Světem rozumíme našimi smysly vnímané věci a děje, jejichž prostřednictvím si uvědomujeme svůj život. Takto vnímaný svět náš mozek vyhodnocuje jako sled jednotlivých protikladů /polarit/ v jejich relativních vazbách.
My nevíme, co je to teplo nebo zima jako absolutní hodnota, ale máme pocit tepla ve vztahu k zimě a naopak. Obdobnou vztahovou polaritu má protiklad světla a tmy. Ten je s oblibou používán v náboženství, kdy Světlem je symbolizována přítomnost Boha, zatímco tmě jsou přisouzeny energie negativní. Jedna strana protikladu je vždy kladná, aktivní – druhá strana záporná, pasivní, při čemž obě strany se navzájem podmiňují. Nevíme, co je dobré, pokud nepoznáme to špatné a naopak. Proto říkáme, že protiklady ve svém působení tvoří jednotu. Jedním z protikladů je také muž a žena. Ti dva se k sobě přitahují, protože i jejich úkolem je vytvářet jednotu.
Jenomže - jestliže všechny protiklady vytvoří jednotu, neboli dojde k vyrovnání jejich protipólů, jak se potom změní obraz světa v našem mozku?
Mám takové tušení, že pak neuvidíme nic, ani sebe, přesto svou existenci a tím ani existenci světa nebudeme popírat. Znamená to, že ve vytvořeném NIC zůstává celý svět nadále obsažen, akorát že je v jiné, nám neviditelné podobě.
Zbývá ještě pojmenování této druhé skutečnosti a k tomu se nabízí tato možnost: Jestliže tu první skutečnost nazveme hmotou, protože ji tak jako celek vnímáme, pak nechť je tato druhá skutečnost nazvána duchem /nehmotou/, protože je neviditelná, ale my víme, že reálně existuje, i když ji nevidíme. A víc, my dokonce víme, že mezi těmito dvěma skutečnostmi existuje vzájemný vztah, že jedna podmiňuje druhou - jak je to možné? - je to jednoduché, protože my jsme vlastně takto vytvořili nový protiklad a ten jako takový má tuto obecnou vlastnost.
Přesněji řečeno, vytvořili jsme nyní protiklad dvou světů, světa hmotného, tedy toho, kterého nám zobrazují naše smysly, a světa duchovního, tj. toho, který je za hranicemi našich smyslů. Ta hranice našeho vnímání je však jen zdánlivá, protože, uvědomme si, tím, že jsme proměnili hmotu v nehmotu, změnili jsme jen formu energie, ne však její obsah, a tou je informace.
Z toho plyne, že všechny procesy, které probíhají ve hmotné dimenzi, mají svůj odraz v duchovnu a stejně to tak platí i obráceně.
Z uvedeného vyvozuji tento závěr: Podstatou našeho bytí je neustálá přeměna energie ve svých formách při zachování informací, které jsou v ní obsaženy.
Poznámka: Položme si nyní otázku, kdo vymyslel, postavil a udržuje tyto světy. Protože na počátku každé činnosti je myšlenka. Ta je vždy prvotní. V Janově evangeliu je psáno: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Slovo /Logos/ je tvůrčím aspektem Boha, je to energie od Boha oddělená, ale svou podstatou stále stejná. Dále Jan říká: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Tomu rozumím tak, že Ježíš byl tělem člověk a duchem byl spojen s Bohem. Podle mého názoru církev nesprávně uctívá Ježíše jako Boha-Spasitele, tím je odváděna pozornost od jeho skutečného poslání - ukazovat lidem cestu k oné spáse, ke které se každý musí dopracovat sám, protože ani Bůh nedává nic zadarmo /Ježíš: Vem svůj kříž a následuj mě/.