Bohumír Tichánek - Podobizna Mojžíšova

Příběhy biblických postav, na které se soustřeďuje největší pozornost, bývají popisovány více způsoby. Dokonce k Mojžíšovi a Ježíši – že mají své hroby v Kašmíru? Kde jsou vybavené hebrejskými popisy a nesměřují k Mekce.
Vkládám příběh o arabském králi a Mojžíšovi, překlad z roku 1912, legenda z Talmudu. Nabízí Mojžíšovo rozvinuté posuzování.
 


PODOBIZNA MOJŽÍŠOVA.
LEGENDA, Z TALMUDU.
 
Když vyvedl Mojžíš Židy z Egypta, šířila se jeho sláva po celé zemi, jako se roztéká olej po vodě.
Všichni se divili jeho skutkům a hovořili:
„Totě dojista svatý člověk a líbí se Bohu, může-li tvořiti takové divy a zázraky!“
Pověst o Mojžíšovi došla až ke kterémusi arabskému králi.
Král s údivem poslouchal vše, co vykonal Mojžíš, i zavolal si tajně svého nejlepšího malíře podobizen a řekl mu:
„Chtěl bych vidět tvář božího člověka. Vezmi desku ze slonové kosti, nejlepší ze svých barev, jdi na poušť, kde nyní dlí Mojžíš, pomocí svého umění vytvoř se vší pečlivostí jeho podobiznu a přines mi ji, Ale ať zůstane vše tajemstvím, jenom mezi mnou a tebou. Jdi!“
Královský umělec vzal desku ze slonové kosti, vybral si nejlepší barvy a tajně opustil královský palác.



Šel na poušť, vyhledal tam Mojžíše, namaloval pečlivě podobiznu jeho a přinesl ji svému králi.
Král hleděl dlouho, v zadumání, na tahy božího člověka.
Potom poručil postaviti obraz v svém paláci a svolal své mudrce.
Mudrci byli zběhlí v mnohých tajných naukách - a král radil se s nimi často o záležitostech svého lidu.
Král ukázal mudrcům podobiznu zhotovenou umělcem a řekl:
„Vy čtete tajné věci jako rozvinutý svitek. Řekněte mně, z tahů tohoto obličeje - jaký to člověk a v čem vězí jeho sila?“
Mudrci stáli před obrazem, přešlapovali s nohy na nohu a hleděli jen na nejstaršího z nich.
Nikdo nechtěl prvý říci své mínění – boje se, aby se nezmýlil a neutržil posměchu.
Nejstarší z mudrců potahoval si vousy na bradě, stál, pozoroval a konečně řekl:          
„Totě člověk zlý.“
Tu i ostatní mudrcové rozvázali své jazyky a počali jako o závod haněti člověka zobrazeného malířem.
„Je to člověk hrdý,“ řekl jeden.
„Je zlý a vznětlivý,“ dodal druhý.
„Je ctižádostivý.“
„Hrabivý.“
„Požitkář.“
I shledávali na něm všecky špatné vlastnosti, jež snižují člověka.
A všichni jednohlasně vyřkli: „Onen člověk jest - ničema. Taký člověk nemůže býti Bohu milý!“
„Zadržte,“ vzkřiknul král, třesa se hněvem, „co je to? Což pak se mně posmíváte? Víte-li, čí jest to podobizna? Mojžíše, jemuž se obdivují všichni lidé. A vy pravíte, že se nemůže líbiti Bohu. Všichni lidé se diví jeho znamenitým vlastnostem a vy vidíte jen samé nedostatky! Nyní poznávám, jak jste moudří!“
A král roztrhl na sobě roucho na znamení smutku.
„Běda mně! Běda, že jsem se s vámi radil o věcech svého lidu!“
Mudrcové padli strachem na kolena, a nejstarší z nich řekl:
„Věda naše jest spolehlivá, a to, co mluvíme, je pravda. Vinen je malíř! To jest, on nesprávně namaloval rysy velikého člověka a tím nás uvedl v blud. Nařiď, aby byl potrestán!“
I povstal spor. Malíř umělec tvrdil:
„Já namaloval podobu věrně, mudrcové se mýlí!“
Mudrcové namítali:
„Malíř provedl špatně svou práci!“
Králi zachtělo se seznati, na čí straně jest pravda; rozkázal připraviti si vůz, vzal s sebou podobiznu a odejel sám na poušť.
Průvodčí okázali mu ležení Israelských, do něhož se ve svém voze dostal. Pozvednuv oči, již z dálky uviděl člověka, podobného podobizně malířem zhotovené, jako kapka vody kapce.
 „Kdo je to?“ otázal se král.
 
 „Boží člověk - Mojžíš!“ odvětili mu.
Král vyňal obraz a ještě jednou jej porovnal s obličejem Mojžíšovým.
Podobizna byla div umění, a Mojžíš byl na obraze jako živý.
Tu užaslý a překvapený král vyslovil přání, že by rád pohovořil s Mojžíšem; i vešel ve stan k božímu člověku, poklonil se mu až po pás, pověděl mu o sporu mezi malířem a mudrci a dodal:
„Odpusť mně, boží člověče! Dokavad jsem neviděl tvé tváře, myslil jsem, že jest malíř vinen, že nenamaloval obraz dosti věrně, protože moji mudrcové jsou nejmoudřejší ze všech mudrců, co jich na světě, a poněvadž svou nauku znají znamenitě. Ale nyní, když vidím, že obraz je ti podoben jako kapka vody kapce, znám cenu jejích moudrostí. Vidím, že mne oklamali a že vůbec ničemu nerozumějí. A ti, věru, jedli můj chléb a neustále mne klamali.“
Mojžíš se usmál a odpověděl:
„Nikoliv! I malíř i tvoji mudrcové jsou obdivuhodní mistři ve svém oboru. Ty pak věz: kdybych já byl od přírody takým, jakým mne lidé znají dle mých skutků, nebyl bych lepší nežli vyschlé břevno, jež nemá též, jak sám víš, lidských nedostatků. A neměl bych potom zásluh ani před Bohem ani před lidmi. Ano, můj příteli, neostýchám se ti říci, že nedostatky, jež našli na mně tvoji mudrcové, jsou skutečně mně vrozeny, jsou vlastní mé přirozenosti. A může býti, že je jich ještě více, nežli uhodli tvoji mudrcové. Já však jsem přemohl své špatné náruživosti. Jako se vypěstuje ze seménka veliký strom, tak jsem vypěstoval v sobě dobro. Učil jsem se dobru tak dlouho, pokud se nestal zvyk mou druhou přirozeností. Teď víš, proč jsem milován jak v nebi tak i na zemi.
 A s milým úsměvem propustil Mojžíš arabského krále v pokoji.
 
~     ~     ~
 
Lit: Východní legendy a pověsti – V. M. Doroševič. Z ruského originálu přeložil Antonín Kurz.
Vyd. F. Topič, Praha 1912
připravil Bohumír Tichánek