Josef Staněk . Sedm let hledání vitální síly s Karlem Kožíškem (3.část)

       Samozřejmě, že hmotné nemůže „zářením“ léčit duši nebo podvědomí člověka. Léčí vždy jen vyzařování Živého Boha Stvořitele, který svým vyzařováním do stvoření udržuje existenci živého. Právě vyzařování Stvořitele je podstatou samovolného hojení všech druhů ran, myslitelných a nemyslitelných nemocí, překvapivých uzdravování neboli „zázraků“. Nahlédnutí do tohoto dění a pochopení jeho zákonů by pomohlo současnému lidstvu zásadně pohnout léčením nemocí a posunout tak civilizaci na vyšší stupeň.
       Nyní musím kvůli „vědecky myslícím“ odskočit od nitě vzpomínek k vysvětlení příčiny pozorované „léčivosti“ obrazů, ostatků a pravoslavných ikon. „Léčící obraz“ nebo předmět je zmatečné pojmenování jeho vlivu na pozorovatele. Pochází od lidí, neschopných domyslet víceúrovňovost stvoření a tím dějů kolem sebe. Kromě jiného i toto zmatečné uctívání zázračných obrazů a ostatků, jinak krásných a ctihodných, se stalo příčinou tzv. „náboženských“ válek. Vyvolalo v dějinách křesťanství několik vln obrazoborectví a „sochoborectví“. (U nás třeba za husitů, evangelíků v 30leté válce, nebo v létech 1918, 1948, 1989, 2019.) Podvědomí obrazoborců sice oprávněně pobuřovala nelogičnost chování některých lidí, ale nadměrně pobuřovala. Obrazoborci a pseudorevolucionáři vnímali uctívače zázračnosti nebo uměleckosti předků jako pověrčivé lidi. Ale tyto obrazy a předměty byly předky vytvořeny v krásném rozpoložení mysli a s vírou v Boha a proto zaslouží úctu. A také toto „uctívání“ nevzniklo samo od sebe! Vždy až v důsledku uzdravení anebo zážitku stavu rozšířeného vědomí lidí, dohlédnuvších za pohnutí mysli do jiných rozměrů stvoření. Často se to stalo právě  modlícím u ikon a ostatků. Ne hmotné věci, ale modlitba a představa svatého dostala vizionáře do stavu, kdy se otevřou nadsmyslné rozměry. I ty, v nichž se zesiluje uzdravující síle boží! Prostí lidé si následně tyto nečekané kladné zvraty nemocí vysvětlili jako „zázraky“. Taková náhlá uzdravení jsou sice v rozporu se zákony ateisticky vnímané hmotnosti, ale ne se zákony celé reality stvoření. Této nelogičnosti v myšlení pobožných lidí, často pověrčivosti, využívali a v současnosti využívají lidé, „vedení černou nitkou“. Vedou v pohnutých dobách jiný nemyslící dav k útokům na cokoliv. Třeba i na kladně působící náboženské umění. (Viz stržení Mariánského sloupu v Praze a různých soch.)
       Jak tedy takový „léčivý“ obraz-ikona vlastně působí? Je-li ikona (obraz člověka svaté pověsti) malována duchovně čistým malířem, který alespoň z části vnímá živého Boha, podaří se mu do obrazu vložit toto působení. Citlivý člověk, který se na obraz dívá a vcítí se do vibrací malíře, se také do této vibrace dostane. Tím je kladně nastavena jeho duše a podvědomí! Jeho duše a následně podvědomí těla se očistí a vyrovná. Trvá-li toto napojení dostatečně dlouho, vyléčené podvědomí nemocného nastaví do stavu zdraví i hmotné tělo. Neboli uzdraví zahleděvšího! Tímto zákonitým dějem vznikají zázračná uzdravení a vidění, zákonitě zpochybňovaná ateisty. Ten, kdo popisovaný účinek ale zažije, (já též,) o tom obvykle vykládá druhým. Šeptandou se tak dotyčný obraz svatého, ostatek nebo místo stává slavným a „zázračným“. Proto i Kožíšek jako malíř „uzdravoval“ nejen „magnetickým “ působením rukou, ale i svými obrazy.
