I. Kováříková - Duchovní energie působící při současném vývoji lidstva – VI. část

V této knize se hovoří v souvislosti s Janovým Zjevením o působení padající hvězdy, která přinese takřka apokalyptický rozměr do našich životů. Musím říci, že podobná vize se začíná objevovat i v mé mysli, kdy vidím naši Zemi pod působením jakoby dvou sluncí. To první je nám známé, ale souběžně s tímto se tu objevuje i záře druhého, které je jakoby více zastřené, nicméně silně ovlivňuje veškerý život na naší planetě. Já tento úkaz vnímám tak, že ve dne ještě zesílí projev samotného slunce a v noční dobu zde vznikne podobný výjev, jako je polární záře. Tedy poměrně světlé noci, bohužel ale dopad těchto hvězdných paprsků bude mít jinou vibraci, než tento nám poměrně známý jev.
Důsledek takového kosmického vlivu je ve zmiňované knize velmi přesně popsán. Ostatně každý z nás se může pokusit si představit, jaký rozvrat by nastal nejen v biologické sféře naší planety, ale především v mysli lidí. Obrovský nárůst onemocnění fyzické i duševní schrány člověka, včetně rozbití potravinového řetězce a narušení přírodní bioplazmy. Těžko se to představuje a ještě hůře „rozdýchává“, nicméně se domnívám, že na takové dění bychom se měli připravit. Především ale je pro nás nutností pochopit, proč k nám tímto způsobem Světlo přichází a co je skutečnou podstatou těchto událostí.
 
Mohu jen citovat jiné autory, když zmíním myšlenku, že vše se děje k naší vlastní záchraně a toto dění má od nás odvrátit mnohem horší konec, který by přišel, nebýt takového zásahu. Domnívám se, že už jsme dávno překročili hranici, kdy jsme se ještě mohli vyvíjet poklidným a přirozeným způsobem života. Současné lidstvo naopak dospělo do stadia, ve kterém může zničit svou vlastní existenci a to hned několika možnými způsoby. Bude tedy pro nás obrovskou milostí, budeme-li zastaveni dříve, než k tomu stačí dojít, a přes všechna očekávání náročných let toto přijímám jaké nesmírné milosrdenství.
Domnívám se také, že toto Světlo je současně matricí, kterou jsem zmiňovala v předchozí části. To znamená, že jeho působení bude vícevrstvé, zasáhne tedy hrubohmotné, jemnohmotné i duchovní obaly člověka. Každý také uzří tento jev podle své vlastní úrovně vědomí. Někteří tedy budou vnímat pouze vliv kosmického záření, duchovně zralí jedinci v něm ale spatří tvář a podstatu vyslance Světla. Zde platí, že se marně budou mocní tohoto světa skrývat před dopadem těchto paprsků. I kdyby hmotná část tohoto působení do jejich podzemních sídel nedosáhla, nemine je působnost na jejich duševní a duchovní potenciál. Tedy i v takových úkrytech budou tito vyvolenci zasaženi a rozpadnou se jejich duševní a fyzická těla. O to dříve, oč budou chtít získat pro sebe výhodu před všemi ostatními obyčejnými lidmi.
Dá se tedy konstatovat, že nikoliv válkami pozemskými, ale vlivem záření Světla se očistí planeta a projde potřebnou transformací a to včetně lidského pokolení. Tady je dobré rozpomenout se na slova Abdrushinova, jak je ve skutečnosti země přetížena a kolik lidí sem přichází (inkarnuje se) díky rozbití základního mravního rozměru člověka. To je také jeden z největších rozvratů, který jsme zapříčinili a který je nám teď předkládán i se všemi svými důsledky. Rozkladem mravním jsme přivodili stav, kdy se k pobytu na zemi inkarnuje mnoho lidí, kteří sem ve skutečnosti nepatří. Jejich úroveň poznání a především jejich karmická zátěž je předurčuje k pobytu v jiných úrovních. Bohužel lidstvo svým odklonem od Řádu stvoření otevřelo nepovolená stavidla a samo si přivodilo mravní i hmotný pád. Navíc se tento rozvrat přenesl i do jiných částí stvoření, proto také musí přijít nápravný zásah. A je jedině zásluhou těch nemnoha lidí, kteří si udrželi určitou míru mravnosti a víry v srdci, že tento očistný proces bude proveden „jemnějším“ způsobem, než jak by si lidstvo jako celek zasloužilo.
 
