Náročné a komplexní vědecké výzkumy Turínského plátna, které už víc než sto roků provádějí odborníci z nejrůznějších oblastí vědy, poukazují na jeho pravost. Díky těmto výzkumům se Turínské plátno stalo nejslavnější křesťanskou relikvií, která udivuje vědecký svět „fotografií“ utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Krista. Výzkumy dokazují, že obraz na plátně vznikl v důsledku toho, že v něm skutečně bylo zavinuté ukřižované tělo, které na něm zanechalo negativní fotografický obraz, přičemž skvrny od krve jsou pozitivy. Tato neocenitelná relikvie se zachovala dodnes a je uchována v Turíně.
Američtí fyzikové J. Jackson a E. Jumper z U.S. Air Force Academy objevili, že obraz na plátně je trojrozměrný. Mnohonásobné podrobné výzkumy dokazují, že současná věda nedokáže takový obraz vytvořit, o to méně ho mohl namalovat nějaký falzifikátor. Tento obraz nebyl namalován štětcem ani jinou technikou a není ani dílem člověka. Neexistují na něm žádné stopy směřování, jaké jsou na každém obraze nebo kresbě.
Obraz má průzračnou barvu a je velkou záhadou, protože se na něm nenašly žádné pigmenty, barviva ani barvy. A příze navíc zežloutla jen na povrchu. Ze sto vláken, které se v niti nacházejí, barvu změnila jen dvě anebo tři vnější. Podobizna tedy vznikla jen na povrchu vláken, není ani na povrchu tkaniny, ani ve vnitřku nitě.
Vědci se pokusili odstranit zabarvení vláken, ale nepodařilo se jim to žádným z 25 laboratorních rozpouštědel. Vědecký výzkum tedy dokázal, že obraz na plátně je nesmývatelný, nijak se nedá odstranit.
Vědci pomocí trojrozměrného zpracování obrazu identifikovali dvě mince na očích člověka z plátna. Na pravém oku se nachází obraz mince lepton lituus, ražené v letech 9 až 32 po Kristu v době Pontia Piláta. A na místě levého oka identifikovali minci raženou Pilátem na počest Julie, Tiberiovy matky, roku 29 po Kristu. To je další důkaz, že plátno pochází z Kristovy doby. Mince položené na očích dokumentují starověkou židovskou tradici zachovávanou při pohřbívání mrtvých.
Obraz na plátně má mnoho vlastností, které přivádějí vědce k velkému úžasu. Navzdory tomu, že v něm bylo tělo zavinuté, je obraz ideálně rovný (plochý). Vůbec se nedeformoval a v souladu se zákony optiky je rovnoběžným průmětem. Vědci předpokládají, že toto neodstranitelné zachycení negativu postavy ukřižovaného na plátně proběhlo v důsledku jakéhosi tajemného výbuchu energie zevnitř. Obraz tehdy vznikl zřejmě „připálením“ povrchu vláken infračerveným zářením anebo bombardováním protonů s energií jednoho megaelektronvoltu (takovou energií prochází proton přes prostor s rozdílem napětí milión voltů).
Věda není schopná plně vysvětlit mechanismus přenosu obrazu z těla na plátno. Proto vědec J. Jackson napsal: „Můžeme tvrdit, že obraz na plátně nemohl vzniknout na základě dosud známých fyzikálně-chemických procesů. Přestože existuje, nejsme schopni vysvětlit, jak vznikl.“
Vědecké výzkumy vyloučily možnost falzifikátu obrazu na plátně. Jediným tvůrcem tohoto vzrušujícího fotografického negativu je mrtvé tělo ukřižovaného člověka, Žida z prvního století, kterého římští vojáci ukřižovali přesně tak, jak to popisují evangelia.
