Proč nejsou Zelení nejsilnější stranou v Česku

Jako záhada se to ovšem jeví jen do okamžiku, než si o poznání usilující čtenář promítne vystupování představitelů různých ekologických skupin v posledních 17 letech. Z hlubin desetiletí na záznamech objevíme ekologické aktivisty, kteří nás s tváří hráče pokeru přesvědčovali o hrozícím nadbytku elektrického proudu v Česku, čemuž se má čelit okamžitým zastavením výstavby a provozu elektrárny Temelín. Také většinu tepelných elektráren na severu Čech je prý nutné okamžitě odstavit a nahradit větrnými mlýny. Ty mají zkrášlit obzor naší krajiny a „uklidňujícím" svistem ji vylepšit zvukovou kulisou. Také Novomlýnské nádrže na jihu Moravy se mají vypustit. Zřejmě proto, aby se nenarušila přirozenost místní flóry při její pozvolné přeměně v suchou step. Podle názoru ekologistů se má budování přírodu ničících dálnic zastavit, aby se tím omezila automobilová doprava. Následné přeplnění silnic prý odradí zájemce o dopravu auty, neboť pěšky budou u cíle rychleji a zdraví. Jako „zelení" tvářící se „občanské iniciativy za převedení dopravy jinam" 10 let blokovaly mimo mnoha jiných obchvat Plzně, blokují výstavbu dálnice do Drážďan, obchvat Hradce, obchvat Brna, komunikaci E43. Jen tak mimochodem „obránci sídliště Bystrc" před dálnicí se scházejí poté, co se svými auty sami projeli po dálnici vedoucí jinými sídlišti, třeba Troubsko a Bohunice. Proti její výstavbě ovšem tehdy neměli námitek. Stejně „zásadový" postoj zaujímají obyvatelé všech obcí, kolem nichž má vést nová dálniční větev z Prahy na Budějovice. K sporným akcím ekologistů a různých zájmových skupin nepochybně patří typy akcí např. za nebránění rozmnožování kůrovce na Šumavě, proti všem protipovodňovým a splavnění řek umožňujícím stavbám na řekách (typu Gabčíkova-Nagymaros).

Zastírání podstaty problému

Jakub Krčin se svou výstavbou rybníků v jižních Čechách nebo Lichtenštejnové se soustavou kanálů v lužních lesích lednicko-valtického areálu měli štěstí, že na tyto experty tehdy nenarazili. V očích nezávislého pozorovatele, zejména dívá-li se na věci s odstupem času, se pak nutně musí jevit vysoké procento minulých akcí ekologistů jako velmi nekompetentní, často zakrývající skupinové zájmy jiného typu. Stejně nekompetentní a uchýlená je logika českých zelených „antirasistů". Na pochodující a „Česko Čechům" hulákající bezdětné české skiny reagují „antirasisté" zastíráním podstaty problému, totiž vnucováním stylu života „nepřizpůsobivé menšiny" civilizované většině pod heslem tolerance (k řevu, nepořádku, špíně). „Antirasisté" se domnívají, že problém je možné zaplácnout penězi. A tak i ti, kteří jsou rozmístěni i v jiných stranách, hlasují pro sociální poplatky, které ve svých důsledcích vedou jen k rozmnožování deklasovaných vrstev. „Matkám" této kategorie zajistí 17 tisíc porodného, aniž se dotyčné musí starat o budoucí pracovní kvalifikovanost svých potomků. Často je tyto dotované „matky" následně pohodí do ústavu, ať se stát stará. „Antirasisté" také odhlasovávají životní minima pro sice nikdy zaměstnané, ale o to plodnější „občany". Tito na vše jiné, jen ne na práci orientovaní „občané" si zajišťují bezpracný sociální příjem tím, že si „pořídí" šest dětí. Mohou pak žít ze souhrnných dávek životního minima svých dětí, aniž se o jejich civilizační výchovu starají. Problém tak pomalu a jistě narůstá do neřešitelnosti, podporován clonou boje proti údajnému rasizmu a xenofobii.

