Již ve starověku byl život člověka vnímán některými filosofy a zasvěcenci jako cesta k naplnění řádu mikrokosmu, jenž v sobě odráží daný řád makrokosmu. Pokud vezmeme v úvahu tento poznatek, napadne nás, že život na Zemi je pro lidského ducha životem v nových podmínkách. Tyto nové podmínky můžeme vnímat jako výzvu k uskutečnění přirozené jednoty centrální úrovně lidské bytosti, tj. duchovního rozměru člověka, s vyzařováním Zdroje životní síly, s božím vyzařováním.
Při pohledu do historie si můžeme povšimnout, že období určitého přimknutí k víře v Boha střídají období určitého uvolnění s potřebou vnímat svět okolo sebe, lidskou individualitu a její soužití s přírodou. Na tuto skutečnost nás upozorňuje pravidelné střídání historických epoch s odlišnými tendencemi (období gotického umění střídá období renesance, období barokního umění střídá odobí osvícenství, atd.). Tento poznatek ukazuje na jednoduchou skutečnost, a sice, žijeme zde na Zemi proto, abychom nacházeli přirozenou rovnováhu svého vztahu ke Zdroji životní síly a svého vztahu k vnějšímu světu, jenž vnímáme svými smysly. Dospět do této rovnováhy znamená, nalézat přirozenou životní stabilitu, která se projevuje jako blaho, hojnost a životní štěstí.
Pokud budeme pozorovat život okolo sebe, jeho neustálý pohyb a jeho potřebu přirozeného kontaktu s okolím, napadne nás, že jde v každém případě o projev přirozené touhy po naplnění na úrovni svého druhu. Co dává veškerému životu tuto nekonečnou touhu po naplnění? Z této skutečnosti lze odvodit jednoduchý poznatek: „Existuje vyšší síla, vše živé náleží této síle a vše živé je svou podstatou na této síle závislé. Uvědomovat si tuto sílu a reagovat na tuto sílu znamená být v přirozené interakci s prouděním této síly, a tak postupně nacházet smysl svého života a směřovat k naplnění smyslu svého života.“
Tato vyšší síla se projevuje charakteristickým způsobem skrze vše existující. Vše existující ji průběžně přijímá a dále předává. Tento příjem a přenos má svou charakteristikou podobu na úrovni nerostů, na úrovni rostlin a zvířat i na úrovni lidské bytosti. V případě lidské bytosti se projevuje charakteristicky na její duchovní úrovni, dále pak charakteristicky i na její duševní a fyzické úrovni. Každá živá bytost má v sobě podvědomé cítění přítomnosti této síly. Jak je tomu v případě člověka? Člověk je bytostí duchovního vědomí ve fyzickém těle, a proto potřebuje zažívat působení této síly nejen ve svém podvědomí, ale i ve svém přítomném vědomí. Teprve na základě naplnění této zákonitosti může docházet k harmonickému vývoji lidské bytosti jako celku. Pokud zůstává toto cítění boží přítomnosti pouze v našem podvědomí, dochází u nás k rozporu roviny podvědomí a roviny přítomného vědomí, člověk tak získává potřebnou duchovní a životní sílu pouze v určitém omezeném množství, a to pouze z jídla a ve spánku. Pokud si v průběhu dne vyzařování Zdroje životní síly neuvědomujeme, nemůžeme čerpat potřebnou duchovní a životní sílu pro svou duši i tělo, naše myšlení se tak stává zkostnatělým a naše každodenní činnost není v souladu s vyšším plánem pro náš život a život společnosti jako celku.