Všechny vědecké poznatky nám dovolují tvrdit, že máme co do činění s autentickým plátnem, ve kterém byl zavinut a pochován Ježíš Kristus. Vědci K. E. Stevenson a G. R. Habermas tvrdí, že pravděpodobnost, že obraz na plátně není obrazem Ježíšova těla, je jedna ku 82 944 000. Abychom si to mohli lépe představit, použili následující přirovnání: Představme si 82 944 000 jednodolarových bankovek položených vedle sebe. Jedná se o délku, která je třikrát větší než vzdálenost mezi New Yorkem a San Franciscem. Jedna z těchto bankovek je poznačená a nějaký člověk se zavázanýma očima má jen jednu možnost vybrat si právě tu označenou. Pravděpodobnost nalezení této bankovky je přesně jedna ku 82 944 000. Z toho vyplývá tento závěr: rubáš je pohřebním plátnem, ve kterém bylo zavinuto tělo Ježíše Krista. Toto tvrzení je založené na velmi dobře zdokumentovaných vědeckých faktech (Verdetto sulla Sindone. Brescia, 1982, s. 146).
Odborníci v soudní patologii na základě poznatků o srážlivosti krve tvrdí, že Ježíšovo tělo zavinuli do plátna asi dvě a půl hodiny po smrti a že v něm zůstalo přibližně 36 hodin, protože se na něm nenacházejí žádné stopy rozkladu a hniloby. A navíc tělo celkem určitě z plátna nikdo nevyňal, protože na něm nejsou žádné stopy odtrhávání. Jsou tu patrné neporušené krevní sraženiny. Tato skutečnost se nedá vědecky vysvětlit ani laboratorně napodobit.
Jak tělo proniklo přes lněnou tkaninu, aniž by porušilo její strukturu? Co způsobilo tajemné zobrazení celého těla na plátně? Odpověď může dát jen víra, která hlásá, že to všecko se stalo ve chvíli zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Proto Svatý otec Jan Pavel II. ve své homilii 13. dubna 1980 v Turíně prohlásil, že „na základě argumentů mnoha vědců je posvátné Turínské plátno osobitým svědkem Velikonoc – umučení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Němým svědkem, ale zároveň nečekaně výmluvným!“
Věda objevuje, kdo je člověk z plátna, přičemž víra vede k jeho poznání. Tato nejvzácnější relikvie nám neobyčejně sugestivně připomíná, že Kristus doopravdy trpěl, zemřel na kříži a vstal z mrtvých kvůli mně a pro mou spásu. Mohu být lhostejný k tak nekončené lásce?
„Pro věřícího člověka,“ řekl Jan Pavel II., „je podstatné hlavně to, že plátno je zrcadlem evangelia… Každý vnímavý člověk při jeho kontemplaci prožívá vnitřní pohnutí a otřes… Plátno je skutečně neobyčejným znakem, který poukazuje na Ježíše, pravé Slovo Otcovo, a vyzývá člověka, aby ve svém životě následoval příklad toho, který obětoval sám sebe za nás…“ (Turín, 24. dubna 1998).
V roce 1988 byl vzorek plátna zaslán do laboratoří v Oxfordu, Zurychu a Tusconu. Dle množství radioaktivního izotopu C14 ve vzorcích byl vznik plátna určen přibližně do let 1290 – 1360 po Kristu.
Výsledky radiouhlíkového datování jsou v případě Turínského plátna zpochybňovány. Metoda je totiž založena na základě principu, že v průběhu let předmět neabsorboval další „mladý“ uhlík. Odborníci poukazují na to, že množství uhlíku pozdějšího data může pocházet ze sazí od svící a olejových lamp (plátno jimi bylo osvětlováno), z požáru, který plátno v roce 1532 přestálo, nebo je množství „mladého“ uhlíku vysvětlováno vlivem látkové výměny bakterií a mikroorganismů.
Víra ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista není samozřejmě závislá na pravosti plátna, ale na svědectví apoštolů a dalších svědků. Do okamžiku vynálezu fotografie a „negativu“ stejně nikdo netušil, jaká tajemství plátno skrývá. Pokud by však po anatomické stránce dokonalý a navíc negativní obraz na plátně se všemi zarážejícími detaily měl vzniknout ve 14. století, představovalo by plátno skutečně nevysvětlitelnou záhadu. Ve srovnání s tím je předpoklad vzniku obrazu v souvislosti se zmrtvýchvstáním zcela při zemi se držícím vysvětlením.