       Popíši názorně jeden příklad, který jsem pomocí jeho obrazu „spáchal“. V roce 1985 jsem navštívil svého strýce faráře v Měčíně na Klatovsku. Nevypadal moc dobře a jeho farní sestra Lidka si mi stěžovala, že pan farář má velké potíže se žaludkem a často sní za den jen kousek rohlíku s kávou. A k lékaři jít nechce. Vrátil jsem se trabantem do Brna a vyprávím to Kožíškovi. Referuji o kvalitách strýce, i o tom, že se nemůžeme moc bavit o způsobu víry. Protože strýc je přísný „scholastik“, a já zejména pro funkcionáře církví „kacíř“.  Karel na to: „Tak ho vyléčíme!“ Já mu namaluji obraz Ježíše a ať nad něj dá ráno a večer ruku a bude zdrav. Tak hned při další návštěvě strýce mu obraz-ikonu dávám včetně návodu. Kdyby to nebyl automatickou kresbou zachycený Ježíš, tak by to strýc odhodil ihned. Ale bylo mu skutečně špatně a znal okolnosti kolem zázračného léčitele sušického kolegy Ferdy. Tak mne poslechl. Jako zkoušku „léčivosti“ dával na můj pokyn ruku střídavě 10 cm nad noviny (Lidová demokracie) a Kožíškův obraz. A podivoval se notně! Jak to, že nad novinami cítí chlad a nad obrazem teplo? Vysvětluji mu, že noviny tělesný magnetizmus (dodnes) berou, ale obraz (ikona) jej doplňuje a tím vlastně léčí. Říkám: „za zkoušku nic přece nedáš!“ Tak držel ruce nad obrazem a po 14 dnech byl zdráv! Navíc, když mu kostelnice vykládala, jak ji bolí koleno, půjčil ji strýc obraz na přikládání. I ona byla po krátké době bez bolesti kolena. Strýc farář zkušenostmi naladěn, vzal ukázat obraz na vikariát do Plzně. A se zlou se potázal! Vikář se na něj obořil: „Jak vy, vysokoškolsky vzdělaný teolog, můžete věřit na takové babské pověry?“ Strýc rychle schoval nákres a už jej nikomu neukazoval. (Aby neupadl do hereze jako kolega Ferda v Sušici.) Ale do konce života jej používal, kdykoliv mu bylo zle. Když za skoro 20 let poté zemřel a byl pochováván do rodinného hrobu, viděl jsem jej mladého a zářícího ve světlém sloupci, vycházejícím z hrobu nahoru. (Poznámka. Je mě divné, že všechny mně známé mrtvé vidím jako mladé, ač jsem je za života znal jako staré?)
       Výše uvedeným příkladem jsem se pokusil popsat, že obrazy, sochy a ostatky skutečně „mohou uzdravovat“. Ovšem jen zprostředkováním zesílením přijímáním boží síly života. Na to jsem přišel pozorováním Kožíškova léčení. K ilustraci uvedu ještě tři na vlastní oči viděné případy. Přivedli ohnutého chlapíka středních let s „plotýnkou“. Karel jej namaloval a říká: vy tu máte pěkný blok! Sáhnul mu na záda, trhnul rukou a „něco“ hodil do „žhavého středu země“. Opět přejel rukou po zádech. „Zázrak, vykřikl maník a narovnal se a chodil.“ Jindy přisedla na židli léčených babička s asi dvouletým vnukem. Kluk se kroutil, koulel očima, na můj pohled nepříčetnýma. Kožíšek jej nakreslil a říká: „Tady to bude tvrdé, je obsedlý.“ Vstal a poprvé před mýma očima zapálil 4 hořáky u plynu. Pak mi říká: „pomoz držet kluka!“ Ten se začal kroutit nevídanou silou, nemohl jsem mu udržet ruce. Kožíšek sáhl klukovi na hlavu, něco z ní serval, odnesl nad plyn a tam setřásl. Ucítil jsem odporný zápach. Kluk se okamžitě zklidnil a oči se staly měkké a čisté. Kdybych to na vlastní oči neviděl, tak bych nevěřil, že to je vůbec možné. Stal se z toho pro mne doživotní zážitek.
       Do třetice přidám ještě jeden podivný případ. Přijdu odpoledne ke Karlovi a sednu si za stůl s haldou neumytých talířů. (Jak to u vdovců zvykem.) K mému podivu tam seděla skutečně krásně oblečená a krásná dáma. Sledovala dění. Bylo mi divné, jak se v nevábném místě ocitla. Zejména když to byla 3 místa, vyhrazená jen pro Karlovy blízké známé z kruhů „šamanů“. Nedalo mě, a ptám se, kdo je? Ona říká, že je lékařka ze sanatoria na severní Moravě. (Velké Losiny???) Stal se jim tam takový podivný případ, kvůli kterému je tady. Přišel jim tam vynadat po vlastních nohou pacient po havárce. Měl přerušenou míchu a oni jej nacvičili žít na vozíku a poslali domů. A on po třech měsících jim „po svých“ přišel dost sprostě vynadat za to, že ho psychicky stresovali. Výsledkem vyšetření a jeho výkladem, že bude do smrti na vozíku. Ať prý se jdou učit ke Kožíčkovi do Brna! Tak primář (a celé oddělení) vyndal snímky jeho páteře a všichni kroutili hlavou. Je tam jasné přerušení míchy. A ten chlap chodí. V důsledku tohoto dění tedy primář poslal svou asistentku pro reference na místo. A ona je tu. Druhý den mi Kožíšek vyprávěl, jak to bylo. Přivezli k němu na vozíku chlapíka středních let. Tak jej namaloval a zjistil, že v karmě vozík nemá. Začal tedy míchu „spojovat“. A podařilo se mu to. Povídá chlapíkovi pateticky: „vstaňte a choďte!“ On i doprovod jen kroutili hlavou. Neudělá ani krok! Kožíšek opakoval pokyn. A k úžasu všech i sebe ochrnutý vstal a ušel několik nejistých kroků po kuchyni. „A denně trénovat!“ Zavelel mu Kožíšek a budete normálně chodit. A dosud ochrnutý skutečně dále chodil, čím dál lépe. Tak se po 3 měsících vydal vynadat „strašícím“ lékařům do sanatoria. To bylo několik z mnoha podivných příkladů uzdravení, které jsem na vlastní oči viděl.
(Pokračování příště)