Skoro každý čtenář zažil, jaké blaho na těle i na duši v něm v době horečnatého onemocnění v mládí vyvolalo pití teplého čaje s citronem a medem, zejména když byl podán maminkou. Anebo jak blahodárně působila na žaludek a játra pochoutka, kterou byl tvaroh utřený s medem. Ozdravný účinek těchto a podobných směsí byl odvozen od zvláštní potraviny, medu. Ten se získává odebíráním jeho přebytku včelám výměnou za včelařovu komplexní péči o jejich „spokojenost“. Včely si med jako svou zásobu potravy na zimu vytvářejí zahušťováním rostlinných šťáv nejrůznějšího původu tak, aby obsah vody v něm klesl pod 20%. Navíc k zahušťovanému nektaru a medovici přidávají řadu trávících a ochranných fermentů, aby se jim zásoby přehuštěného cukerného roztoku nekazily. Med tak získává velmi žádoucí mírné baktericidní vlastnosti. Ty způsobují, že běžné bakterie v něm hynou do 2 hodin. Tato baktericidní vlastnost medu je příčinou toho, že v dějinách lidstva nebyla zaznamenána jediná infekční epidemie, která by byla vyvolána medem. A také toho, že medový roztok působí léčebně na záněty v krku a v horních cestách dýchacích.
Desinfekční účinek medu není však jeho jediným příznivým účinkem na tělo. Dalším příznivým vlivem je skutečnost, že med, použitý jako sladidlo místo cukru, dodává do zažívadel trávicí fermenty a některé vitamíny a bioprvky. Ty řepný cukr nemá. Navíc je med tvořen hlavně invertním cukrem, což ulehčuje činnost zejména slinivce a dvanácterníku. Vědeckými měřeními se totiž zjistilo, že křivka vyplavení inzulínu a následná glykémie v krvi je u směsi glukózy a fruktózy (med) příznivější, než při trávení řepného cukru. Tento účinek ale bohužel není tak velký, aby bylo možno obecně med diabetikům povolit. Pouze jej lze využít tak, že v rodinách s dispozicí k diabetu je možné jako prevenci, dokud diabetes ještě nevznikl, doporučit záměnu části řepného cukru medem.
V poslední době jsem u sebe monitoroval velikost překyselení organizmu, které je obecnou výživovou zátěží současného člověka. Ke svému překvapení jsem mimo jiné zjistil, že již za několik hodin po snězení oslazené potravy řepným cukrem dochází k silnému okyselení moči. Je to až chemicky nevysvětlitelné. Ale fyziologicky ano. Jakmile se do střev dostane větší množství sacharózy (řepný cukr) najednou, slinivka a dvanácterník jej nestačí invertovat a ten nenatrávený a nevstřebaný sestoupí níže do střeva. Tam se na nerozštěpenou sacharózu „vrhnou“ kvasinky a bakterie a vytvoří množství kyselin. Z okyselení obsahu střeva, které omezí vstřebávání nedostatkových zásaditých prvků, se odvine celkové překyselení organizmu. U medu tomu tak není. Nejen že je složen z lépe vstřebatelného invertního cukru, ale obsahuje ony výše zmíněné bakteriostatické látky, které kvašení zmírní. Tento kvašení potlačující účinek medu známe také ze zkušeností při přípravě medoviny. Medový roztok se špatně rozkvašuje a proto se používá speciálních kvasinek. Je tedy další pozitivní vlastností medu skutečnost, že na rozdíl od řepného cukru nepřekyseluje organizmus.
Dalším pozitivním účinkem medu je jeho mírně pozitivní vliv na kvalitu krve, kostí a chrupu. V zahraničí byly provedeny pokusy, kdy polovině chovanců v ústavech byl cukr zaměněn medem. Po půl roce byl u dětí, sladících medem, nalezen prokazatelně vyšší obsah červeného krevního barviva v krvinkách. Krvetvorný vliv byl přičten obsahu krvetvorného bioprvku manganu v medu. U kanadských eskymáků byl zase po rozšíření zvyku sladit řepným cukrem zaznamenán explozivní nárůst zubního kazu. V komunitách, kam byl místo cukru dodán ke slazení med, explozivní nárůst zubního kazu nenastal. Med, nahrazující ve výživě člověka cukr, také dlouhodobě zlepšuje vstřebávání kostitvorných prvků. Je tedy užitečný jako podpůrné opatření proti osteoporóze, která je v poslední době kletbou žen po přechodu.