Nesl naše bolesti
Mnoho lidí si neuvědomuje, že centrem křesťanské víry je osoba ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Křesťanství není ve své podstatě souborem idejí, kulturou, řadou zvyků nebo morálních postojů, ale je to osobní vztah s Ježíšem Kristem. Boží Prozřetelnost nám jako pomůcku k přímému a osobnímu spojení se Spasitelem zachovala děsivý obraz jeho utrpení a smrti. Je obtisknut na pohřebním plátně, které můžeme pokládat za další evangelium, napsané ne inkoustem, ale krví vylitou pro naši spásu.
Můžeme zůstat lhostejní k tomuto neobyčejnému svědectví Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání? Turínské plátno zobrazuje velikost utrpení, které náš Pán podstoupil. A to všechno z lásky k nám, aby nás vysvobodil z moci ďábla, od hříchu a smrti.
„Toto vzácné Ježíšovo pohřební roucho,“ – řekl Svatý otec Jan Pavel II. – „nám může pomoci lépe pochopit tajemství Synovy lásky k nám. Když stojím před tímto výmluvným a šokujícím obrazem nepopsatelného utrpení, chci děkovat Bohu za jeho výjimečný dar, dar, který nemůže přehlédnout žádný z křesťanů toužících následovat Krista… Plátno nám umožňuje objevit tajemství utrpení posvátné oběti Ježíše Krista, utrpení, které se stalo zdrojem spásy pro celé lidstvo“ (Turín, 24. května 1998).
Vědecký výzkum plátna potvrzuje, že je na něm obtisk dospělého muže přibližně 1,8 m vysokého, pevné svalnaté postavy s dlouhými vlasy, bradou a pěknými semitskými rysy. Muže hrozně mučili, bičovali ho, vložili na něj trnovou korunu a ukřižovali ho. Na jeho těle našli téměř šest set ran. Ale obraz jeho mrtvého těla nenese žádné stopy rozkladu. Tyto údaje se shodují s popisy v evangeliích a navíc obsahují množství dalších důležitých detailů. Především plátno zřetelně a přímo ukazuje, do jaké míry trpěl Kristus – „do krajnosti“ (Jn 13,1) – z lásky k nám.
Přes hroznou fyzickou a duchovní bolest je obraz Ježíšovy tváře na plátně pozoruhodný svou nepřekonatelnou krásou a vyrovnaností. Ukazuje nesmírnost utrpení na kříži, které mohl snést jen někdo, kdo si byl vědom, že utrpením a smrtí dosáhne úplného vítězství nad smrtí.
Tvář na plátně svědčí o trýznění, které Ježíš podstoupil. Je na ní vidět rána způsobená palicí, která vede přes nos a pravou tvář. Kromě toho jsou na očních víčkách a obočí odřeniny, opuchlina na pravém jařmovém oblouku, stopy krvácení z nosu, pohmožděniny a zlomený nos, poranění kůže na temeni hlavy způsobené vytržením vlasů. Jak čteme v evangeliu: „Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem“ (Mk 15,19) a „bili ho do obličeje“ (Jn 19,3).
Vojáci „upletli z trní korunu, položili mu ji na hlavu“ (Jn 19,2). Toto týrání uplatnili výhradně na Ježíši. Žádný jiný historický pramen neuvádí tento druh mučení před ukřižováním. Na lebce jsou vidět početné krvavé skvrny, které vytvořily pozitivní, jakoby fotografický obraz. Vznikly z krvácení cév na hlavě, které propíchly ostny. Trnová koruna měla tvar čapky a pokrývala celou horní část hlavy. Lékaři našli 13 ran od trnů na čele a 20 na zadní části hlavy, ale celkově jich mohlo být okolo 50. Vzhledem k síti cév a nervů na temeni hlavy musela trnová koruna způsobovat obrovskou bolest a krvácení. „Když vezmeme v úvahu,“ – poznamenal L. Coppini, ředitel Institutu anatomie na Boloňské univerzitě – „že ve tkáni na temeni hlavy je na jeden centimetr čtvereční víc než 140 bodů citlivých na bolest, můžeme si představit, jak nesnesitelná musela být jeho bolest.“ Vědecké zkoumání potvrdilo, že stopy krve na plátně jsou v souladu s anatomií cév lidské hlavy. Je to další důkaz podporující pravost Turínského plátna, protože do roku 1593 nebyl znám nebo popsán lidský cévní systém.
