Je těžké dostát kladeným nejvyšším požadavkům, nechce-li se člověk zbavit spokojenosti ze svého postavení nebo majetku. Gautama Buddha to dokázal; nakonec začal být zbožňován. Není to tak dávno, co se znovu ozval snad všem, a to v těžko zapomenutelné poloze.
KRISTOVO NAROZENÍ.
(MUSULMANSKÁ LEGENDA.)
Není Boha kromě Jediného Boha, a Ježíš Prorok Jeho.
Všemohoucí, Jehož sláva kvete jako kvítí na zemi a vůně slávy Jeho naplňuje celý svět, hovořil takto:
„Pokoj a radost Mé zemi! Pokoj a radost Mým lidem! Plna jest zbožnosti země Moje a vírou ve Mne hoří srdce lidská. Dým se vine nad zemi a k trůnu Mému vystupuje vůně modliteb a obětí zápalných. Nádhernými chrámy stkví se země. Na počest Mou budují skvostné chrámy, aby v nich oslavovali jméno Mé. Radost a pokoj milované zemi! Radost a pokoj milovaným lidem!“
Soudce, Jenž soudí nebe i zemi, hovořil takto:
„Štěstí a radost zemi! Štěstí a radost Mým lidem! Mé Jméno jest jim svato. Ku poctě Mé lesknou se ve slunci štíty a přilbice. Ke slávě mé pozvédají meče a kopí a posílají do nebe svou duši. Radost, radost a štěstí zemi! Žehnám Svému lidu.“
Dobrotivý, posílající nám proroky, mluvil toto:
„Ale já nejsem v chrámech, nejsem v bitvách. Jsem v lásce. Plna jsou srdce jejich lásky ke mně a zbožnosti, ale není v nich lásky jednoho ke druhému. Požehnána budiž země i lidé, jež na ni žijí. Ať rozkvete pokoj a láska na zemi! Pošlu jim proroka. Ten nechť jim zjeví přikázání Má.“
Tak mluvil Allah, a byl dech Jeho jako dechnutí vesny.
I předstoupil před Něho na bílém koni Gabriel, hrdina hrdin, milovaný posel Allahův.
I předstoupil na bílém koni, jako by uprostřed sněžného pole, uprostřed serafínů, třepajících malými, bílými křídly, a naslouchal slovům Jediného Boha, Jehož Jméno budiž pochváleno na věky věkův.
„Jdi na zem a zažehni nebeským ohněm v srdci novorozeného dítěte lásku k lidem. Nechť přinese na zem pokoj a lásku.“
Tak děl Všemohoucí a dechl dechem svým, a od dechnutí Jeho vzplanula smolnice v ruce Gabriela.
I snesl se Gabriel nad domem nejmocnějšího krále na zemi.
Na trůně ležel syn králův, prvorozenec, jejž právě byla královna porodila. A před ním na kolenou klečeli vojíni i lid a přísahali věrnost královskému prvorozenci.
I řekl Gabriel králi:
„Štěstí a radost přináším tobě! Syn tvůj je vyvolen Allahem. Jím zavládne na zemi pokoj a láska. Já zažehnu v srdci jeho nebeský oheň. On bude samá dobrota, samá láska. Bude odpouštěti nepřátelům svým, nebude se mstíti za urážky, nikdy nepozvedne meče.“
I padl král na tvář před poslem božím, roztrhl roucho své a zvolal:
„Běda mně, běda, čím jsem pohněval Allaha? Proč mám býti otcem bázlivcovým! Syn mocného krále bude líbati ruce svých nepřáteli On bude polykati urážky, jako poslední otrok! Syn, jenž nemá nikdy držeti zbraně v ruce! Ó, lépe by bylo, kdyby se nebyl narodil. Ó, lépe by bylo, kdyby matka jeho byla na mne hanbu uvrhla, nechavši mne bezdětným! O, raději kdybych byl umřel nežli byl počat, než abych viděl svýma očima jeho nicotnost! Posle nebeský! Nechť mne mine tak velký hněv boží! Smiluj se! Odvrať svou plápolající pochodeň od mého domu.“
A zarmoucený archanděl odletěl a zaklepal na dvéře boháčovy.
Sláva boháčova byla větší slávy králův. Jí byla plna všecka království. Všemi směry šly jeho karavany, po všech mořích pluly jeho koráby, rozvážejíce do všech konců světa nesmírné bohatství.