Jako poslední ze zajímavých zdraví posilujících činitelů je vhodné uvést tzv. včelí vodu, které med obsahuje kolem 20%. Tato „včelí voda“ vzniká v důsledku obtisku bioplazmy včelstva do jakékoliv vody, která se umístí do půl metru od včelstva. Podstata jejího zformování není známa a tkví zřejmě v „paměti“ vody. Včelstvo zřejmě svým vyzařováním biopole jej obtiskuje do vody. Tím z ní udělá něco podobného, co udělá čerstvost ze zeleniny. Působení reziduí této bioplazmy na člověka můžeme pak pozorovat na osvěživém až ozdravném působení na člověka. To je cítit i při pobytu na včelíně. Včelami ozářená voda ve srovnání se stejnou jinak zmrzne. A vůbec voda v blízkosti včelstva při stejné teplotě později mrzne. Tento vliv včely zřejmě vytváří i kvůli medu. Každý včelař přece ví, že med v plástech ve včelstvu netuhne. Jakmile se medové plásty vyjmou, med v nich rychle zkrystalizuje.
Krystalizaci, lidově „cukernatění“, je třeba vysvětlit. Věci neznalí si totiž myslí, že ztuhlý med je falšovaný cukrem. Je to naprostý omyl. Každý med mimo akátového po vytočení z plástů poměrně rychle tuhne. Jen rychlost krystalizace je jiná. Je dána poměrem fruktózy a glukózy v medu. Čím více glukózy, tím rychleji med tuhne. Nejrychleji, často během tří dnů, tuhnou medy řepkové a melecitózní lesní. Ztuhne-li nám ve sklenici med, nic se s jeho hodnotou nestane. Chceme-li jej konzumovat v tekuté podobě, snadno jej do ní uvedeme šetrným rozpuštěním v hrnci s vodou. Při 50°C už teče med jako voda. K inaktivaci žádoucích enzymů, tedy k mírnému znehodnocení medu, dochází až za teplot nad 65°C. Sledujeme-li jeho rozpouštění ve vodní lázni, nemůžeme jej přehřát. Jakmile ztekutí, vyjmeme jej z vodní lázně.
Je užitečné znát rovněž mírně se odlišující vlastnosti různých druhů medu. Usnadňuje to jeho nejvýhodnější využití. Nejrozšířenějším druhem medu je u nás světle žlutý řepkový. Pro obsah glukózy a velkého množství pylových zrn je nejen velmi chutným, ale i dieteticky hodnotným medem. Má ale jednu vadu. Rychle stárne a oxidací nabývá až nažluklou příchuť! Je škoda, že po vytočení je excelentní chuti, ale kolem vánoc již chuťově přitažlivý moc není. Je to tedy med rychlé spotřeby. Druhým nejrozšířenějším medem je nepříliš tmavý med lesní z puklice smrkové. (Červnová snůška.) To je onen velmi poptávaný druh medu, za který se i na mezinárodním trhu dosahuje nejvyšší cena. Spolu s akátovým, který je světlý, jemně aromatický a krystalizuje až za dva roky. Dalšími u nás rozšířenými druhy jsou světlé medy malinové a lipové. Oba aromatické, ale nejlepší chutnají tehdy, obsahují-li příměs z jiné snůšky. Čistý lipový med je tak aromatický, až je to nepříjemné. Ale na léčení dýchacích cest je nejlepší. Nepříliš dobrou pověst pro své aroma má nahnědlý med slunečnicový. Dává se většinou do perníků. Posledním hojným druhem medu u nás je velmi tmavý a rychle tuhnoucí lesní mšicový z modřínů nebo dubů. Včely jej obvykle sbírají v červenci a je střední hodnoty.
Na závěr doporučuji několik typů na laskominy z medu:
Na jarní čerstvé jahody se nejlépe hodí nakapat čerstvý řepkový nebo akátový med. Později se hodí tato pochoutka připravit jako kokteil. Do mixéru se dá ovoce (i zmražené), kefír nebo jogurt a při mixování se přisladí podle chuti medem.
Z obyčejné kávy uděláte aromatickou špičku „pro horních deset tisíc“ jejím oslazením smrkovým, jedlovým nebo dubovým medem. Jiné kromě akátu se ale příliš ke slazení kávy nehodí.
Na rozehřátí v zimě použijeme ohřátou medovinu s citronem nebo slivovici přiměřeně oslazenou medem. Po vypití těchto směsí je okamžitě cítit vlna tepla v celém těle. To je zřejmě ten důvod, proč byly ve „zmrzlých“ dobách našich předků, kdy se žilo ve studených kamenných barácích, medové nápoje tak váženy. Byly hodnoceny jako nápoj králů.
Staněk