Ježíš zakoušel kruté bičování. Tělo na plátně nese všude stopy ran po římském biči nazývaném flagrum. Rány na hýždích znamenají, že Ježíš byl při bičování nahý. Bičování bylo hrozným trestem, často končilo smrtí. Bič tvořily tři delší řemínky s kovovým hrotem na konci. Při bičování vytrhávaly kousky masa. Vědci našli 120 ran způsobených bičem. Obvykle byli bičováni jen ti, kteří nebyli odsouzeni k trestu smrti. Takto potrestaní mohli být potom osvobozeni. Původně chtěl Pilát dát Ježíše jen zbičovat. Řekl: „Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím“ (Lk 23,16). To vysvětluje tvrdost, s níž Ježíše bičovali. Vojáci se domnívali, že je to jediný trest, který mu vyměřili. Byli dva. Voják na pravé straně byl vyšší a krutější při plnění své povinnosti. Ježíš stál trochu nakloněný s rukama přivázanýma ke sloupu. Proužky biče se obtáčely okolo jeho těla, zasahovaly přední část trupu, hruď, břicho, holeně a stehna.
Podle ran na plecích obtisknutých na Turínském plátně se badatelé shodují v tom, že Ježíš nesl vodorovný trám kříže, kterému říkali patibulum, a že měl k němu přivázané ruce. Převládá názor, že patibulum bylo asi 1,8 m dlouhé a vážilo asi 30 kg. Ježíš byl po bičování úplně vyčerpaný a s velkými těžkostmi kráčel na místo ukřižování. Musel přejít asi 500 m. Několikrát upadl na tvář, přičemž si na kamenné cestě silně odřel kolena. Vědci objevili rozsáhlé odřeniny na nose (na jeho špičce našli částečky půdy a kamene smíšené s krví), stejně tak na kolenou, zvlášť na pravém. Když už Ježíš nezvládl nést kříž, setník přinutil Šimona z Kyrény, aby ho nesl za ním (Lk 23,26).
Smrt ukřižováním byla nejkrutějším a nejpotupnějším trestem, který byl vykonáván v Ježíšově době. Plátno jasně ukazuje na zápěstích rány po hřebech. Otisk nohou svědčí o tom, že byly přibity jedním hřebem na svislý trám kříže. Hřeb přerazil kost. Levá noha byla přeložena přes pravou.
Ruce byly přibity na kříž přes zápěstí, ne přes dlaně, protože váha těla byla příliš velká na to, aby ji dlaně udržely. Kdyby hřeby vrazili do dlaní, mohly by je přetrhnout a tělo by se uvolnilo. Hřeby vedly místem, které se nazývá „destot point“, mezi kostmi zápěstí. V této části těla se nenacházejí žádné důležité cévy. Jak však poznamenává Dr. P. Barbet, nachází se tu nerv, který ovládá pohyby palce a také signalizuje bolest. Bolest způsobená probodnutím v tomto místě je ukrutná, ale ne nesnesitelná. Na druhé straně však trpící může ztratit vědomí.
