Náboženství jako zevní forma úrovně duchovnosti člověka

Ani v tomto případě však není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. „Hrobařům náboženství" je nutné přiznat, že postihli dočasný jev propadu věrohodnosti středověkých náboženských soustav u rozhodující masy Evropanů. Objektivní všeobecný úpadek náboženskosti ve vyspělých zemích nastoupil v důsledku toho, že středověké formy výkladu transcendentního rozměru bytí přestaly novodobému člověku stačit. Odpovídaly době svého vzniku a míře tehdejšího rozumového neboli vědeckého poznání. Enormní vzrůst obecné vzdělanosti lidí ve dvacátém století měl za následek vznik samostatně myslících osobností. Těm již křesťanství, konstituované na koncilech pod patronací římských císařů, z dnešního pohledu neúplné a naivisticky podané, nedávalo a nedává dostatečně vyčerpávající odpovědi na všechny otázky typu proč. Za stavu světa, kdy se stala realitou nejen ekonomická, ale i náboženská globalizace, se masy neuspokojených lidí křesťanských církví dostaly do kontaktu s východními náboženstvími. Ty dávají lidem toužícím po duchovním typu poznání života jinak formulované odpovědi. Masově „vstala z mrtvých" tentokrát Pilátova otázka: „Co je Pravda?" Vše se náhle stalo nejistým, relativním - nastoupila „postmoderní éra mnoha pravd".

Různé kvality úrovní ve stvoření

Pokusím se vzniklou situaci popsat jinak, než bylo dosud činěno. Jako základní úhel pohledu položím vesmír jako celek. Vznikl v jednom okamžiku a v jednom místě, musí mít tedy ve všech svých částech stejné zákony. Protože jsme již na Zemi poznali, že lidstvo se vyvíjí, je tedy zřejmé, že ve vesmíru musí být velké počty civilizací, které jsou jednak starší a tedy vyvinutější než pozemská, ale také zřejmě i zaostalejší. Jakmile si uvědomíme tuto situaci, okamžitě nás (kromě Sisyfovců) musí „trknout", že o takovém stavu věcí lidských ve stvoření mluvily desítky náboženství již staletí a v dobách, kdy vlastně pojem vesmír a Velký třesk neexistoval. Tyto názory získali zakladatelé těchto náboženství prostřednictvím osvícení, zvláštního stavu prozření, a dále komunikací s duchy, anděly; řečeno novodobou terminologií - ve stavu změněného neboli rozšířeného vědomí. A nezávisle na sobě v naprosto různých společenstvích, nejčastěji však o samotě v neporušené přírodě! Osvícení vždy mluví o jiných světech, o nebích a peklech, o zářících městech (např. Jeruzalému) a zanikajících civilizacích (Atlantida). Současná nejrychleji rostoucí vietnamská sekta, vzniklá na základě stálé komunikace s duchy zemřelých a anděly, učí, že jí je referováno o 74 kvalitativních úrovních různých civilizací člověka ve vesmíru. Pozemské lidstvo je podle nich na 68. stupni, tedy skoro na nejnižší úrovni. Abdrushin a jiní zmiňují 24 typů duchovních úrovní, při čemž lidstvo právě přechází z 21. úrovně na dvacátou. Kvalita úrovní ve stvoření je určována velikostí míry poznání podstaty světa neboli Stvořitele a kvalitou mezilidských vztahů. Jednička je samozřejmě nejblíže Stvořiteli (lovci v tlupách představovali nejnižší, 24. civilizační úroveň člověka, první zemědělské civilizace 23. stupeň, starověké civilizace do nástupu křesťanství 22. stupeň, Ježíšova inkarnace a její důsledek, nástup Konstantinem upraveného křesťanství, posunul lidstvo na 21. úroveň vesmírných kvalit civilizací).

Perspektiva v poznání nedokonalosti

Takovýto úhel pohledu ovšem okamžitě metá normálního člověka do úžasu a na kolena. Do stavu pokory vůči Stvořiteli světů a vůči úrovním jeho „dětí" andělů. Takový nadhled nám vykreslí na jedné straně naši lidskou nedokonalost, duchovní nedospělost, na druhé straně i perspektivu růstu, perspektivu přibližování Stvořiteli. Tou cestou, kterou se můžeme přiblížit Stvořiteli, je úsilí o poznání stvoření a tím i Boha. Jen toto úsilí, úsilí o ducha Pravdy, neboli úsilí o otevření se Duchu svatému, může přinést úspěch jak v rovině rozumového poznání neboli vědy, tak i v rovině duchovního poznání neboli v náboženském rozvoji. Ano, i rozumová věda usilující o Pravdu, je činnost v „Duchu svatém" v jedné rovině poznávání víceúrovňového stvoření. Nikoliv však ateizmus, prezentovaný jako „vědecký světový názor", který za vědeckou pravdu prohlašuje evidentní blud o samovolném a náhodném vzniku života a člověka v důsledku bušení radioaktivního záření do pramoře. Opakovatelnost výsledků je přece základem vědeckého přístupu k poznání! A kde mají tito ateisté nějaký experimentální důkaz samovolného vzniku DNK a života, když to na školách účelově vyučují jako vědeckou pravdu, k potření „pavědecké" kreační hypotézy, kterou zase naivisticky předkládají středověká náboženství? Připomíná to dialog dvou chlapečků typu: „Jé, ty ještě chodíš na hrníček? To já už dávno dělám do kalhot!"

