Alžběta Kováříková - Aura, čakry a duše člověka

Aura a systém čaker
 
   Barevnost aury a základní charakteristika prvních sedmi čaker je popsána v mnoha knihách, které také přiřazují k jednotlivým čakrám jejich charakteristické působení na určité spektrum lidské osobnosti. V tomto textu se pokusíme přidat ještě další potřebné informace k těmto dosavadním známým. Přičemž v prvé řadě je třeba si uvědomit, že celkový počet čaker je dvanáct, kdy v systému základních sedmi je nejdůležitější čakra srdeční, tedy čtvrtá, a že u čakry sedmé je připojený mechanismus, který člověku umožňuje za určitých okolností aktivovat i pět čaker „hořejších“, tedy osmou až dvanáctou. K otevření tohoto spojení dochází ale až teprve s jistou duchovní vyspělostí, neboť v běžném režimu vývoje člověka by aktivace těchto čaker v podstatě bránila jeho potřebnému vývoji ve hmotném světě. Úkolem naší inkarnace je totiž v plnosti prožít charakter pozemské úrovně, se všemi jejími specifikacemi, hledat smysl naší pouti v ní a přitom si hlavně klást otázky, které, jsou-li správně definovány, mohou jako vůbec jediné otevírat člověku brány k vyššímu poznání.
 
   K charakteristice čaker vyšší úrovně, tedy osmé až dvanácté se dostaneme ještě v pozdějších kapitolách, nicméně v této chvíli si můžeme alespoň říci, že v jejich okruhu nebývá zaznamenána žádná karma, neboť tato naše vyšší těla už jsou v propojení s tzv. andělskou říší a v této úrovni své bytosti se také člověk andělům podobá. To je ostatně i důvod, proč někteří jedinci mohou slyšet andělské kúry a vnímat zlatistý šelest jejich křídel, na kterých se snáší k lidské duši milost a požehnání. Nejčastěji je tento obraz vidět u modlícího se člověka, kterému, pokud je skutečně ponořen do svého nitra a obrací se k Bohu, krouží vysoko nad hlavou několikero andělských bytostí. Je to velice krásný pohled, navíc přítomnost a krouživý pohyb andělů doslova rozechvívá celé okolí a naplňuje i ostatní pocitem povznesené radosti a blaženosti.
 
   Andělé se také na rozdíl od lidských bytostí nikdy neinkarnují do pozemského světa, neboť k tomu nemají patřičný genetický potenciál. To je v současné době sice těžko prokazatelný fakt, nicméně je pravdou, že celé stvoření se všemi v něm pohybujícími se bytostmi, má svůj vlastní genetický systém. Podobně jako tady na Zemi, kdy už vědci přišli na to, co je ukryto v chromozomech, je i celé Boží stvoření založeno na podobném principu. V této oblasti ale existují určité rozdíly v tom smyslu, že ne všechny postavy a útvary, které člověk může ve stvoření potkat, mají vlastní genetické uspořádání. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že zde existuje okruh bytostí s vlastním, osobitým genetickým základem, které se pak v tomto vzorci trvale vyvíjejí, a k těmto patří i člověk, a pak skupina, jejíž podstata vychází spíše z nějakého kolektivního genetického systému, ze kterého se pak v obměnách vynořují různorodé formy, a po určité době se následně zase ponořují zpět do svého genetického základu, odkud původně vzešly.
 
   Komplexní genetický základ člověka je tedy položen na systému dvanácti čaker, který tvoří jakousi páteřní osu celé jeho bytosti. Zde je ale třeba si uvědomit, že toto uspořádání by ještě nemohlo stát ve stvoření jen tak samo o sobě a brát si z nějakých svých vlastních zdrojů veškerou potřebnou energii a také nacházet samo v sobě prvek absolutního Řádu, v rámci kterého se může jedině vyvíjet. K tomu slouží právě ony dva výše zmíněné celky, kdy životní matrice představuje jakousi hlavní podporující energetickou síť, k níž je člověk se svým genetickým základem připojen, respektive do které se zrozuje, a jako hlavní je zde pak naše duchovní srdce, které nám dává onen prvotní podnět k tomu, abychom se vlastně vůbec začali na základě univerzální životní matrice a ve svém vlastním genetickém systému nějak vyvíjet. A proto je také toto duchovní srdce naším prvotním zdrojem vědomí, a z něj i vycházejí impulzy k veškerému našemu životního pohybu.
   Samo o sobě však naše duchovní srdce, naše zformované vědomí, neleží v nějakém časoprostoru, byť nebeských kvalit, ale přebývá v „oblastech“ mimo úrovně veškerých stvořených světů a i za hranicí životní matrice. V této sféře čistého Božího Světla neplatí žádný nám známý pojem času nebo prostoru a není zde ani nějaká pochybnost či nedokonalost. Přijít sem znamená dostat se opravdu do nebe a tato touha je vůbec základní motivací každého lidského ducha (i když tady na Zemi budou někteří tvrdit, že o ničem takovém nevědí a tudíž to ani nemůže existovat). Nelze přitom ale říci, že zde se v člověku probudí nějaká boží jiskra nebo že se v něm aktivuje boží vědomí. To sice proklamují mnozí, ale ani jeden z těch, kdo tento stav byť jen na okamžik opravdu zažili. Absolutní blaho, které zde lze vnímat, vypovídá spíše o tom, že naše duchovní srdce může v plnosti přijímat Boží vyzařování, aniž je ovšem schopno pojmout cokoliv ze samotné podstaty Boha. Zde naopak připadne lidské duši až zázračné, jak i při své malinkosti toho může tolik z živoucího Světla procítit, jak se může povznášet v jeho záři a ještě přitom vidět kolem sebe nikde nekončící oblast působnosti tohoto zlatého Světla. Poměr člověka k Bohu je zde naprosto jasný, lidské duši v prožitku i zřejmý, a v otázce skutečné Všemohoucnosti a Vševědoucnosti tu nepanují žádné dohady a ani mylné představy. 
 
   V návaznosti na tuto popsanou oblast, v níž je ukotveno naše duchovní srdce, pak můžeme prostoupit k živoucí matrici, která slouží jako dokonalé informačně-energetické zázemí pro vývoj našeho ducha. Středem tohoto systému přitom prochází spojení lidské duše s jejím duchovním srdcem ve formě zlaté nitky, která je vůbec tou nejpevnější součástí celého lidského pole. Je jakýmsi středobodem, k němuž navazují další dva základní prvky, které představují principy protipólů této životní matrice. Tato matriční platforma totiž funguje v režimu jin-jang, to znamená, že je v trvalém kmitu, jinak by ani nemohla být živoucí matricí pro jakýkoliv vývoj v ní. Zůstaneme-li pak u samotného lidského ducha, pak jeho cesta a vývoj spočívá v trvalém úsilí dosáhnout absolutních hodnot jednotlivých oddílů této matrice a sladit s nimi v dokonalosti svůj vlastní systém čaker, včetně těch nejvyšších. A teprve v okamžiku, kdy tohoto lidský duch dosáhne, můžeme mluvit o tom, že vlastně ukončil celý svůj vývoj. Je to stav absolutní synchronicity lidského ducha s touto životní matricí, která představuje vyšší Řád a která je ve své podstatě vlastně projevem a oblastí působení Ducha Věčnosti. Přitom v okamžiku, kdy duše člověka obsáhne v plnosti hodnot této matrice, může ji už i opustit a skrze onu zmíněnou zlatou nitku se spojit nebo lépe řečeno navrátit do svého původního domova, do věčného ráje.
 
pokračování příště….