Dávám k diskuzi. J. Staněk
Klasik by řekl, že doba se vymkla z kloubů.
Nám, co současnost žijeme, připadá, že se vymkla minimálně z našich představ. Důvodů je mnoho. Některé jsou okatě viditelné a některé jsou většině lidí skryté.
O tom viditelném nemá cenu psát, protože by to bylo jen opakování toho, co všichni vidí – nekompetentní politici, protože chybí skutečné morální elity, dramaticky rostoucí ceny zdrojů a tím nejistota v lidech a celé společnosti, stále se zeslabující zdravotní systém, nové a nové stresující události na světové scéně atd.
To neviditelné je mnohem zajímavější. Nejpodstatnější důvod současné mizérie, kterou lidé prožívají, je ztráta duchovní podstaty lidského bytí. Člověk totiž nemůže sedět na dvou židlích. Nelze současně pracovat i odpočívat, milovat i nenávidět a stejně nelze milovat Boha, ale sloužit Ďáblu. Mohu-li si vypůjčit větu z tvorby Karla Kryla, tak „vůně piva a kvásku nahradila lásku, Boha a cit.“ Tato jediná věta z jeho písně mi poslouží jako dobrý začátek této úvahy, protože zcela přesně vystihuje problém dnešní doby. My jsme úplně vytěsnili z našich životů cit a smysl pro krásu, ušlechtilost, hrdinství a další vyšší principy života a přehodili výhybku na stranu rozumu, který nás vede k zisku, vypočítavosti, domnělému bohatství, vysokým kariérám a hlavně….nekončícím požitkům.
Není úplně od věci, když se vrátím k historii, která není tak mrtvá, jak si myslíme. Letos o Velikonocích všichni astrologové nadšeně vítali konjunkci Jupitera s Neptunem v Rybách, coby signifikátora osvícení. Já tomu zpočátku nijak nevěnovala pozornost. Jenže když v jednom titulku bylo uvedeno, že tato poslední konjunkce v Rybách se odehrála v roce 1856, tak mi začaly postupně přicházet souvislosti. Kdo si jen trošku pamatuje něco z historie ze školy, tak ví, že v naší zemi v té době probíhalo v největším kvasu národní obrození. Maličká hrstka lidí časem vytvořila silnou skupinu, která postupně ve zbytku národa vybudila příklon k českému jazyku, k českému národu. Jména jako Karel Havlíček Borovský, František Palacký, Karolína Světlá, Božena Němcová a další, jsou nám všem dobře známa. Bez jejich nasazení a nesporného hrdinství by náš národ zcela jistě nebyl tím, čím je dnes.
Nyní je zde podobná atmosféra, jako tehdy. Má pouze jiné kulisy, jiné současné i budoucí protagonisty, celkově jiný charakter. Předkové nám vybojovali nejen jazyk, ale nakonec i vlastní zemi. Okolnosti vnější nám ukazují, že nazrál čas, kdy je potřeba opět uchopit svou státnost, své češství. Jenže tentokrát jinak. Troufám si říci, že přichází duchovní národní obrození ve smyslu znovunalezení naší národní hrdosti a nového rozměru naší země.
Ti, kteří tvořili klíčové záležitosti během národního obrození, tvořili v citu pro krásu jazyka a země, kde žili. Dokonce byli tací, kteří si svou vlast a tím i jazyk zvolili sami – Božena Němcová a prezident Masaryk. Obrozenci volili svou cestu citem, láskou a my v posledních desetiletích jen rozumem a vychytralostí. Proto je vše tak vychýlené a lidé to oprávněně tak vidí. Osobně se domnívám, že jediná cesta, jak nastolit znovu rovnováhu rozumu a citu, je v kráse. Chceme-li totiž vytvořit něco krásného, musíme zapojit cit, smysl pro vyváženost a umění. Všichni přece známe ten povznášející vjem, když vidíme krásu. Ta v nás probouzí cit a ten zase podporuje tvořivost.
Důvod, proč lidé dnes mají tak velký strach z budoucnosti, není v tom, že by se jí v podstatě nějak zásadně obávali, koneckonců lidstvo vždy přežilo, ale proto, že hluboko ve svém nitru se bojí, že jejich budoucnost se nebude odvíjet podle jejich představ, ale podle „ovoce“, které přinesli do Stvoření, dle onoho biblického „po ovoci poznáte je“. Bojíme se vlastní minulosti, protože nevíme, jaké „zásluhy“ nám to nyní přinese. Strach je ovšem jen vnitřní zpověď, odpověď vlastního ducha na vzpomínky, kdy víme, že jsme nekonali podle svého nejlepšího svědomí, ale pro svůj největší zisk. Nestane se nám totiž nic jiného než to, co jsme si sami v minulosti nachystali.