Existuje „pravé" náboženství?

Při pohledu na současnou situaci globálního promíchání všech náboženství se musíme zeptat: Které je to pravé? Existuje vůbec na Zemi? Jak k němu postoupit? Přistoupíme-li k této otázce s pokorou, musí nám být jasné, že všechna pozemská náboženství vznikla z nějakého duchovního poznání lidského ducha, tudíž musí obsahovat část Pravdy. Proto jsou také úctyhodná a mohou být zdrojem poznání pro každého včetně těch, kteří se přiklánějí k některému rodinnou tradicí převzatému vyznání. Jestliže vezmeme do úvahy, že božský Stvořitel je pro konečného člověka nekonečností, pak nám musí dojít, že zakladatel všech současných vyznání mohl z nekonečného principu podchytit jen jeden jeho aspekt. Tedy že všechna náboženství jsou pouze pokusem možnostmi vnímání a chápání omezeného člověka o zachycení nezachytitelného nekonečna. Liší se tedy pouze úhly pohledu a pořadím důležitostí v duchovních vlastnostech člověka ve vztahu ke Stvořiteli. Pouze v jednom aspektu se světová náboženství rozdělují na dvě skupiny. Je to odpověď na konečný smysl bytí jedince neboli na smysl inkarnace lidského ducha do hmotného těla. Na jedné straně stojí ta náboženství, zejména kulty přírodních národů a většina východních, která konečný smysl lidského bytí neumí definovat. Pouze konstatují, že člověk se prostě rodí, má respektovat bohy a umírá s tím, že jeho nesmrtelná duše přežívá v záhrobí, aby se opět při novém zrození inkarnovala.
Druhou skupinu tvoří ta náboženská pojetí, která život v hmotném těle považují za dočasnou zkoušku. S tím, že kdo v ní obstojí, toho duše (vědomí) odchází při smrti těla do jiné dokonalejší dimenze, ve které přímo hledí na tvář Stvořitele. Život lidského ducha v těle je podle jejich pojetí jen přípravou a školou na jeho trvalou existenci v duchovní dimenzi. Ta je popisována jako dokonalá, jako vyvrcholení a vyústění nedokonalého hmotného vesmíru. Dokonalá dimenze (nebe) tím dává smysl dočasné a nedokonalé hmotnosti. Takovými náboženstvími jsou ze známých křesťanství a islám, méně jasně toto vyústění definují buddhizmus a židovství. V křesťanství toto konečné vyústění lidského života výrazným apelem zesiluje Abdrushin svým Poselstvím Grálu. Důrazně v něm upozorňuje lidské duchy na nutnost urychlení svého duchovního rozvoje, neboť doba obyvatelnosti této planety již není dlouhá. Islám a Konstantinem stabilizované křesťanství se vlastně liší jen v návodech, jak do dimenze věčnosti (nebe) postoupit.