Celý tento proces transformace vede podle mne k tomu, že prožitím působnosti Světla a průchodem jeho matricí už bude možné se na zemi inkarnovat pouze za takového stavu duše, který je Stvořitelem požadován. Všichni ostatní, kteří nebudou toto splňovat, budou zřejmě odsunuti do jiných úrovní. Domnívám se, že toto je v Bibli pojato jako první smrt a takové duše jsou označeny jako mrtvé (tedy nepatřící mezi živé, které prošly soudem a pobývají v tisícileté říši).
Co bude ale dále s těmito dušemi, kterým bude tímto procesem (soudem) odebrána možnost pobývat ve světlejších úrovních včetně té pozemské? Abdrushin o takových říká, že budou nuceny procházet mnohem temnější sféry, ve kterých ale i nadále může ještě probíhat jejich vývoj a nebude jim zcela odebrána možnost dosáhnout spásy své duše. Když si pročítám biblické Zjevení, cítím výraznou změnu mezi rozlomením sedmé pečeti a následným apokalyptickým děním. Na jedné straně ochranu těch, kteří soudem světa prošli a žijí v harmonicky uspořádaném místě (tisíciletá říše). To je zřejmě obsah vize, kterou jsem popisovala v předchozí části. I v této ale vnímám, že za hranicí tohoto poklidného světa proces třídění lidských duchů pokračuje a je tedy možné, že se zde odehrává dění popisované v následujících částech Zjevení. Těžko lze samozřejmě do těchto míst nahlédnout, zvláště pokud duše sama ještě ani neprošla chystanou transformací, určitý smysl by ale takový výklad dával.
Je také možné, že duše současného člověka už je natolik rozvinutá, že svůj pobyt v mimozemských úrovních vnímá až na určité rozdíly podobně jako tady na zemi. To znamená, že tato místa mají tomu odpovídající uspořádání a není v nich pouze jenom světlo nebo tma. I v těchto jiných světech mohou být vybudovaná města, žije zde poměrně hodně lidí apod. Mnohé z toho se nám také zřejmě zjevuje ve snech, což bude asi vzpomínka na tyto mimozemské časy našeho života. Existuje-li takové uspořádání ve stvoření, pak je pravděpodobné, že v průběhu soudu budou do těchto míst odeslány ty lidské duše, které tam svojí duševní úrovní i patří, a na každé z těchto společenství pak dopadne i jinou silou následná apokalypsa (hrůzy sedmi polnic).
I toto dění ale bude mít jisté časové ohraničení. Zřejmě je zde dávána ještě šance mnohým duším, aby pod vlivem prožívaného utrpení obrátily svou mysl k Bohu a dorostly do duchovního rozměru.
„Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé – živí tedy přebývají jinde, a toto se dotýká těch duší, které neprošly soudem,
„To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoliv jde. Ti jako první z lidstva byli vykoupeni Bohu a Beránkovi“ – po prvních by tedy měli následovat i nějací druzí, možná ti, kteří se také ještě stihnou vysvobodit z temných sfér,
„Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi“ – jsou to ti mrtví, kteří i v temných sférách ještě přijali Slovo Boží. Jejich skutky, odpovídající Duchu pravdy to dokazují,
„Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší“ – všichni ti, kteří neprošli prvním soudem, ale ještě se v temných sférách obrátí ke Světlu, budou muset čekat na své vzkříšení, dokud potrvá tisíciletá říše,
„Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let“ – tato věta ve mně vzbuzuje největší naději. Vždyť máme-li teď ještě šanci pochopit, co je třeba lidské duši poznat, aby prošla prvním soudem, žijeme v době velikých milostí.
Myslím, že až po skončení tisícileté říše, nastane doba konečného soudu. Tehdy zřejmě dojde k bitvě na planině Harmagedon, kdy tvář Boží pohlédne na každou jednotlivou duši. Znovu bude otevřena kniha života a do Věčnosti budou moci vstoupit i ti, kteří se ještě dokázali pozvednout z temných úrovní ke Světlu. Teprve potom nastane konec světa, jeho hrubohmotných, ale i jemnohmotných úrovní (druhá smrt).
„A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl, před jeho pohledem zmizela země i nebe, a už pro ně nebylo místa – čas pro vývoj lidských duchů skončí a tito už budou žít pouze v duchovním rozměru, stanou se věčnými.
 
Pokud si mám z těchto prožitků vyvodit nějaký závěr, je to samozřejmě neochvějná víra ve vítězství Kristovo a s tím související spása našich duší. A ačkoliv mnohé dění pro nás přijde v poměrně rychlém čase, přece jen je ještě dlouhá doba určena člověku pro jeho pobyt v pozemské úrovni. Jistě ale musí počítat s tím, že bude-li omilostněn a projde-li s pomocí Boží v čistém šatu blížící se soud, vejde pak do nové epochy lidského bytí, ve kterém už po něm bude požadována mnohem větší zodpovědnost. Vždyť království Boží se vyjevuje v Janově Zjevení až v samotném jeho závěru. Dá se tedy předpokládat, že vstupem do duchovního rozměru úsilí člověka nekončí, spíše naopak. Má-li proto už dnes duše sklony k lenosti, lhostejnosti a sobectví, nečeká ji zřejmě jiný úděl, než prožít se sobě rovnými takové otřesy, které ji uvědomí o jejích povinnostech a dluzích vůči svému Stvořiteli. Blaze tedy takovým, který svůj šat už teď drží v rukou a pátrají po skvrnách na svém oděvu.
Obsah biblického Zjevení má být pro nás výzvou, abychom se snažili v řádném čase, tedy do prvního soudu, pozvednout svou mysl k Bohu a v celém svém bytí dosáhli co největší čistoty. Předejdeme tím mnohem náročnějšímu vývoji, který nás v případě neúspěchu zřejmě čeká.
 