Chybějící intuice

Nekompetentnost při obraně přírody v minulosti je tedy tou příčinou, proč u nás není strana zelených nejsilnější parlamentní stranou. Diletantizmus, zjednodušování a nekompetentnost při řešení čehokoliv si ti starší dobře pamatují. Po převratu v roce 1948 zahájili komunisti zásahy do přírody a společnosti, také vedené ateistickými vědci, že se tyto oblasti života z toho dodnes nemohou vzpamatovat. Podle tehdejšího vtipu tam „rozvinuli takovou výstavbu", že „v oblastech jejich výstavby" po skončení nezůstal „kámen na kameni". K poučení nepamětníků dodávám, že tato snaha byla často vedena krajně obětavými diletanty se subjektivně dobrými úmysly. Kdo tu dobu poznal, mohl již prohlédnout, že příčina diletantizmu vědeckých kádrů komunistů při řízení společnosti a při zásazích do přírody byla stejná jako příčina diletantizmu dnešních jak organizátorů „tržní" výstavby, tak jejich ekologicko-anarchistických odpůrců. Materialistickým typem přístupu k životu a světu si jeho nositel autosugescí zužuje rozsah vnímání světa pouze na jeho materiální dimenzi a zbavuje se intuice. Její součástí je i „napovídání" z nadracionálního rozměru reality, které ovšem podle skeptiků neexistuje. Jenže právě intuice až do stupně jasnovidnosti je oním aspektem člověka, který zapojuje do jeho činnosti nadčasovost, nadhled, odpovědnost vyšší moci. Spoutává jednostranný okamžitý prospěch, který je jinak jedinou hnací silou nyní tržního, dříve dialektického materialisty. Pro posuzování zásahů do přírody a společnosti není tedy ateista plně kvalifikován, protože neuznává, a není schopen vycítit nadčasovost. Bez ohledu na to, že je vybaven vědeckými tituly a množstvím rozumových poznatků. Je tak vlastně dalším smutným dědictvím marxistů-leninovců, že stále ještě v jejich duchu odchovaní dnešní experti firem pokračují v jednostranném materialistickém přístupu k přírodě.

Duchovní přístup přírodě neublíží

Člověk musí stavět i v přírodě, aby mohla existovat výše organizovaná společnost. To činil vždy, ale opřen o onen „šestý" smysl. Cožpak u vzniku všech dnes slavných staveb nebyl duchovní a mystický rozměr těch, kteří byli jejich iniciátory a budovateli? Připomenu namátkou vodohospodářské stavby všeho druhu, ale také takové jako Karlštejn, Karlův most, bájný zámek Neuschwanstein krále Ludvíka II. v Bavorsku a všechny další stavby, které byly nominovány na sedm nových divů světa. Vždyť všechny byly postaveny v neporušené přírodě. Přesto přírodu ve svých důsledcích nenarušily, pouze pozměnily a naopak do ní vnesly duchovní rozměr. Z toho plyne poučení pro dnešního člověka, že když kromě rozumu, vzdělání a titulů přiřadí ke své činnosti cit a intuici, tím vnímání dalších rozměrů bytí, může v přírodě budovat i obří stavby, aniž ji fatálně naruší. Při pohledu na minulost nám tak jasně vyvstane, že to je právě neduchovnost neboli ateizmus, absence nadčasovosti, které jsou pravým původcem současné nekompetentnosti jak mocných při rozhodování o stavbách všeho druhu, tak námitek ekologistů. Obecná absence nadčasového pohledu na věci jako důsledek neduchovnosti je to, co lidem jinak kvalifikovaným znemožňuje vytvořit správnou posloupnost hodnot při nutných zásazích do přírody. A tak nemá pravdu onen rozhořčený „zelený", který mi napsal: „Co máte pořád s tou duchovnosti, která bude nanic, když bezohlední ziskuchtivci zničí Matku zemi a přírodu! Na co vám potom ten duchovní rozměr člověka bude?" A já mu a jemu podobným musím stále a znovu odpovídat: Prvotní ve výstavbě nového světa je obnova duchovního rozměru každého člověka, toho v rozhodovací funkci zejména, protože já neznám žádného duchovního člověka, který by v jakékoliv své činnosti přírodu ničil nebo dovolil ničit. Takový z povahy svého přístupu ke světu nemusí být ani kontrolován. Vždyť ví, že by se prohřešoval proti Stvořiteli a neunikl by karmě. Duchovní člověk a poškozování přírody je protimluv, kulatý čtvereček. Ale na vládnoucí houfek bezzábranových ziskuchtivců a na dav bezzábranových konzumeristů-ateistů jsou dnes časté nekompetentní výkřiky houfku zelených asi tak účinné jako pokyny onoho lovce motýlů z filmů o Vinetuovi, který na řítící se indiány na válečné stezce křičí: „Džentlmeni, zastavte, zastavte, chci vás vyfotografovat pro Oxford Times!" Dokud se v úsilí lidí, formovaných jako hnutí a strana zelených, neprosadí další aspekt jejich činnosti, duch pokory a odpovědnosti vůči Stvořiteli, dotud bude vysoká míra nekompetentnosti jejich námitek diskvalifikovat jejich upřímnou snahu, a to se projeví ve volbách. „Zelená" strana bude ke škodě všech okrajovou politickou skupinou, neboť nebere na zřetel moudrost předků, kteří věděli, že „bez božího požehnání marné lidské namáhání". Nově by se totéž formulovalo takto: bez duchovního rozměru každého úsilí člověka končí toto neúspěchem!
 

Josef Staněk
časopis Phoenix 10/2007