Všichni vidíme, jak to dopadlo. Mnozí věřili v obrat, ale ve skrytu duše věděli, že to ani tentokrát dobře nedopadne. Jenže co je to dobře? Chtěli bychom to „dobře“ tzv. podle svého, ale zapomínáme, že „dobře“ podle Stvořitele bývá často, ne-li většinou, jinak. Nejen v našich osobních životech, ale také v těch národních.
Kdo se narodil v Česku, ten nepřišel v rámci svého národa žít selanku, ale přišel tvrdě pracovat. K tvrdé práci však vždy patří úsilí, odříkání a vnitřní kázeň. Když muži staví dům, vědí, že budou špinaví, bude na ně někdy pršet a nebudou obědvat na bílém ubruse. Nyní takový pomyslný nový dům stavíme. Jsme na počátku nové epochy a to, co se z ní má narodit, nebude ani rychlé, ani bezbolestné. Mohou přijít ještě mnohem horší okolnosti, a tak je potřeba přijmout (a neznamená to souhlasit) stávající skutečnost v rámci politického dění, ponořit se do sebe, sebrat svou vnitřní sílu a přetvářet se v rámci tohoto mezidobí, abychom následně měli v sobě dobrý základ pro budování něčeho nového, zdravého, lepšího. Nevím, jestli jediná nebo nejlepší, ale myslím, že je to cesta.
Každý z nás chce pro sebe a své blízké jen to nejlepší, ale objektivně nevíme, co to z hlediska našeho dozrávání je. Traduje se, že každý chce být zdravý a bohatý a s plným břichem, ale nějak se nepamatuju, že by z pohodlnosti a nadbytku vzniklo něco, co by mělo přesah pro další generace. To, co má trvalý charakter, vzniká v zápase, v omezení a v bolesti ducha. Proto se nám děje to, co se děje a cítíme se pod tlakem. Abychom vydali ze sebe to nejlepší, potřebujeme ještě zřejmě něco prožít, něco se naučit. Vzpomeňte na putování Mojžíše a jeho věrných, na Gándhího. Dosáhli výsledků vytrvalostí a přesvědčením.
Pointa tohoto článku je v nalezení důkazů o neobyčejném vyciťování jádra českého národa, o jeho síle odhalování pravdivosti. Když Abdrushin psal své Poselství ve světle Pravdy, směřoval ho k německému národu. Ten selhal, a tak spisovatel předal pomyslné žezlo Čechům. Jeho dílo bylo totiž jako první přeloženo do češtiny, protože zde už tehdy bylo nejvíc jeho následovníků. Po 60 letech od smrti C.G.Junga byla vydána jeho Červená kniha. Vydání inicioval a komplet organizoval Angličan, takže není divu, že slavnostní uvedení na trh bylo v angličtině v říjnu 2009 v New Yorku a hádejte v jakém prvním jazyce byla kniha vydána okamžitě v roce 2010. Ano, opět v češtině. Oba spisovatelé totiž mají v ČR nejvíce stoupenců. Náhoda? Myslím, že nejde o náhodu, že jsou to důkazy, že Češi se sice považují za ateisty, ale nejsou! Jenom nevěří v nabubřelost falešných pozlátek tzv. věřících. Připomeňme si, že už Jan Hus nám ukázal slepou uličku v tehdejším pojetí náboženství, a že Masaryk napsal, že česká otázka je otázkou náboženskou. Všichni tito výše jmenovaní pánové, každý trochu jinak, podněcují člověka ve svých dílech k hledání vlastní cesty k Bohu, bez obvyklých obezliček tzv. náboženství. A to je voda na „český“ mlýn. Proto jsou zde tolik čteni a uznáváni, protože Češi jsou jedineční v tom, že hledají Pravdu a kostel ani klér k tomu nepotřebují. Nic proti kostelům….
Hledejme tedy Pravdu, protože kdo hledá, najde a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Neskákejme na lep škarohlídům, že přichází doba temna. Před svítáním a pod svícnem bývá největší tma. Jsme jen kousek od cíle neboli od nového počátku. Hluboce věřím, že nadejde doba pro nový směr lidského bytí a tím pro novou filosofii, která bude naplněna ctěním Boha a Jeho zákonů, mravností a krásou, respektováním přírody. Dokonce si myslím a tajně si přeji, aby něco tak krásného vzniklo zde v Česku a odsud se šířilo dál.