Nabízí se otázka: jak otevřít a jak aktivovat rovinu svého přítomného vědomí, aby patřičně rezonovala s naším podvědomým cítěním boží přítomnosti? Jsem toho názoru, že toho lze docílit jedině skrze uvědomění a s ním spojený prožitek vyšší duchovní kvality v přítomnosti. To znamená, potřebujeme si uvědomovat a potřebujeme prožívat vyšší duchovní hodnoty ve svém každodenním životě. Jsem toho názoru, že každý z nás by měl chápat tuto skutečnost jako jednoduchou zákonitost, na jejímž základě se odvíjí náš další osud. Tedy jako daný, ničím neměnný zákon Universa, který bychom měli vzít na vědomí. Existuje uvědomění, které obsahuje podvědomé i vědomé cítění boží přítomnosti? Ano, je to například ono Ježíšovo: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď vůle tvá - jak je v nebi, tak buď i na zemi“. Z této jediné věty vyplývá, že smyslem života člověka je ve své podstatě vůle integrovat do života lidské společnosti duchovní hodnoty, jenž si uvědomuje v obrácení k Bohu. Na základě přijetí této skutečnosti sílí jak naše vědomí odpovědnosti k Bohu, tak i naše schopnost přijímat vyšší duchovní vizi a schopnost integrovat tuto vyšší duchovní vizi do života celku.
Chceme-li přijímat vyšší duchovní vizi, je třeba mít vůli učit se nacházet v sobě vnitřní klid, vědomě si ho navozovat a v sobě udržovat. Vnitřní klid je duchovní kvalitou dimenze věčnosti. Když upřednostníme klid, jsme v Boha věřící lidé. A naopak. (viz. evangelium: „Blaze těm, kteří uviděli a uvěřili, blaze těm kteří neviděli, a přesto uvěřili“). Následně nám bude dáno pocítit objektivní přístup k životu, a vůli k činu, která má pro náš další vývoj a pro vývoj celku skutečný význam. Příkladem za všechny je Mojžíš, on dal židům Desatero božích přikázání, jako soubor zákonů, které odcítil ve svém naladění na boží vyzařování - tato přikázání se odvíjí od prvního: „V jednoho Boha věřit budeš" bez něj by nebyla ta další. Dodržování těchto zákonů má smysl teprve v okamžiku, kdy si člověk uvědomuje význam prvního přikázání. V takovém případě je člověk veden na vyšší duchovní úroveň, zvyšuje se jeho duchovní i duševní vibrace a tím i kvalita jeho života na Zemi.
Každý nový den nám vytváří nové příležitosti v nichž můžeme potvrdit vůli udržet si svou důvěru ve vyšší duchovní vedení (viz evangelium: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv. Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne a přece je váš otec živí. Což vy nejste o mnoho cenější?“). Proč upozorňuje Ježíš Nazaretský na sebe jako Syna a na důležitost živé víry v Boha, jako Boha Otce? Otec chrání syna, otec vede syna, otec učí syna všemu, co syn potřebuje v tomto světě znát! Tak je to s každým, kdo si uvědomuje přítomnost božího vyzařování. Pouhé uvědomění Jeho přítomnosti nás otevírá Jeho působení. To znamená, jakmile nadřadíme cokoliv ve svém životě, mírou své pozornosti, nad vnímání tohoto vyzařování, tedy nad živou odpovědnost k Bohu, ztrácíme svůj kontakt se Zdrojem, ztrácíme schopnost objektivního vnímání a objektivního vyhodnocování životních situací, stáváme se postupně nevědomými, tzn. subjektivními a začínáme v důsledku své subjektivity trpět.
Je zřejmé, že příčinou veškerého utrpení lidstva, tedy i krize současné společnosti, není nic jiného, než ztráta přirozené odpovědnosti k Bohu a s touto ztrátou spojená neschopnost rozpoznat vyšší životní vizi a následovat vyšší životní vizi. Berme tedy každý nový den jako Dar, jako příležitost naučit se znovu vnímat přítomnost božího vyzařování a jako příležitost nechat se v tomto vnímání vést. Čím více lidí to dokáže, tím více bude sestupovat Ono Království nebeské, o němž mluví Ježíš Nazaretský, mezi nás, na tuto Zemi.