Divize tmářů

V současnosti žádoucí duchovní pokrok hlavní masy lidí na světě takřka zcela blokují dvě „divize zatmělých duchů", které převzaly roli mystické Scylly a Charybdy. Z jedné strany „divize skeptiků ateistů", ovládající školy a sdělovací prostředky, jejíž členové odmítají náboženství jako reálné poznání a označují jej za soubor pověr a mýtů pro zaostalé lidi - náboženské pravdy prý existují jen ve vědou neosvícené mysli člověka. Napadají jakoukoliv snahu o postup poznání transcendentního rozměru bytí s tím, že jde o podvody, halucinace a balamutění lidí. U nás je jejich agresivní hlásnou troubou spolek Sisyfos. Připomeňme si, jak se jejich předseda jako člen rady TV zasazoval o její „zkvalitnění" tím, že si vynutil vyřazení všech „pavědeckých" pořadů. Byly nahrazeny „vědě vyhovujícími" krváky a telenovelami. Na druhé straně je to „divize stoupenců temnot", kteří se infiltrovali do funkcí v normalizovaných církvích. Ti v nich blokují jakékoliv zkoumání transcendentních dějů, jakékoliv přezkoumávání starých pojetí duchovních pravd pod heslem: „Věřit, poslouchat, nepřemýšlet!". Vize, zjevení, tzv. zážitky blízké smrti a všechny stavy rozšířeného vědomí označují shodně se skeptiky za chemickou reakci v mozku. Za této situace není divu, že mimo intuitivní Česko rychle roste ve světě počet mormonů i islámců. V duchovní prázdnotě imponují lidem tím, že alespoň důsledně dodržují to, co hlásají. Navíc mají jeden pro mne velmi zajímavý přístup k duchovním věcem. Zastávají názor, že živý prorok je vždy větší, než mrtvý! Tím zohledňují okolnosti a víceúrovňovost pozorovaných dějů a umožňují pohyb a vývoj poznání. Tedy opačný postoj oproti hodnostářům křesťanů, pro které je i v současnosti směrodatný názor koncilových otců ze 4. až 6. století, kteří Ježíše vůbec neznali a významné transcendentní schopnosti neměli. Navíc je v kanonizovaných evangeliích zachycen jen malý zlomek Ježíšových výroků a činů. Z celkové světové situace se poněkud vymyká situace u nás. Přestože existuje citelný nárůst zájmu o poznání duchovního rozměru světa, evangelizátoři, islámci, mormoni a sekty u nás úspěch neslaví. Češi evidentně čekají na přesvědčivou duchovnost vyššího typu. Jakého? Pokusím se ho popsat tak, jak se mi rýsují jeho základní obrysy. Vnímám jej jako „o třídu hlouběji pochopené Ježíšovo poselství", než jsme jej přejali od předků.

Duchovnost vyšší úrovně

Podle mne hlouběji pochopené křesťanství bude muset nutně vzít na vědomí, že:

Začátek světa není dán vznikem Země, ale vznikem víceúrovňového stvoření, jehož je hmotný vesmír pouze jednou existující rovinou. Protože je evidentní, že vesmír vznikl z jednoho bodu, tudíž má jednoho původce, jeden zdroj vší existující energie, tedy jednoho Boha Stvořitele.

Smyslem vzniku hmotného vesmíru (Velkého třesku) je vytvoření prostředí pro vývoj duchovních zárodků k dokonalosti. Vznik nedokonalé hmotné úrovně stvoření je projevem lásky jejího Tvůrce k nedokonalým lidským duchům, protože jim tím skrze konfrontaci dokonalého s nedokonalým umožňuje sebezdokonalení a tím přiblížení se ke Stvořiteli, s důsledkem stavu stálé blaženosti. Současně je hmotné stvoření od dimenze dokonalosti odděleno mystikům známým „nejvyšším prahem". Přechod do věčnosti (dokonalosti) střeží přímo Stvořitelem pověřený Nejvyšší strážce prahu věčnosti, sám Satan. Jeho úlohou je bezohledně srazit zpět do nedokonalosti (hmotnosti) lidského ducha, který nedovede překonat jeho nástrahy. Možnost odolání Satanovi a přechodu do dimenze věčnosti poprvé předvedl lidstvu Ježíš Kristus, proto se stal Cestou, Pravdou a Životem (věčným).

Jako pomoc ve vývoji duchům ve hmotnosti (lidem) dal jim Stvořitel již na počátku pravzor, kosmický vzor božského muže a ženy. Proroci, gnostici a zasvěcenci mystérií jej podle místní náboženské terminologie nazývali Kristus, syn živého Boha, Řekové a Peršané Syn Světla (Slunce), Indové Krišna. Je z „božského materiálu", ze Stvořitele. Ve stavu rozšířeného vědomí je čistému duchu člověka v kterékoliv části vesmíru stále dostupný. V řeckých orfických mystériích jako Syn Světla neboli Syn živého Boha, v ženské variantě jako bohyně Sofia, u Indů bohyně Kálí, u Peršanů Ahura Mazda nebo Velká Matka, u ještě nezkažených prvotních křestanů a všech svatých jako vzkříšený Ježíš nebo Panna Maria. Oba dokonalé vzory se ve vesmíru inkarnují vždy, kdykoliv je jejich pomoci potřeba na kterékoliv planetě ve vesmíru. Stávají se tam konkrétním vzorem duchovní cesty v té úrovni, na jaké místní lidé jsou (Na Zemi např. Panna Maria a Ježíš Kristus).

Bůh dal člověku svobodnou vůli mít jen částečně pravdu, nebo se mýlit, proto žádný člověk nemá právo odsuzovat duchovní názor jiného, aniž by tuto vůli Boha narušil. Tudíž již samy pojmy hereze, kacířství, pohanství, nevěřící, samospasitelnost, pavědecký názor a podobně jsou nerespektováním vůle Stvořitele. Náboženské války pak přímo upadnutím do vlivu bytostí temného záhrobí. Každý člověk má od Boha věnem danou plnou svobodu vyjádřit svůj názor v duchovní oblasti. Dogmata jsou „nálezky lidské" a mohou být přijímána jen k regulaci dějů v lidských organizacích nebo jako formulování momentálního většinového názoru duchovní elity. Je normálním projevem přibližování se Pravdě, že se minulé pravdy přeformulovávají.

