Archiv magazínu Agape - ročník 2012

      Když se budoucí císař Karel IV vracel do Čech, byla země rozkradená, zadlužená, demoralizovaná a všude řádili loupeživí rytíři. Karel shromáždil zbývající seriózní šlechtice do malé armády, prošel s ní zemi a silou vyvrátil a pověsil loupeživé rytíře. Pak zaměstnal nezaměstnané (hladová zeď), založil výuku moudrosti (univerzitu), konstituoval mravnost a kult (arcibiskupství), nikdy nevedl válku, radil se s jinak obdařenými (slepý mládenec a poustevník v Bavorsku), a stavby, které začal stavět, jsou chloubou království dosud. Když v roce 1378 zemřel, vnímali pozůstalí jeho smrt jako smrt Otce vlasti. Ještě 600 let poté byl zvolen největším Čechem.
 

Vážení a milí přátelé,

 

Rád bych Vám předal jednu z kapitol z knihy Učitel – Rozhovory u Sedmi Rilských jezer. Jedná se o záznam přednášeného slova které měl ke svým přátelům, v třicátých létech dvacátého století v horách v Bulharsku, pan Petr Konstantin Danov - zakladatel a významný představitel Bílého Bratrstva. Vnímám jej jako člověka, který přišel, s nebývalou hloubkou, aby přiblížil lidem učení Kristovo. J. Sedláček

    Vážení přátelé, posílám předběžné znění článku, určené pro případnou diskuzi.

 

    Denně jsou hlavním obsahem zpráv komentáře kolem naplňování všeobecné deklarace lidských práv. V duchu jejich výkladu jsme se dověděli o lidských právech necivilizovaných občanů Matiční ulice v Ústí, že mají právo být neomezeni ve svém počínání „rasistickou“ zdí, o právu farmářky Havránkové na odškodnění 1 milion za výměnu hektaru půdy, když tato stojí v cestě budování dálnice. Lidská práva těch, kteří podobně uplatňované právo musí ze státního rozpočtu zaplatit zmíněna nebyla.

       První československý prezident ve „Světové revoluci“ píše, že když bylo koncem roku 1917 v exilu rozhodnuto, že Československo vznikne jako demokratická republika, rozhodovala jeho exilová skupina ještě o formě této demokratické správy. K dispozici byl fungující vzor stranické parlamentní demokracie francouzského typu nebo prezidentská demokracie amerického typu. Jako demokratičtější byla tehdy pro budoucí republiku zvolena francouzská forma demokracie. V ní těžiště výkonné moci je soustředěno ve vládě, odpovědné parlamentu. Tato forma demokratické správy státu předpokládá rozhodující roli stran při určovaní vnitřní i zahraniční politiky. Ale také kontinuální „výrobu“ záplavy koaličních kompromisů! Jak se ukazuje, je to pro tento vzdělanostní stav lidstva varianta nadměrně idealistická. Její úspěšný chod umožňuje jen vysoká etická hodnota poslanců. Od tohoto nároku je odvozen onen následný Masarykův povzdech po návštěvě právě zvoleného parlamentu první republiky: „Demokracii už bychom měli, teď ještě ty demokraty!“ Platí to dnes ještě naléhavěji. Jak má být ale etická hodnota poslanců, když ji nemají její voliči? Stav všeobecné demoralizace veřejného života umožňuje vznik rozhodujícího vlivu skrytých zákulisních vnitřních i zahraničních zájmových skupin. V tržní ekonomice se již kupuje vše! I právo! Prostřednictvím koupených poslanců a stran vládnou státu zájmové skupiny a zahraničními centrály. Praktickým a viditelným důsledkem této formy správy státu je neodpovědnost kohokoliv zúčastněného!!! Je dobře pozorovatelným pravidlem, že jakmile se tržně a zájmově slepené koalice rozpadnou, svádí se neúspěchy státní politiky a naprostá selhání jednotlivců vždy na koaliční kompromisy a partnery.

