Posuneme-li se po časové ose o dva tisíce let zpět do doby Římské říše, nalezneme zhruba tento obraz života tehdejších lidí: člověk se rodil na tento svět zcela odkázán na matku a její sociální postavení. To se plně odvozovalo od postavení otce. Oba rodiče vedli od rána do večera utilitární zápas o přežití členů rodiny. Nepřetržitou hrozbou pro jejich životy byly, kromě nemocí, násilníci všeho druhu. Při pohledu na miliony zcela zapomenutých, bezejmenných mrtvých otroků, se tehdy každému člověku muselo zdát, že lidský život nejen nemá cenu, ale postrádá i jakýkoliv smysl. Rychlá smrt se v tehdejších životních podmínkách jevila jako vysvobození z permanentních útrap. Jen několik málo bohatých mělo čas na to, klást si otázku bytí člověka. (Známe je dodnes jako antické filozofy.)
Za této situace se z davu „otroků přežívání bez životního cíle" občas vymanili jedinci, kteří jako proroci a poustevníci odcházeli do lidmi nedotknuté přírody, nejčastěji do pouště. Byli to lidé, kteří již přišli na to, jak nesmyslné je dosavadní existencionalistické pojetí života. Jejich odchod ze společnosti jim umožnil odtrhnout se od jedincem nepozorované hypnózy davového člověka, která jej degradovala na lepší typ zvířete. Takovou hypnózou byl spoután dav tehdy a stejnou hypnózou je spoután dav konzumentů i dnes. Tam v poušti, uprostřed nedeformovaných přirozených bytostí, si osvobození jedinci kladli otázku smyslu bytí svého i jiných.
Pátrání po pravém smyslu života
Již tehdy byl znám 40 denní očistný půst, který rozvolní pouta duše, jimiž je myšlení člověka „přikováno" k hmotné rovině reality. Při půstu člověk začne vidět realitu i prostřednictvím vnitřních očí, nazývaných vědoucí oči ducha. Jen jejich otevřením se postícímu vynoří panorama roviny nadčasovosti, věčnosti, která očím těla zůstává zastřena onou plentou reálného hmotného světa. Zasvěcenci tuto plentu pojmenovali „mája", neboli iluze, zakrývající člověku po dobu života těla celistvost existující reality. V této rovině náhledu spatří stálou a přímou působnost Tvůrce všeho existujícího, včetně člověka. Tímto pravým smyslem bytí ovšem není ono „pidimužení se" za lepším či horším přežitím ze dne na den, ale rozvinutí duchovní podstaty člověka, lidského ducha, aby v okamžiku smrti mohl „patřit na tvář svého Stvořitele a hybatele všeho živého". V evangeliu toto naplnění smyslu života Ježíš nazývá „zrozením se z Ducha" nebo „vstup do života věčného".
Prorok nového smyslu lidské existence
Tak hlubokého prozření k Podstatě světa je schopen jen ten, kdo ve své podstatě má zakotven princip jediného původce reality, teologicky jediného Boha. To v tehdejším světě byli jedině Izraelci, opírající se o zkušenost Mojžíšovu. Proto jen z masy Izraelců se tehdy mohl vynořit dokonalý ucelený prorok nového smyslu bytí člověka. Bytí, které vymaňuje člověka ze zajetí hmoty a ubohosti vůbec. Musí to být Vysvoboditel ze zajetí myšlení v duchu zákonů hmoty, dočasnosti. Ježíš ducha hmoty, ducha zákona přírody, (zákona silnějšího, zákona džungle) perského Ahrimana, nazývá „vládcem tohoto světa". Duchovní Židé (ezoteričtí, gnostičtí) toho, kdo nové pojetí života člověka přinese, toužebně očekávali. Po celých 130 let se za příchod takového Mesiáše modlili, od oznámení jeho příchodu zakladatelem, kterému říkali Učitel spravedlnosti (viz spisy z Kumránu). Již ne sláva, moc, užívání života či počet potomků, ale následné bytí lidského ducha v záři věčné Podstaty světa, v dimenzi dokonalosti (nebi) bude odhaleno jako skutečný a dosažitelný cíl pozemského bytí všech lidí. A Mesiáš ukáže všem cestu k tomuto novému cíli lidského života.