Na plátně jsou vidět dva potůčky krve na levém zápěstí. Jejich analýza umožnila vědcům zrekonstruovat polohu Ježíšových rukou na vodorovném trámu kříže. Ježíš visel na kříži se zápěstími nad úrovní ramen a pravidelně se snažil nadzdvihnout tělo, aby se nadechl. V tu chvíli se úhel, který svíraly ruce vzhledem k vertikále, zvětšil v rozsahu deseti stupňů. Když opět spustil tělo, úhel se vrátil do svého normálu 55 stupňů. Tak se alespoň na okamžik změnila poloha jeho těla a mohl dýchat, potom ho však bolest a vyčerpání přinutily znovu spustit tělo. Toto opakované zdvihání a spouštění těla na probodnutých rukou a nohou pokračovalo asi 3 hodiny a způsobovalo mu nepopsatelnou bolest. Bylo stále častější až do konce, kdy ho přemohlo úplné vyčerpání a smrt.
Rána v Ježíšově pravém boku byla široká asi 1,2 cm a dlouhá 4,4 cm. Analýza rány spolu se stopami velkého krvácení a tekutého sekretu nahromaděného v hrudní dutině umožnila vědcům určit příčinu smrti jako roztrhnutí srdce následkem jeho zástavy. To mohlo následně vyvolat masivní krvácení do osrdečníku, odtud do plic a zapříčinit hemoperikardii. Náhlé roztržení osrdečníku v důsledku velkého nahromadění krve mělo za následek paralyzující bolest v oblasti hrudní kosti. Ježíš náhle vykřikl a zemřel. „Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal“ (Mt 27,50). Náhlá smrt při plném vědomí a extrémním vyčerpání obvykle urychlí ztuhnutí těla (rigor mortis). Právě proto se tělo obtisknuté na plátně jeví jako ztuhlé.
Krátce po Ježíšově smrti se krev v perikardiu rozdělila na krevní sraženinu (hromadila se v dolní části hrudní dutiny) a krevní plazmu (zůstávala v horní části). Když setník kopím probodl Ježíšův bok, vytekly obě tekutiny, nejprve krevní sraženina, potom plazma, to je „krev a voda“, jak popisuje Jan (Jn 19,34).
Spasitelovo probodnuté srdce je symbolem nesmírné Boží lásky k nám. Tím, že se Ježíš stal opravdovým člověkem, rozhodl se „vzdát se všeho“ a přijmout opravdovou lidskou smrt spolu s břemenem našich hříchů. I když byl nevinný, nepoznal žádný hřích, Bůh-Člověk zakusil ve chvíli svého utrpení a smrti celou velikost utrpení zapříčiněného hříchem. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen“ (Iz 53,4).
Tímto Ježíš projevil úplnou poslušnost Otci. A tak zvítězil nad každým hříchem i samotnou smrtí. Jeho utrpení vyvrcholilo v agónii na kříži, když zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). To byl ten moment, kdy jeho utrpení překročilo hranice ničivé moci hříchu a Ježíš nad ním zvítězil nevyčerpatelnou synovskou láskou a poslušností Otcově vůli.
Plátno nám pomáhá objevit tajemství utrpení posvěceného Ježíšovou obětí. Jak podotkl Jan Pavel II. v Turíně, tato oběť je pramenem spásy celého lidstva. Pohřební roucho je též obrazem Boží lásky a lidského hříchu. Zavazuje nás hledat nejhlubší důvody Kristovy vykupitelské smrti. Svědectví bezmezného utrpení nejenom zhmotňuje lásku toho, který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“ (Jn 3,16), ale také poukazuje na její rozsah. Při pohledu na tak velké utrpení nemůže věřící jinak, než zvolat: „Pane, nemohl jsi mne víc milovat.“ Ani si nemůže neuvědomit, že hřích – hříchy každého z nás – jsou příčinou tohoto utrpení.
Plátno nás všechny vyzývá, abychom si vryli obraz Boží lásky do svých srdcí a vykořenili z nich hrozný hřích. Rozjímání o Ježíšově umučeném těle pomáhá modernímu člověku osvobodit se od povrchnosti a sobectví, které tak často ovlivňují jeho názory na lásku a hřích. V němém poselství plátna můžeme slyšet ozvěnu Božích slov a staletí starou zkušenost křesťanství: Věřte v Boží lásku, nejvzácnější poklad nabídnutý lidstvu; mějte se na pozoru před hříchem, největším nebezpečím pro lidský život (Turín, 24. května 1998).
