v očích lidu začala „rozpouštět“. Aby byla legitimita správy Anglie zachráněna, byl nalezen kompromis. Monarchie byla obnovena v konstituční podobě. Král je sice dál zrozován z boží milosti, jako takový se narodí, ale je povinen se řídit vůlí parlamentu, neboli tím, co je považováno za moudrost. Dodnes se to v Anglii osvědčilo jako nejlepší řešení.
S nástupem faktického materializmu přešlo lidstvo na kontinentě do další fáze vývoje způsobu správy států. Má jim být údajná „vláda lidu“ neboli demokracie. V ní se s králi jako zrozenými z boží milosti již nepočítá. Do funkce hlavy států (králů) s titulem prezident jsou voleni lidé poslušní pravidlům tohoto světa. Duchovní organizace byly z procesu poskytování prvku „božího posvěcení“ neboli rozměru transcendentna k legitimitě vládnutí odstraněny. Podle mne se tím církvím otevřela cesta k jejich vlastní sebereflexi neboli k obrození od nesvětského působení. „Vůle boží“ se ve státech a civilizacich děje stejně! Pouze jinou formou. „Koho si lid zvolí, tím je buď potrestán nebo odměněn“. Podle zákona setby a sklizně, příčiny a následku. Církve tím nenesou odpovědnost za ateizmem a demokracií přibližující se společenské kalamity. Myslím si, že budou horší než ty v době vlády bolševizmu v Rusku nebo nacizmu v Německu.
V současnosti se stav rozkladu prvků legitimity k vládnutí a „pštrosí politika“ k odpovědnosti za nastoupený vývoj začíná vyjevovat jak EU a USA, tak v Číně. Překvapivě nejméně v Rusku. V těchto civilizačních okruzích vládnoucí kruhy zjevně opouštějí legitimitu, odvozenou i z pozemské moudrosti. O prozřetelnosti přístupu z hlediska věčnosti ani nemluvě! Tu konec konců ateistické civilizace ostatně ani nemohou mít. Protože ateizmus kromě spotřeby nedefinuje smysl života člověka, nemůže tedy vůbec nalézt lidskou bytost jako i nehmotnou jednotku. Současná státy této civilizace „boha peněz“ vnímají člověka pouze jako výrobce a spotřebitele. Stačí se podívat na body jednání vlád a parlamentů. Skrytý okruh vládců se domnívá, že je možno lidi spravovat podle zákonů, vytvořených silnějšími. Tedy těmi bez jakýchkoliv nehmotných zábran. Ateistické právo nezná jiný přístup než právo silnějšího a vychytralejšího! Civilizace peněz tak zákonitě začnou řídit z hlediska věčnosti slepí vůdcově. Slepí vedou slepé ovládané. Tento stav věcí má jediné vyustění. Všichni, vládcové z vůle peněz i ovládaní, jejich zákonodárci a společensko-vědci, přivedou civilizaci do rozkladu. Nyní jde vlastně jen o to, kdy a jak hluboko to bude.
Tento neblahý stav správy věcí veřejných začali již před desetiletími vidět a vyslovovat jednotlivci z duchovních elit národů. Jejich varování však ani vládcové, ani lid uspávaný nebývalým konzumem, nedbal. Je sice pravda, že většina lidských bytostí musí být nejprve najedena a teprve pak je schopna se otevřít k vnímání jiných aspektů reality. Protože ale varování příslušníků duchovních elit národů ze špatného nasměrování lidské činnosti po desetiletí nepřestávalo, začalo nakonec působit i na masy konzumentů. Značná část z nich již začíná tušit, že „konzumní civilizaci opravdu ovinuly nějaké mraky“! Část konzumentů znervózněla. V důsledku této nervozity „strany konzumu“ začaly být vůdcové Západu nalézáni jako nedostatečně kompetentní. Vlády začaly ztrácet důvěru a tím legitimitu. Konzumenti přestávají chodit k volbám. Následně se lidé mohou ptát vlád: „Jakým právem se tu vládo, zmocněná 20% občanů, na nás rozkřikuješ???“ Právem moci? To si nepřej, abychom se my, (zejména ti „nevaž se, odvaž se“) rozkatili. Pak uvidíte, že vám ani vaši pendrekáři nebudou stačit! Nebo snad se vy demokratické vlády rozkřikujete „právem moudrosti neboli kompetence“? To jako prokázané skrze výsledky při správě států, životního prostředí, orgánů EU, společensko-vědních oborů, lidských práv tvůrců hodnot nebo výkonů justice?
Začaly se ozývat rebelující hlasy: „Nedělejte z nás voličů blbce!“ Ta vaše EU moudrost dosáhla nejvýše na to, abyste udělali evropské normy tak na banány nebo „včelí rámečky“. Ale dodnes nikoho z těch v EU parlamentu sedícího nenapadlo skutečně normalizovat jednotnou nabíječku na všechny mobily a notebooky!!! A to napadlo i tady vedle mne sedícího „tenťáka Frantu Ferdu“, který se „mluvením o ochraně životního prostředí“ neživí! A nebo vaše kompetence řídit stát a civilizaci má spočívat v tom, abyste po Evropě podle „zákonných klíčů“ šířili bandy, s evropskými normami soužití nesourodé? Takové, které země svého původu přivedli k hladomorům a válkám! A tak jako evropský občan a volič se slovy římského Cicerona ptám: „Jak dlouho ještě budete EU reprezentanti zneužívat naší důvěry?“ Jak dlouho ještě budete US vládcové „šířit demokracii“ bombardováním jako v Jugoslávii, Libyi, Sýrii, Iráku, Ukrajině? A následně vlny uprchlíků ze zemí „rozpoutané“ demokracie usazovat v Evropě?
Protože „psí hlas do nebe nevolá“ (pozor zdánlivě!), se odpovědi zřejmě nedočkám. Zřejmě ji neznají ani „ti nahoře“. Musím proto spoléhat na to, že realita není jen čtyřrozměrná a modlit se za to, aby na ni přišli. Doufám, že v té transcendentní dimenzi světa jsou síly, které nenápadně lidstvu pomohou. Třeba i „náhodami a přírodními silami“. Po nich by se do vedení států a civilizací měli vrátit lidé s faktorem věčnosti zakotveným ve svém uvažování. Tím jejich rozhodnutí nabudou kvalitu, že se o nich ještě po staletích bude hovořit jako osvícených. Aby se tak stalo, měly by duchovní organizace nejen prohloubit kvalitu svého vnímání Podstaty světa, ale co nejvíce mentálně „vyzařovat“ správný typ myšlení. Myšlení, které povznese lidstvo do vyšší, již i nemateriální úrovně civilizace.