Ježíš - vytoužený Mesiáš
Ve chvíli, kdy k tomu „dozrála doba", se z ticha izraelské pouště vynořil prorok jménem Ježíš. Začal své v poušti ujasněné poznání, odlišné od učení dosavadních „moudrých tohoto světa", učit všechny, které potkal. Účinek jeho učení na posluchače umocnily dosud nevídané schopnosti prorocké a schopnost uzdravování nemocných. V mase chudých ubožáků, marně do té doby hledajících smysl svého bytí, vzplanulo světlo poznání nově nalezeného smyslu života jako vše uchvacující oheň. Naplnilo se to, po čem tak dlouho toužili! Najít ve své životní mizérii jakýkoliv smysl! A od něj jej dostali. Tím se pro ty, kteří ho pochopili, stal oním dlouho očekávaným Mesiášem, vysvoboditelem z pout ubohosti života na tomto světě (v hmotné dimenzi). Jiného přijetí se mu dostalo od mocných a boháčů tohoto světa. Těm „moudří" (roty falešných kněží a filozofů) dosud vysvětlovali, že jsou na výsluní všech rozkoší těla a tohoto světa proto, že jsou před bohy lepšími než onen dav trhanů, jejich otroků. Že jsou vyvolenci bohů. Dobře se jim poslouchalo, že jsou miláčky bohů nebo Boha, (tehdy jako dnes!). A tuto jejich pohodu začal rušit „jakýsi laik z pouště" bez jejich škol a hodností a „mátl lidem hlavu", že věci se mají jinak. Prý jejich výklady Zákona nejsou podle skutečného zákona Boha a oni nekonají to, co konat mají. Proto po smrti, po předstoupení před tvář Boží, první budou posledními! Není proto divu, že ihned u těchto potrefených vznikla potřeba dokázat, jak čiré je to rouhačství. Jaké je to urážení v mnoha školách učených velekněží a tím zavedeného „pořádku". Zabitím „opovážlivce" se má jasně davu ukázat, kdo je na zemi pánem, kdo je vyvolencem bohů, kdo má pravdu. Ostentativní potupné veřejné odsouzení se zdálo být tím správným postupem, který potvrdí „právo" a vrátí věci do starých kolejí. To se domnívali farizeové a zákoníci. Jejich „právo tohoto světa" (právo všech materialistů) je přece založeno na „moudrosti", že kdo má moc anebo alespoň peníze, drží v rukou spravedlnost tohoto světa. A tak bylo tímto „právem" nalezeno, že „laik z pouště" je vinen velezradou a musí být tedy ukřižován. Ježíšovi ovšem byla dána možnost zachránit si život svého těla tím, že mohl utéci či odvolat své učení. Tím by ovšem v očích davu potvrdil, že pravdu a právo mají silní a vše by se vrátilo do starých kolejí.
Ježíšovo poselství se stává evangeliem
Nazaretský „laik" neustoupil a tím se vlastně způsobem „buď a nebo" odvolal k Bohu, Podstatě světa. Přitom vsadil svůj život, čemuž se vždy říkalo boží soud. Vložil se do vůle Stvořitele. A události začaly mít od jeho smrti nečekaný průběh. Jasnovidní viděli již při klinické smrti jeho těla na kříži roztržení opony (oné máji zasvěcenců) oddělující tento svět od dimenze věčnosti. Bylo to první znamení toho, že laický kazatel z pouště svou neochvějností v žití vůle Stvořitele prorazil pro sebe a své následovníky průchod z dimenze hmotnosti a dočasnosti do věčnosti. Potvrdilo se, že jím hlásaný přístup k pojetí smyslu lidského života se stal Cestou (do věčnosti), Pravdou (pravým smyslem života) a Životem (pokračujícím po smrti těla). Dále se při sporu pravdy Ježíšovy a pravdy tohoto světa stala další podivná věc. Po domnělém vítězství „pravdy" vládců tohoto světa byl onen ukřižovaný spatřován stovkami svých učedníků ihned a nespočetným množstvím jiných v průběhu staletí dodnes jako živý a Bohem oslavený. Na základě tohoto prožitku přidali tito k jeho jménu Ježíš označení Kristus, syn Boha Živého. Jeho poselství o tom, že člověk není stvořen k ubožácké dřině a otročení, že život nekončí smrtí, že existuje jiná spravedlnost než pozemská, bylo potvrzeno a stalo se radostnou zvěstí neboli evangeliem. Jako nově prohlédnutá realita se začalo toto pojetí života nezadržitelně šířit v masách otroků a ubožáků. Ať bojovali mocní tohoto světa jak chtěli, během tří set let ovládlo Ježíšovo poselství římskou říši. Pak vstoupil Ježíšův neviditelný protivník do organizace, která evangelium šířila, a deformoval ji. V současné době se navíc „klan uctívačů moci a zákona silnějšího" opět zmocnil sdělovacích prostředků a mnoha institucí tohoto světa. Po dvou tisíciletích vystoupil ideový protivník Ježíšův z „propasti zapomnění" ve formě vědeckého ateistického světonázoru a opětovně vyhlásil konzum tělesných slastí za smysl lidského života. Místo poselství Velké noci naučili konzumeristé současný obluzený dav slavit v supermarketech nové svátky - „konzumice". Na jak dlouho, to uvidíme. Všechno zakotvené v dočasnosti trvá, až se strhá, říká moudrost předků.
Josef Staněk
časopis Phoenix 4/2007