Naše země po staletí trpěla pod jhem jakési viny a její začátek se odkazuje k bitvě na Bílé hoře. Myslím, že se shodneme, že je to teď už úplně jedno. To skončilo. Trpět už nikdo nemusí. Je potřeba jen začít tvořivě myslet, mluvit, jednat. To slovíčko tvořivě je velmi podstatné. Opakem války totiž není mír, ale tvořivost. Jako základ této myšlenky mi posloužilo Cicerovo „Ve válce múzy mlčí“. Proto bychom nikdy neměli za nic bojovat, nýbrž o něco s rozvahou a tvořivě usilovat. Hledat to pozitivní a tím se bude pomalu ztrácet to negativní. Když bojujeme, je to válka a vrací se nám boj. Když přijímáme, nastává sMÍŘení a vrací se nám mír, který uvolní naše tvořivé síly. Začněme se tedy znovu zasazovat o své životy a svůj národ. My to umíme!!! V cizině si nás vždy vážili pro naši vynalézavost. Semkněme se pro budoucí generace a začněme hledat cesty a možnosti, kudy z toho ven. Nehleďme na to, že nevidíme momentálně světlo na konci tunelu. Vědomě tvořme a přitakávejme všemu dobrému a nevšímejme si toho nedobrého. Odskočím si ještě ke slovenským sousedům, k jejich Ĺudovítu Štúrovi, který je autorem úžasného citátu: Menej troviť, viacej tvoriť. Vidíte, on to už tehdy věděl, ale my jsme to zapomněli.
Mezi lidmi sílí očekávání, že někdo přijde a zachrání nás t této prekérní situace. Nikdo nepřijde, to není téma doby. Musíme se ozdravit od jednotlivců a začít v prvé řadě každý sám u sebe a postupně ve spirálách šířit změny do všech oblastí života. Odpustit, smířit se mezi sebou, vyjadřovat pochopení, podporu, pomáhat si a hlavně SPOLUPRACOVAT. Život není soutěž ani válka, ale spolupráce a spolutvoření. Buďme tvořitelé k radosti našeho Stvořitele!
Jestliže se všechno pokusíme vrátit do rovnováhy, pak také naše příroda se vyrovná. City a emoce v nás jsou totiž ekvivalentem vody v přírodě. Přestaneme-li být citově vyprahlí, přestane vysychat naše krajina. Tvořte, ať zvítězí síla ducha a nikoli síla sucha.
Mnozí z Vás si možná položí otázku, jak to vím, že skutečná záchrana je vydat se touto cestou. Na to mám jedinou odpověď. Nikdo druhý nám, každému jednomu člověku, nedá potvrzení, že jdeme správným směrem, správnou cestou, pouze naše svědomí. Proto jsme totiž tady – abychom se naučili správnému vyciťování pravdivosti a správnosti svých myšlenek a činů. A to můžeme jen tehdy, když se otevřeme citu, protože rozum bez citu nám je špatným vládcem.
Domnívám se, že nová doba, nová Země, bude složena nikoli z jednoho národa, ale z lidí odevšad, kteří budou v souLADu svým směřováním k Bohu, k jeho vůli, k tvořivému životu, ke kráse a harmonii. Proto bude podstatné i to, že tvoříme ve prospěch celku a nejen ve svůj vlastní. Josef Dobrovský přece absolutně netušil, co sepisováním českých slov započne. On to možná tehdy nevěděl, ale my už dnes víme, že společný jazyk je základním stavebním kamenem pro vytvoření národa a že navíc jistý Masaryk, díky jeho práci, založí samostatný Československý stát. Toto je velmi důležité. Dávejme bez očekávání odměn ze sebe nezištně to nejlepší, žijme život s myšlenkou na stálý prospěch celku, protože není důležité, co dostaneme, ale co dáme.
Pokud si myslíte, že předchozí myšlenky jsou velmi složité a je nelehké je přivést k životu, tak mám pro Vás zkrácenou verzi 😊: Není nutné naplnit svět, stačí naplnit lidi kolem sebe pochopením, odpuštěním, láskou a vřelostí. Žít v touze být tady pro ty druhé nebo se o to minimálně začít snažit.
To je pravým Světlem Poznání a založíme tak Novou Zemi.