Všichni toužíme po lásce, toužíme býti přijati takoví, jací jsme, uvnitř i vně, a stejně tak toužíme být milováni. Bez výhrad. Mnozí lidé možná takové přijetí zažili alespoň v nejútlejším dětství, ale jsou i tací, kteří stav, že jsou plně milováni a přijati, nezažili nikdy. Takoví ho pak logicky ani nemusí umět dát. Učíme se příkladem, a tak je těžké žít ve svém životě něco, co jsme nikdy neviděli, nezažili.
Nebudu ani první ani poslední, kdo si všiml, jak je čeština dokonalá a napovídá nám, že něco máme pustit. Odpustit druhým se většině lidí, prohlédnutím určitých algoritmů, dříve či později vcelku podaří. Kdo zažil, tak mi potvrdí, jak slastný cit lásky se v něm rozlije, když odpustí. V tu chvíli byste nejraději objali nejen toho, kterému jste právě odpustili, ale doslova celý svět. Srdce se otevřelo lásce a pustilo pryč to, co tam už nepatřilo. Život v tu chvíli je nepopsatelně nádherný.
Ovšem udělat totéž vůči sobě je pro někoho nepřekonatelná hranice. Je to zcela jiná úroveň. Druhým totiž většinou odpouštíme nějaký čin nebo slovo. Abychom však přijali sebe, musíme si odpustit jaksi všechno. A to je ten kámen úrazu. Otočit si to zrcadlo na sebe a věnovat si soucit, pochopení, přijetí a lásku. Vědomí, že to, co bylo, už zkrátka bylo a my to nikdy nevrátíme. Mít porozumění pro sebe, že jsme byli v jakési vývojové fázi nebo v nouzi, třeba o hladu, ve strachu nebo v ohrožení života, a tak jsme vykonali, co jsme vykonali. Nahlédnout na sebe stejným úhlem pohledu jako na druhého je opravdu mnohem obtížnější. Fungují tam jakési sebeobranné mechanismy, kdy nám je toto skutečně znemožňováno, mnohdy i jakýmisi silami, kterým se líbí naše utrpení. Sami na sebe máme tzv. šetřivý pohled, protože nějak tušíme, že nahlédnutá pravda by mohla dost bolet. Všimla jsem si také, že čím vyšší poznání a tím vědomí, tím větší vyciťování osobní vady a tím vyšší svědomí.
Náš život je naplněn mnoha pochybeními a každé z nich je nejen informací o nás samých, co ještě potřebujeme vyčistit a zpracovat, ale současně také darem a milostí, abychom to konečně viděli a začali znovu a lépe. Místo tvořivého přístupu se však často utápíme v sebekritice, která nás táhne ještě hlouběji do sebeobviňování. Bůh ale nečeká na věčné kajícníky, co si sypou popel na hlavu, ale na ty, co s radostí kráčejí do dalšího dne s touhou se učit a napravovat to špatné, co učinili. Mně osobně pomohly následující postřehy.
První postřeh se týká rozporu, jak dvojakým způsobem vnímáme zkušenost. Všimněte si, že v oblasti školství a vzdělávání se učíme mnohé dovednosti, abychom na starých informacích postavili základ nového zkoumání a postoupili. Učíme se, jak to dělali ostatní a pak nás napadne, že by to šlo udělat buď lépe nebo jednodušeji nebo mnohdy i úplně jinak, protože to staré se přežilo. Ukažte mi kupříkladu chemika, který zahodí všechny vědecké informace a řekne si, že na vše přijde znovu a sám! Rozumný člověk tohle většinou neudělá, protože se naučil stavět na zkušenostech a vědomostech, v jejichž získávání se někteří dokonce stávají sběrateli titulů a jsou za to ve společnosti nesmírně ceněni.
V oblasti poznávání sebe sama a sebevzdělávání se chováme překvapivě přesně obráceně. Zoufale se snažíme ty „špatné zkušenosti“ nevidět a zapomenout, místo toho, abychom se právě na základě starých prožitků a poznání stali novými, lepšími, odolnějšími. Nic není ani dobré, ani špatné – jsou to jen zkušenosti, kterými sílíme, a tím jsou to naše největší poklady.
Při pozorování přírody jsem si všimla, že v půdě vidíme léta a změny jako vrstvy. Úplně stejně vnímám v lidském životě naše zkušenosti – jako vrstvy, kterými jsme jedineční, kterými sílíme. Každá z nich vypovídá o překonání nějaké situace, nějaké naší chyby. V hornině se někdy usadí voda a po dlouhé době dojde k prasknutí vlivem vnějších okolností. V našem životě se podobně usadí bolest z nepřijetí našich postojů z minulosti, kterou si tam hezky schováme a časem, vlivem vnějších okolností, v nás něco nevydrží a praskne a my jsme nuceni se k tomu vrátit, aby se místo otevřelo a uzavřením uzdravilo. Vrstvy se tím zpevní a my zesílíme. Nečekejme, až jsme donuceni vnějšími okolnostmi. Zkusme to udělat vědomě, vytáhněme tu bolest a poděkujme za ni. Ona je nám dána jako ukazatel, kde to nemáme vyřešeno. Vyzývá nás k nápravě, abychom očistili svého ducha.