Viděl a uvěřil
Ježíš zemřel na kříži v pátek ve tři hodiny odpoledne. Za tři hodiny měl začít židovský sváteční den šabat. Židovský zákon zakazoval umýt mrtvé tělo během šabatu. Navíc těla těch, kdo byli popraveni ukřižováním, musela být pochovaná tentýž den. Nesměla zůstat na kříži přes noc. Proto když Ježíš zemřel, zbyly jen tři hodiny na to, aby byl připraven a uskutečněn jeho pohřeb.
Předtím však Josef z Arimatie musel jít do pevnosti Antonia, aby získal Pilátův souhlas vzít Ježíšovo tělo, a potom se vrátit na Golgotu s římským setníkem, jehož povinností bylo ověřit Ježíšovu smrt. Nebyl čas, aby bylo tělo umyto. Trvalo by to příliš dlouho, kdyby mělo být vykonáno vše podle předpisů zákona. Pohřeb se musel uskutečnit před začátkem sabatu.
Evangelium říká, že Josefovi z Arimatie při tom pomáhal Nikodém, který s sebou přinesl okolo sto liber myrhy a aloe. Vzali Kristovo tělo a zavinuli ho do plátna s vonnými oleji, jak je u Židů zvykem pochovávat. „V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko“ (Jn 19,41-42).
Brzo ráno prvního dne po sabatu (v neděli) se apoštolové Petr a Jan dozvěděli od Marie Magdalény, že Ježíšovo tělo už není v hrobě. Běželi k hrobu, ale Jan přišel první. Když se předklonil, viděl na zemi ležet plátno, ale dovnitř nevešel. Potom přišel i Šimon. Vešel do hrobu a viděl plátno a šátek, který měl Ježíš na hlavě. Nebyl u plátna, ale „byl svinut na jiném místě“. Tehdy vešel i druhý učedník, ten, co přišel k hrobu první a „spatřil vše a uvěřil“ (Jn 20,3-8).
Jan uvěřil ve zmrtvýchvstání ve chvíli, kdy viděl plátno, do kterého bylo Ježíšovo tělo zavinuto. Bylo neporušené. Jeho stav svědčil o tom, že je nikdo nerozvinul a neodnesl tělo a že tělo nějakým záhadným způsobem „prošlo skrz“ látku.
Podle italského vědce Gina Zaninottiho pochází řecký výraz „soudarion“ z aramejského slova „sodara“, které označuje „plátno“ různých rozměrů a které se používá pro různé účely. Plátno (nebo rouška), do kterého bylo zabaleno Ježíšovo tělo, bylo dlouhé asi 4,3 m a široké asi 1,1 m. Tato rouška („sodara“) zakrývala hlavu a celé tělo. Jedna polovina ležela pod tělem, zatímco druhá byla přeložena přes hlavu a pokrývala vrchní část. Takto zakryté tělo bylo ovinuto dvěma plátěnými pruhy kolmo k hlavní „sodaře“. Hlava a chodidla nebyla kolmými pruhy překryta.
Poté, co vzkříšené tělo „prošlo skrz“ pohřební roucho, plátno spadlo na zem, protože už ho nemělo co držet. Jen rouška („sodara“), která pokrývala celé tělo, si zachovala svůj tvar, protože ji zpevnila zaschlá krev a pot a také proto, že byla mimo kolmé pruhy. Takto tedy chápe profesor Zaninotti smysl této nejasné věty v Janově popisu zmrtvýchvstání: „Šimon Petr vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek („sodara“), jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě“ (Jn 20,6-7).
Pohled na toto pohřební roucho, ze kterého Ježíšovo tělo záhadně zmizelo, byl natolik přesvědčivý, že Jan uvěřil ve zmrtvýchvstání, přestože ještě zmrtvýchvstalého Krista neviděl.