Josef Staněk - Sedm let hledání životní síly s Karlem Kožíškem (4. část).

       Takový přístup k odstranění jevu je obdobný, jako když někdo ucpává výtok pramene vody ze země. Chvilku může být spokojen s okamžitým výsledkem. Ale za chvíli tatáž voda vyrazí na povrch jinde. Obdobně se chemicky nebo chirurgicky léčená porucha zákonitě přesune jinam. Třeba projevem „vedlejších účinků léků“. Protože „vědecká“ medicína nebere do úvahy nic než hmotu, léčení nemocí „uznanými léky“ bylo dosud vždy jen dočasné a částečné. Právě v současné době se již skoro vyčerpaly možnosti čistě materialistického přístupu k nemocem bytosti člověka. Při neopravení tohoto přístupu k nemocem by nastal kolaps medicíny z přetížení. Všechny nemoci jednotlivých lidí je možné skutečně odstraňovat jen tak, že se odstraní nejprve jejich duchovní příčina a pak tělesný následek. Odhaduji, že je to nutné nejméně u poloviny běžně se vyskytujících chorob. Tzn. současně s medicínským postupem začít odstraňovat i vadu činnosti dotyčného ducha a duše nemocného.
       Svobodou rozhodování obdařený duch je tedy oním činitelem, který skrze způsob myšlení prvotně ovlivňuje kondici těla. Je-li člověk nemocen, musí tento i lékaři a teologové v první řadě usilovat o nalezení toho, co v myšlení a životě nemocný duchovně dělá špatně. Tedy odstranit prvotní příčinu vzniku poruchy podvědomí. Pak teprve je lékařská snaha účinná a skutečně trvalá. (Podrobně v knize Agape Brno: Duchovní příčiny nemocí.)
       To Kožíšek tušil, ale nedovedl své vize formulovat. Viděl ale přímo skrze automatickou kresbu tmavá místa v auře. Nakreslil tahem tělo a tmavé uzly v auře těla nemocného. Pro takový „uzel“  „sáhl“ rukou, někdy jej odtlačil i jen mentální silou. Strhl tuto tmavou energii a „hodil“ ji spálit do žhavého středu země, jak říkal. Nemocnému se okamžitě ulevilo. Jeho nemocné orgány se následně, pokud to opětovně špatným myšlením a konáním nekazil, začaly uzdravovat. Neodstranil-li ale nemocný duchovní příčinu, tmavá energie karmy se na témže místě začala hromadit znova! Pak byl účinek Kožíškova zásahu jen dočasný. To, že každý stejným jednáním nevyvolá vznik stejné nemoci, je zapříčiněno tím, že jakýkoliv člověk na zeměkouli má Bohem stanovený jiný učební plán. Žije jej přece v jiných okolnostech, dispozicích a s jiným tělem! (Viz naprosto osobitý otisk čar prstu a dokonce složení bakterií střeva!) Jako odměnu Bohu za dar života se všichni máme nechat vést vnitřní touhou po hledání vůle Boží, každý v jemu daném čase a životních okolnostech. A naslouchat tichým pokynům svého anděla strážného! I naši neviditelní průvodci přihlížejí vždy k stupni duchovního rozvoje „svěřeného“ člověka. Proto od vyspělejších duchů je více vyžadováno. V klasických gymnáziích se v duchu antické moudrosti učila odvěká moudrost: „Co je dovoleno pánovi, není dovoleno volovi!“ Neboli „tvrďasům“ projdou všelijaká konání a myšlení. (Dnes už se přirozená nerovnost ve školách neučí! Podle satanského „humanizmu“ mají všichni lidé nárok, ale o povinnostech vůči komukoliv nikde ani slovo. Jak čtu v projevech vedoucích některých stran, prý o povinnostech, subordinaci a poslušnosti dětí mluví jen rasisti a fašisti.)
       Někdy Kožíšek „pacienta“ nakreslil, udělal kolem něj spirálu, „přeléčil“ jej rukama a utěšil slovy: „Snad to bude dobré!“ Když odešel, tak mi povídá: „Toho volají nahoru! Ten umře! Toho jsem léčil jen proto, abych ho utěšil.“   „Já se s poznanou boží vůlí neperu!!!“ Vypočítal, i za jak dlouho dotyčný zemře. A vysvětloval mi: „Když je spirála levotočivá, je odvolávám ze života z viny nemocného, vlastně za trest! Když je pravotočivá, Bůh dotyčného nemocného chrání před událostmi, které by psychicky neunesl nebo nezvládl. (Třeba zvrhnutí dětí.) A pod jejich tlakem by ke smrti jdoucí mohl duchovně padnout níže, než žít začal. Další setrváním v těle by si duši poškodil z hlediska věčnosti. Tedy i smrtí může za jistých okolností Bůh z lásky k člověku jeho duši chránit! Ovšem z hlediska věčnosti a to se zdá rozumu nepochopitelné.“
       K určování směřování ke smrti uvedu pro ilustraci ještě jeden konkrétní zažitý případ. Přijdu ke Kožíškovi a vidím, že je nějaký otřesený. Ptám se: „Karle, co se stalo?“. Kožíšek: „Aále, stal se mi takový nemilý případ. Byl jsem dnes za primářem Olivou v Hustopečích a tam mi dali nakreslit diagnózu nějakého člověka. Já nakreslil a povídám: vždyť ten je mrtvej!!! Všichni shromáždění i oddělení se dali do smíchu. Ráno v 7 hodin jsme jej jako zdravého propustili domů!“ Tak jsem se otráveně vrátil do Brna. Tak jsem šel také domů, protože s Karlem „nic nebylo“.
       Příští den přijdu a vidím rozjásaného Kožíška hned ve dveřích. „Volali mi z Hustopečí, že jsem měl pravdu. Ten v 7 hodin propuštěný pacient jel domů autobusem a při přestupování jej našli v půl deváté v čekárně mrtvého! Infarkt! A já jsem jej maloval v 8 hodin! Takže jsem měl pravdu!“ Když jel příští týden do Hustopečí za primářem Olivou, to bylo slávy. Všechny sestry chtěli „diagnostikovat a léčit“. Pamětníci to určitě pamatují.
       Diagnóza přicházející smrti nebo přežití nebývá však nikdy stoprocentní. Během doby se mění všelijak okolnosti a Dárce života může tím pádem změnit i osud! Proto se úmrtí nemá předpovídat a nemá mu věřit. Ostatně předpovědi čehokoliv se plní maximálně na 80 až 90%. Kdyby byl osud pevný a jistý, nebyla by svobodná vůle konání člověka! Nikdo by o nic nemusel usilovat! Správný je přece lidový poznatek:“Člověče přičiň se a Pán Bůh ti požehná!“