Často je slyšet povzdech: Kdyby byl Bůh, tak by přece nemohl dopouštět to, co se ve světě děje. Lidé si ve své nevědomosti představují Boha jako někoho, kdo by měl přijít a nastolit na Zemi pořádek /podle náboženství království nebeské/. A když tak nečiní a jen trpně přihlíží zlu, tak kdo ví jestli vůbec existuje.
Neuvědomují si, že na rozdíl od ostatní živé přírody mají ducha, mají svobodnou vůli se rozhodnout jakým způsobem budou žít, zda budou veškeré zlo svou nečinností podporovat, nebo zda se mu postaví na odpor. Náboženství říká, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Tzn., že stejně jako Bůh má schopnost tvořivého myšlení a tvořivé práce. Nemělo by být proto nic snazšího, než si z Boha vzít příklad a prostřednictvím vnímání krás přírody nebo krásného umění dávat ze sebe jen to dobré.
Bůh tady není od toho, aby myslel a jednal za člověka. Bůh dal světu svá ''pravidla hry'' a ta jsou jednoznačná. Říká-li Ježíš -chovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se ostatní chovali k vám- vyjadřuje tím karmický zákon, zákon příčiny a následku. Kdo rozsévá zlo, sklidí zlo, kdo dává dobro, vrátí se mu dobro, i když to bude třeba nějakou chvíli trvat. /Přísloví: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě./
Bůh se tímto způsobem chová ke každému stejně, každému dává stejnou šanci – v tom je ona Boží spravedlnost. V ní je každý sám sobě soudcem, sám se odsuzuje za své myšlenky, slova a činy, a to už ve chvíli zrodu těchto aktů.
Boží láska pak spočívá v udělení milosti. Je to odpuštění tomu, kdo sám už odpustil a prosil za odpuštění. Je to Bohem nabízená pomoc každému, kdo si uvědomí své hříchy a přijme víru jako prostředek sebeočištění. V takovém případě karma už nepostihne člověka celou svou vahou, může jej dokonce i minout. Síla lásky zde vítězí nad silou zla.
Byl to právě Ježíš, kdo dal světu toto poznání a víru ve spásu skrze lásku. Proto náboženství, které vzniklo na základě Ježíšova učení, křesťanství, je nazýváno náboženstvím lásky. Křesťanství je také náboženstvím chudých. Ježíš se narodil ve chlévě a v této skutečnosti lze spatřovat velkou symboliku. Takže láska a chudoba nebo také blaženství v chudobě – toto je ten čistý pramen života.
Ach, lidský světe, kam jsi to ve své pýše a nadutosti, ve své touze po moci a slávě, která ti nikdy nepatřila, kam jsi to došel? Stojíš na okraji propasti, která tě nenávratně pohltí.
Před časem jsem si v jednom kostele všiml tohoto nápisu /omlouvám se za případnou nepřesnost citace/: -Člověk na sklonku svého života by měl litovat jen toho, že dost nemiloval Boha.- Doufám, že v této farnosti věřící vědí jak projevovat lásku. Podle mého názoru milovat Boha znamená:
• mít v každém čase pro každého dobré slovo /vztah k lidem/
• na jaře pohladit poupě rozvíjejícího se květu a na podzim poděkovat za plod /vztah k přírodě/
• mít po celý rok vyzdobenou komůrku ve svém srdci – Matouš 6/6 /vztah k sobě/
Poznámka: Když člověk udělá krok doleva, je to jeho osud, jestliže udělá krok doprava, je to také jeho osud. Dokonce ustoupí-li krok zpátky, je to také jen jeho svobodné rozhodnutí, jeho neštěstí je ale v tom, že si této své cesty do pekla není vědom, jeho štěstí naopak je v tom, že toto peklo může poznat na své vlastní kůži.
Slovo na závěr
V cyklu, který právě končí, jsem se snažil o různé úhly pohledu na to, co je okolo nás a jaký bychom k tomu měli zaujímat postoj. Je zřejmé, že život je daleko pestřejší, než jak jej dosud prožíváme.
Stále ještě dosud převažující stereotyp práce-hospoda-televize je znakem té největší lidské omezenosti. Pokročilejší styl práce-zájmy-internet svědčí o tom, že pro takového člověka talíř a postel není to nejdůležitější, ale i to je dnes už málo.
Existuje jeden krásný příměr: - Člověk by měl dosáhnout dál než nač mu stačí ruka. - A v tom je podstata víry.
My jako lidé nejsme schopni poznat pravdu celou, na to jsme a ještě dlouho budeme příliš nedokonalí. My prostě jen víme, že toto tajemství existuje a na víře je krásné právě to, že nám umožňuje nekonečné snění a nekonečné představy a tím alespoň dočasné odpoutání našich smyslů od vjemů, kterými jsme každý den až přehlcováni – a namísto spěchu, napětí a „nestíhání“ přichází zpomalení, ztišení a klid a tím i vyváženější pohled na svět. Z nebezpečné nerovnováhy se vracíme tam, kde máme být.
A pak, jsme-li dostatečně citově založeni, můžeme přes tuto složku naší osobnosti vnímat projevy tohoto Tajemství a víra se začne měnit v poznání a poznání ve vědění, i když tzv. pavědecké.
Ano, je třeba opustit ono lpění jen na materiálním a na křídlech ducha se podívat na svůj dosavadní život z této ptačí perspektivy. Snázeji pak poznáváme, co je pro nás zbytečné a zatěžující a co naopak prospěšné a obohacující, neboli učíme se rozlišovat hodnoty trvalé od těch pomíjivých a tomu přizpůsobujeme svůj způsob života.
Je samozřejmé, že každý jsme jiný, nemáme stejnou startovací čáru a tak každý z nás vidí totéž jinýma očima, protože má jinou výchovu, jinou zkušenost, jinou úroveň svého dosavadního duchovního vývoje.
Ale cíl bychom měli mít a také máme všichni stejný – všichni jsme vyšli z Boha a k němu se zase vracíme, byť každý v jiném prostoru a čase.
Poznámka: A nakonec ještě několik pojmů, které se jinam už nevešly:
Křesťanství – náboženství založené na křtu jako prostředku k dosažení vnitřního duchovního stavu /vědomí ducha/.
Křest vodou – v duchovním smyslu pokání, očista, obrácení se k Bohu.
Křest ohněm – v duchovním smyslu osvícení, poznání pravdy.
Západní křesťanství – organizované náboženství v čele s papežem jako zástupcem Boha na Zemi a prezentující se zejména svými vnějšími formami.
Východní křesťanství – pravoslaví, nemá organizaci západu, je blíže lidem a také blíže původnímu pojetí křesťanství jako náboženství vnitřnímu.
Kristus – nejvyšší duchovní stav, rozpuštění ega a uskutečnění Boha v sobě /viz apoštol Pavel: to už nejsem já, ale Kristus ve mně/.