Věda a víra jsou stejným úsilím o poznání stvoření s tím, že věda se zabývá poznáním zákonů hmotné dimenze, víra transcendentní dimenze stvoření a lidského bytí. Jejich zdánlivé protiřečení může vzniknout jen při neodhalené nepravdě v jednom nebo obojím.

Bohu se člověk klaní v duchu a v pravdě, tudíž svým myšlením a činy. Náboženské obřady nejsou podstatou víry, ale jen podpůrnou zevní formou, školitelem činů a myšlenek. Církve a její hodnostáři jsou potřební organizátoři duchovnosti a duchovně vzdělaní poradci pro ty, kteří se na ně o radu obrátí, nikoliv prostředníky mezi Bohem a člověkem.

Nastoupivší tisíciletí rozvine odpovědnou duchovní vědu, která se bude zabývat všemi pozorovanými transcendentními jevy, týkajícími se člověka i stvoření. Bude je racionálně vyhodnocovat, dopracovávat se podstaty duchovních doporučení ze zjeveného, bude kvalifikovanou gnozí prvotních křesťanů, mystiků, dervišů, chanelistů atd. Gnozí podle vědeckých zásad! Protože viditelné i neviditelné stvoření je geniálně logické a křišťálově průhledné, platí zásada hermetiků: „Jak nahoře (v duchovní rovině), tak dole (ve hmotnosti)."

Manželství, rodičovství a celá sexualita budou samozřejmě respektovány jako posvátné, neboť pracují s božskou tvůrčí (pohlavní) silou.

Léčení všech nemocí lidí nové doby bude mít automaticky dvojí rozměr, léčení těla a léčení duše. Navíc bude využívat všech typů přírodních a mentálních sil, jak se o to v rudimentální podobě pokoušejí současní léčitelé.

Vyznání, v němž se člověk narodil, bude vnímáno jako dědictví předků a dar boží. Bude prohlubováno studiem jiných náboženství a vyznání s tím, že tím může být dědictví otců jen prohloubeno a více pochopeno. Agitace k mezináboženským přestupům je vyvyšování agitující víry, je projevem vlastní pýchy agitátora. Je faktickou kritikou rozhodnutí Stvořitele inkarnovat agitovaného do rodiny s vyznáním, které není pro duchovní růst dotyčného nejlepší.

Přechod do vyšší úrovně existence

Čtenáře musí ihned napadnout, jakým způsobem by takové náboženství asi mohlo vzniknout, protože mnohá současná náboženství jsou často přímo protikladem výše uvedených rysů. Podle mne může následovat dvojí typ přechodu lidstva k vyššímu úrovni existence:

Pomalý typ vývoje - projevil by se tím, že všechny staré typy vyznání, které nebudou v sobě rozšiřovat výše uvedené principy, budou uvadat a slábnout, až se promění ve zcela přežilé rarity. Naopak ty církve, které principy budoucího živého náboženství budou obsahovat a rozšiřovat, budou přežívat a rozrůstat se. Do zcela nového stupně pojetí transcendentního rozměru člověka by tak lidstvo dospělo asi za dvě stě let. Je otázkou, zda má tolik času?

Rychlý typ vývoje - následoval by buď po katastrofě, která by přivedla lidstvo k rozumu, anebo poté, co by se mezi lidmi objevil nově inkarnovaný pomocník z vyšší dimenze (podle křesťanů tzv. nový příchod Ježíše Krista, podle islámců devátý, tj. poslední prorok). Ze stavu mocenských poměrů v lidstvu je však zřejmé, že by narazil na soustředěný a v minulosti neviděný útok poskoků „vládce tohoto světa", usazených ve všech funkcích a hodnostech. Musel by být tedy vybavený dosud nevídanou ochranou transcendentní dimenze, energiemi, o jejichž existenci poskoci ducha temnot nemají ponětí - tedy Parsifala, který podle proroctví vysvobodí padlé lidstvo a otevře mu cestu do vyšších vývojových stupňů. V takovém případě by byl přerod rychlý a lidem dobré vůle by se otevřela nebývalá a velkolepá scéna zápasu Bohem posvěceného s mocnými tohoto světa. Jeho průběh a výsledek by rychle otevřel oči rozhodující mase lidí, aby tato mohla spatřit fascinující rozsah stvoření.
 

Josef Staněk
časopis Phoenix 1/2008