      V podstatě všichni cítí, že se něco ve způsobu života lidstva musí změnit. Lidé jsou však nejrůznějšího nasměrování a nemohou dohodnout na tom, co to vlastně má být. Jedni se domnívají, že to má být změna způsobu rozdělování konzumu tělesných potřeb. Jiní říkají, že to má být změna přístupu člověka ke zdrojům planety a k odstranění lehkomyslnosti ve způsobu zacházení s civilizačními odpady. Další se domnívají, že nutné je změnit mezilidské vztahy. V zásadě všichni mají pravdu, ale žádný neví, jak svého cíle dosáhnout. A tak doufají v politické změny, které by se měly uskutečnit skrze nástup „zaručeně správných stran“, nebo osvícené diktatury nebo prostřednictvím zásahu ufounů.

     Když jsem byl v mládí konfrontován s řadou světových jazyků, které bych přes svoje nevalné jazykové nadání měl zvládnout, často mi v mysli vyvstávala otázka, proč se naši předkové v době tzv. národního obrození rozhodli pro bezvýznamný umírající jazyk namísto světové němčiny. Zejména tehdy. Nechápal jsem je. Vždyť čeština kolem roku 1800 byla jazykem asi 2 milionů zaostalých venkovanů bez vlastní inteligence a šlechty. Proto Josef Dobrovský sepisoval její mluvnici, aby zadokumentoval zanikající jazyk. Byla v té době zhruba ve stejné situaci, jako asi dvacet jiných evropských jazyků. Od skotštiny, welsštiny, irštiny, baskitštiny, katalánštiny na západě Evropy po lužickosrbštinu a kašubštinu na východě. Dnes s nimi skoro nikdo nemluví, neboť jimi původně mluvící národy v sobě nenašly sílu k procesu, kterému říkáme národní obrození. A v souvislosti s odlišným jazykovým vývojem musí každého přemýšlivého napadnout, že se u nás odehrálo něco zvláštního! Proč u nás zmrtvýchvstání češtiny a Čechů jako národa ano, když to vlastně bylo a je hospodářsky nevýhodné? A proč třeba u Irů, Basků apod. ne.

    Již asi 4 tisíciletí je známo, že řeč je pokusem člověka o podvědomé zachycení jednotlivých aspektů Absolutna neboli Podstaty světa. Od tohoto poznání si kabalisté odvodili, že každá hláska, původně hebrejštiny, pak i jakékoliv řeči, je úsečkou zachyceného aspektu reality. Nejen hláska, ale i její vyslovovaný odstín. Tak z charakteru jazyka toho kterého národa můžeme „odezřít“ i to, jakým způsobem je dotyčná jazyková skupina lidí schopna podvědomě vnímat odstíny „živé reality“.

       Jako náboženský synkretizmus je označován jev, když člověk či skupina lidí míchá hodnoty a rituály různých náboženství podle svého osobního cítění. Dnes je možné takový přístup u nás nejčastěji pozorovat na jevu, kdy v zásadě křesťansky smýšlející lidé (včetně mne) používají k popisu světa a člověka termíny, převzaté třeba z budhismu, jógy, hinduismu či přírodních náboženství. Synkretisté klidně přejímají pojmy a chápání duchovních kompetencí, které tradiční křesťanské pojetí světa a člověka nezná. Nečekají na „povolení“ jejich používání hodnostáři církví či na nalezení jejich obdob v nově nacházených písemnostech z doby prvních křesťanů. Církve a její představitelé si evidentně neví rady. Pro představu uvádím např. reinkarnaci nedozrálých lidských duchů, působení duchovní zátěže člověka nikým neodstranitelnou karmou (hříchem), meditaci v přírodě jako plnohodnotnou formu modlitby, očistnou roli půstu či vegetariánství, přednost osobního niterného náboženství před organizovaným davovým apod.

    V posledních týdnech se po smrti V. Havla na fóru Agape rozvířila diskuze o tom, jaký VH vlastně byl. I když je většina lidí touto diskuzí asi již unavena, považuji za vhodné doplnit své názory umistěné v jednotlivých příspěvcích o tento krátký článek. Je určený pouze pro klub Agape Brno, nikoli k obecnému šíření.  J. Staněk