32. V duchovní rovině reality není dovolena msta a odplata.
Ježíš: Kdo vás uhodí do pravé tvaře, nastav mu i druhou.
Milujte nepřátele své! Mt 5, 38-48.
Zdánlivě nespravedlivé a nesmyslné pokyny pro duchovní lidi. Vždyť v biologické rovině bytí je trvalý boj o život, který je přeformulován do zásady přiměřené msty: oko za oko! Jenže v duchovní rovině, rovině pohnutek (chtění), by realizace tohoto vedla společnost do trvalé řeže. Lze si představit, jak někdo, často neznámý, dá úmyslně (černý duch) nebo neúmyslně někomu facku. Ublížený ji nenápadně dá dále nejbližšímu atd. Za chvíli se všichni fackují a neví proč! A jsme ve společnosti na úrovni „předpeklí“. Naopak v Ježíšově společnosti dá někdo někomu facku. Ten ji přijme jako boží dopuštění a nešíří. (Blahoslavení kteří trpí pro spravedlnost.) Nešíření utrpení pojme jako dar Bohu, jako jeden typ „bohoslužby“ Ježíšova Nového zákona. V celé společnosti tím udrží stav, kdy se nikdo „nefackuje“. Navíc Bůh jako Spravedlnost sama nezasloužené utrpení nepotřebuje a ze zákona v následném čase nějak „kompenzuje“. (Viz kniha Jobova.) Tomu, kdo se bez pomsty a bez nenávisti k nepřátelům zachoval, z principu Spravedlnosti samé „nahrazuje“ škodu. Pouze jen rozumoví lidé nejsou schopni postihnout, že to často bývá v jiné než hmotné rovině bytí. A naopak skrytě ublíživšímu a nenávistnému člověku Bůh jako na čas nevázaná Spravedlnost sama následně také naměří „jeho metrem“. Pro ty, kteří Ježíše pochopili, tedy platí: Pomsta náleží Bohu, nikoliv jakkoliv poškozenému!
Římští císařové tento Ježíšův pokyn považovali za „státně rozvratný“ a také kvůli němu křesťany pronásledovali. Nebyl jimi jako praktikům výkonu státní moci správně pochopen. Princip odmítnutí msty neznamená, že zlu a násilí se v rovině společnosti nemá bránit a státní organizace nemá udržovat, i mocí, výkon světského práva. I vůči dětem! Jestliže totiž společenské bezpráví násilník (i dítě) činí záměrně, a kdyby mu v dalším činění nebylo mocí zabráněno, indukce zla by se sám z hlediska věčnosti neboli karmicky neúměrně zatížil. Proto z lásky k pachateli zla jej orgány výkonu státní moci musí zastavit, i silou. V takovém případě se ale nejedná o mstu či „fackování“, ale o ochranu všech jednotlivců včetně přestupců zákonů. Udržuje se vývojem civilizace dosažený právní řád společnosti.
Kdo tento princip neodporování zlu zlem nepochopí a vyjde smrtí z těla, jeho duše má v sobě vibraci „oko za oko“ a podle ní se chová v záhrobí. Zaplete se tam v důsledku své „povahy“ do nekonečných astrálních bitek a bez nebýt příležitosti božského daru života v další inkarnaci(znovuzrození), nikdy by nevkročil do nekonfliktní Ježíšovy říše Ducha lásky. Strážce prahu (satan) „má od Boha v popisu práce“ takového tam nepustit. Vnesl by tam chaos. Proto výše citovaná Ježíšova rada, z hlediska hmotného rozumu nesmyslná, z hlediska věčnosti je pravou božskou radou lidskému duchu na pouti hmotností!
33. V životě je nutné stálé a všestranné úsilí o přiblížení se k dokonalosti, neboť to je smyslem života. Jen tělesné a rozumové úsilí přivádí člověku nejen pomoc boží, ale nakonec i jeho samotného přibližuje k Světlu! Ježíš: „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte (k poznání) a bude vám otevřeno. Neboť každý (u Boha), kdo prosí dostává, kdo hledá nalézá, kdo tluče je mu otevřeno.“ (Mt 7, 7-11) Podle zákona setby a sklizně, ten kdo neprosí je ve „vibraci“ duše, která ji nemůže přijmout, protože na prosbu není „naladěna“. Kdo nehledá, nemůže nalézt. Kdo netluče (neusiluje o poznání), nemůže k němu dospět. Celé viditelné a neviditelné stvoření je na tomto principu založeno. Tento princip je jedním z mnoha, kterým se souhrnně říká božská Spravedlnost. Vztahuje se k i v duchovní dimenzi platícímu zákonu relativity: „Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno!“ (Dříve Hermes: „Jak dole, tak nahoře!“) Od něho je odvozeno i další zlaté pravidlo pro styk mezi lidmi: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi! V tom záleží všechen Zákon a proroci!“ (Mt. 7, 12)
34. Duchovní zákony nemohl člověk ani v Ježíšově, ani v současné době pochopit rozumem, jen intuicí neboli jasnovidným srdcem. Podstata světa a člověka není zatím rozumově definována, protože lidé této civilizační úrovně na tuto úroveň možností bytosti člověka ještě nevystoupili. Proto v nižších kosmických úrovních civilizací, jako je země, je vzestup duchů v tělech (lidí) správněji směrován „srdcem“ (jasnocitem). Ježíš k apoštolům: “Protože vám (v mé blízkosti) je dáno znáti (větší míru) tajemství království nebeského (stvoření), jím (lidu obecnému) však tato příležitost dána není!“ Proto k lidu mluvím v podobenstvích. (Mt 13, 10-23.) Kdo prohlédne podstatu těchto podobenství, stává se blaženým neboli hlouběji vědoucím duchem. Jinde je tato proměna pojmenována jak „nové zrození z Ducha“. Nehmotné oči takových duchů pak vidí a jejich uši slyší, co se děje ve skrytých rozměrech reality. Mnozí proroci a učení moudrostí pouze hmotného světa (rozumu) takovým lidem mohou závidět!
35. Prohlédnutí prvního člověka a jeho vyjádření má vlastnost šířit se v populaci jako lavina a již je nepotlačitelné. Ježíšovo podobenství o kvasu (Mt 13, 33-35.)
„Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.“ Znamená to, že v podobenstvích jsou uloženy všechny zákony transcendentního (skrytého) rozměru světa a úkolem čtenáře Ježíšových výroků je objevit je.
36. Čí duch prohlédne hloubku Ježíšových výroků, dohlédne skálu, na níž stojí zákony tohoto světa. Tím se jeho poznání stává postaveným na Podstatě tohoto světa, obrazně jako na skále. (Mt 16, 13-20) Na základě rozlišení kvality Ježíše a proroků Petrem v Cesareji Filipově říká Ježíš Petrovi: „Ty jsi skála, na té skále zbuduji církev svou a brány pekelné ji nepřemohou!“ Mnozí pochopili osobně ve vztahu k Petrovi. Platí však pro všechny, protože je to neosobní princip! Každý, kdo obdobně jako Petr nalezne hierarchii Ježíšova postavení mezi proroky, se stává skalou a dostává klíče ke království nebeskému! Jako kdyby tam byl místo Petra. Toto poznání mu umožní správně přijmout a odmítnout věci na zemi i v záhrobí (na nebi), které před něj osobně a konkrétně život postaví. Co přijme a odmítne na zemi, bude v důsledku tohoto poznání v souladu s duchovními zákony „nebe“.