Dodatek
V tomto dodatku bych chtěla přiblížit vhled, který jsem vnímala při čtení Janova Zjevení a to v části pojednávající o ženě v purpuru a šarlatu, oděnou zlatem, drahokamy a perlami. Asi nebudu první, koho napadlo srovnat tuto s církví. Ať už je ale tato část textu skutečně směřována ke kléru či nikoliv, mě v tu chvíli proběhla hlavou vize, která s osudem církve souvisí, a je to druhá taková v posledních týdnech.
Psala jsem nedávno při debatě o volbě nového papeže, že ten předchozí byl zřejmě poslední hlavou dosud celistvé církve. Tento pocit ve mně stále přetrvává, zvláště pozoruji-li konání jeho nástupce Františka. Navíc ale ve mně začínají narůstat určité obavy, které s rozpadem církve souvisí a které se mi zdají být ohrožením i pro náš „ateistický“ národ.
Domnívám se, že v církvi už nastal rozkol, při kterém se začíná vydělovat jedna její část a to taková, která se snaží vrátit duchovnosti alespoň ty její hodnoty, které spočívají v určité čistotě, mravnosti a prostotě. Ve svém základu vlastně velmi jednoduchá paradigmata základní víry, avšak euroatlantické civilizaci v současné době už poměrně vzdálená. Alespoň z mého pohledu se o vnímání  těchto hodnot nedá u naší společnosti jako celku vůbec hovořit. Proto také bude mít mise současného papeže větší úspěch v zemích např. latinské Ameriky, případně některých jiných částech světa. Zde žijící obyvatelstvo bude mít k těmto aspektům víry větší příklon a tím pádem se i hlavní váha celé této organizace začne přesouvat do těchto zemí. Navíc předpokládám, že se časem objeví řada nových „odštěpků“, tedy rádoby církevních spolků, které se budou snažit nabízet jakousi novou tvář víry s tím, že budou více tolerovat určité úhyby od základů mravnosti, tedy desatera. Už z podstaty věci jejich trvání nebude dlouhé a samy se nasměřují do záhuby. ¨
Co mně osobně začíná dělat starosti a nutí mne jako laika zajímat se o osud církve, je její stabilita v Evropě samotné. Domnívám se, že tady nepůjde vývoj tím směrem, kterým se bude ubírat její výše zmiňovaná část v různých oblastech světa, ba naopak trvání na zastaralých středověkých dogmatech bude ještě narůstat spolu s příchodem určitého pocitu ohrožení. Tím ale přivodí církev sama naprostý pád duchovnosti v naší společnosti a otevře dveře jinému náboženství, které její slabosti bude chtít využít, tedy islámu. Dokonce může v církvi nastat určité schizma, kdy její hlavou sice zůstane současný papež, ale vliv v Evropě převezme jiná osoba a to člověk řízený temnou stranou.
 
V současné chvíli se to zdá být ještě vzdálená a možná nereálná budoucnost, ale já se obávám, že to jednou budou hranice České republiky, na kterých se v určitém okamžiku zastaví příliv radikální formy tohoto náboženství. Situace je o to nebezpečnější, že stabilita jednotlivých zemí bude kolísat v souvislosti s ekonomickými a ekologickými zvraty, které jsou víceméně na spadnutí. Opravdu se blížíme k době, kdy otázka duchovnosti bude rozhodovat o přežití státnosti jednotlivých národů. A radikální islám má v tomto směru obrovský náskok před skomírajícím křesťanským duchem.
Nevidím přitom žádnou světlou naději, která by přicházela v této chvíli na pomoc ze strany doposud organizovaného kléru. Paradoxně je nám možná velikou ochranou, že v očích muslimů jsme jako národ „ateistů“ naprosto bezcenní a bezvýznamní a nedělají si s námi žádnou větší starost. V tom tkví ale velké podcenění duchovního napojení českého národa. Je možné, že to bude právě náš národ, který bude jako poslední otáčet kolem osudu a bude-li toho schopen, znovuzrodí se v něm nová naděje a rozkvět víry, tentokrát postavené na pravých kamenech úhelných. Co ještě práce ale čeká každého z nás, má-li být duchovní jádro národa připravenu na tuto zkoušku! Vždyť jenom tomuto pak bude umožněno čerpat z poselství našich předků a jenom takovému se otevře vyzařování Grálu, které zde ukotvil císař Karel IV. s pomocí Boží. Bude to pak český národ, který přivodí obrodu duchovního rozměru, a myslím, že tímto dojde naplnění cesta mnohých „kacířů a revizionistů“, kteří se stále znovu a opakovaně v českých zemích rodí. Mějme toto na mysli, když tu vedeme diskuze, každý o svém vlastním pojetí víry ve Stvořitele. Jednou možná po nás bude chtít, abychom stáli sjednoceni v jednou šiku, a nebude se ptát, kdo ke které církvi kdy patřil. Pouze v duchovním sjednocení můžeme být ochráněni a jedině na základě sounáležitosti si budeme moci svou vlastní víru a naději uchovat.