Všechno měl boháč, a toliko za jediný poklad modlil se k Allahovi: za potomka. I narodil se mu syn.
V touž radostnou hodinu předstoupil před boháče posel Allahův:
„Štěstí a radost ti nesu! Nevyslovitelné štěstí usmálo se na tebe. Tvůj syn byl vyvolen Allahem. Jméno jeho bude Láska, a láskou k lidem zahoří srdce jeho. On ztiší slzy a hoře. On rozdá chudým své jmění. Sám bude choditi jako nejposlednější ubožák, šťasten a rozradostněn láskou k lidem!“
I padl boháč před vyslancem Allahovým na tvář, strhal se sebe drahocenné ozdoby a zaplakal.
„Ó, běda mně! Proč jenom na mne seslána taková kletba? To je trest za touhu po statcích, proto mne tresce Allah! Proč jsem kupil nesmírná bohatství? Můj syn bude žebrákem! On rozdá vše, co nakupil jeho otec! Syn - rozhazovatel - jaký horší trest může stihnouti boháče - otce? Ah, jakými obětmi mám uprositi Allaha, aby odvrátí! záhubu od mého domu? Jaké chrámy mám Mu postaviti, aby se smiloval nad mou zbožností a nehubil mého dítěte?“
Tak naříkal boháč, a zarmoucený posel nebes smiloval se nad ním a odletěl od jeho domu.
Jako orel spustil se pak za chladné zimní noci v jeskyni, jíž províval vítr, a kde se skláněla mladá matka nad kojencem, umírajícím zimou. Porodila jej zde, nemajíc jiného přístřeší, této noci.
A bylo líto archandělovi umírajícího hošíka, i dotknul se Ho svou hořící pochodní, aby se zahřál, a Hošík se usmál.
I rozesmály se radostí hvězdy od úsměvu Jeho.
A užaslý Gabriel zvolal:
„Co jsem to učinil s ohněm daným mně Allahem! V čí to slabé ruce dal jsem dar Allahův? Tvůj syn jest nyní vyvolen Allahem!“
Mladá matka padla na tvář a děla:
„Staniž se, jak se Bohu líbí!“
A Gabriel stál tu celý ustrnulý!
I rozlehl se hlas Allahův a smích Nejdobrotivějšího. Vesele smál se Allah, smály se hvězdy i měsíc a smál se i Hošík.
„Gabrieli! Gabrieli! Tak-li plníš Mou vůli? Co jsou mně, Všemohoucímu, králové? Co jsou mně, Vševládnoucímu, boháči? Co jsou Nejsilnějšímu silní? Nejsou-li všichni si rovni přede Mnou? A kdo jsou Moji králové? Moji králové jsou ti v hadrech, Moji králové jsou u chrámů, na tržištích. Moji králové leží plni ran, v blátě a prachu. Mým králům je zjevno veškeré pomyšlení Hospodinovo, Mým králům jsou otevřená Moje objetí. Moji králové jsou bohati, jsou podělení nesčíslnýmí dary. Slze jejich jsou démanty, jsou rubíny - jejich srdce. Ze srdcí jejich splétám si věnec v době veselí. Slzami jejich zdobím Svůj plášť. Moji králové jsou mocní. Kletby jejich jsou Mně příkazem. Rozkazy jejich plním. Slova - oceloví mečové. Jich pohled - střela mohutná. Voje jejich jsou nesčetné. Veškeří andělé nad nimi, churavými a bez přístřeší, tiše vějí křídly a chrání je. Moji králové jsou Mně milí a Já vládnu nad nimi. Jsem - Bůh chudých.“
A tak pěl Allah, směje se veselým smíchem, a s nim pěly hvězdy, svítíce chudákům bez přístřeší.
A rozradostněn těmito slovy í úsměvem Hošíka, vznesl se, jako orel, archanděl Gabriel k nebi, a pochodeň jeho zaplanula mezí hvězdami jako nová hvězda.
I spatřivše ji králové a boháči, šli se poklonit králi, narozenému za chladné noci v jeskyni.
Není Boha, kromě Jediného Boha, a Ježíš Prorok Jeho.
~ ~ ~
Lit: Východní legendy a pověsti – V. M. Doroševič. Z ruského originálu přeložil Antonín Kurz.
Vyd. F. Topič, Praha 1912
připravil Bohumír Tichánek