Druhý postřeh je z jazykového koutku. Stálá přítomnost bolesti z nepřijetí našich pochybení nám kalí zrak. To slovo kalí je v tomto případě mimořádně důležité. V češtině má dva významy. Jednak kalit ve smyslu činit neprůhledným a druhý význam je ve smyslu technologickém a kalit zde znamená zocelit, zpevnit. Čin, který jsme vykonali, který vnímáme jako vinu, je totiž naší nejcennější zkušeností. Má nám být ocelovým lanem, poutem či schodem na naší cestě k Bohu. Máme být zoceleni poznáním, že tohle už nikdy neuděláme. Tohoto se máme pevně držet a být za to vděčni. Už víme, jak bolí přesně tahle konkrétní chyba. Vidíme, co nám přinesla, a proto si máme sami sebe vážit a cenit, že jsme na to přišli a změnili se. Také v bibli je psáno, že napravený hříšník je lepší nehřešícího. Napravený totiž už ví, jak bolí zpětný účinek nepěkného chování. A my se místo pokory poznání zbytečně trápíme a trápíme…..
Mnozí z nás uděláme zásadní chybu a začneme si stěžovat a tím si ztěžovat, ne-li znemožňovat, další pokrok. Protože, jak už slovo samo napovídá, pokrok je posun o další krok. Je to jako ve škole. Dokud nezvládneme probírané učivo, nepustí nás to dál. My však často pláčeme nebo se zlobíme, někteří i přímo zuří místo toho, abychom prohlédli a změnili postoj. Vím o tom své, to mi věřte. Nejsem výjimkou. Ani poznání těchto zákonitostí mne neosvobodilo od opakování stejných chyb, protože jak všichni víme – něco vědět, neznamená něco umět žít. K tomu vede většinou ještě dlouhá cesta a tu délku si nastavujeme sami.
Tu cestu, která někdy bolí k nepřežití, si musí prorazit naše dobré chtění, to vnitřní světlo, které každý v sobě má. Pomoc neviditelných sil je pořád kolem nás, stačí vyjít vstříc tomu čistému, světlému a krásnému nad námi, světlým paprskům, které nám pomáhají na cestě vzhůru. Nemít už v sobě tu kalnou vodu falešné sebelítosti, ale hledat popud k dobrému chtění a zocelit ho do pevného prutu. Stát se tou ocelí – pružnou, ale pevnou. Prožít, přijmout, vědět a žít to. Nezlobit se na sebe, když se to někdy zase nepovede a opět do té sebelítosti upadneme. Nic nejde rychle a učení se něčemu obzvlášť. Chce to mnoho malých krůčků, až se nám náhle povede i delší krok a s láskou k sobě se posuneme do dalších zkoušek, které na nás čekají. Čím pokorněji tento princip přijmeme, tím rychleji budeme postupovat. Říká se, že záměr je král. Je to to, co cítíme v srdci. Vůči sobě a tím i vůči druhým. Zkusme neuhýbat před těžkostmi v životě, neuhýbat před událostmi, aby nás nezranily, protože ony nás přivádějí k otevření naší vin a slouží k tomu, abychom se o sobě něco dozvěděli, něco se naučili nebo napravili. Máme vždy na výběr, jak se k té situaci postavit: buď své vyzařování zlobou zakalíme, nebo plným prožitím a přijetím sebe sama zocelíme. Myslím, že přijetí oné situace a emocí z ní vyplývajících, je jedinou cestou k odpuštění.
Velmi podstatnou myšlenkou na cestě k sobě pro mne bylo poznání, že nejsme-li sami se sebou zadobře, nejsme-li v míru se svou nedokonalostí, jsme pořád tak nějak v menším nebo větším boji. Vůči sobě a také vůči okolí. Naše vnitřní válka ovlivňuje nejen naše fyzická těla, ale hlavně psychiku. Mnohé události se nás mohou dotknout, a tak si je bereme zbytečně osobně, až nakonec vlastně vidíme, že čím víc bojujeme, tím víc jsme nešťastní a s námi často i naše okolí. Všude vidíme nepřátele, ale svého největšího nepřítele, sami sebe, nevidíme.
Odpustíme-li si, daleko lépe přijmeme svou jedinečnost a lépe se nám tak mohou otevřít naše dary, tedy to, čím můžeme ozvláštnit tento svět a podělit se o to s druhými lidmi. Sebekritikou si k těmto darům vykopáváme hluboké příkopy.
V úvodu jsem psala o tom, že všichni chceme být milováni a přijati. Najděme v sobě hrdost na to, co jsme zvládli. Pochvalme se a buďme na sebe pyšní v nejlepším slova smyslu. Přijmeme-li sami sebe, nepotřebujeme dostávat přijetí od druhých. Nepotřebujeme potvrzení vlastní hodnoty. Nepotřebujeme zapadnout do cizích vzorců. Nepotřebujeme plnit cizí představy v domnění, že se tak zalíbíme. Nepotřebujeme kritizovat druhé, abychom se sami cítili lépe. Nepotřebujeme žárlit ze strachu, že budeme opuštěni. Buďme jedineční svými chybami, svou nedokonalostí a přijměme s pokorou a vděčností život. Ten Boží dar nade vše.