Proč je Česko rájem věštíren

Takovýto výsledek anket zahrál do gusta sebemrskačských novinářů, kteří jej vyložili jako další důkaz české zaostalosti. Skutečně věcný rozbor této situace jsem však v tisku nezaznamenal. Takový musí zákonitě vycházet z rozboru příčiny jevu: Proč vlastně populace ve věštby věří a proč nevědecké prognostiky vyhledává? Cestu k příčinám nám může už poodkrýt jen pohled na typy „bojovníků" s iracionálnem a šarlatánstvím. Jasně se zde vynořují dva typy.

Skalní obránci vědy

Bojovnější a s velkými možnostmi vstupu do sdělovacích prostředků je skupina skeptiků, pasujících se do role „obhájců vědeckých přístupů" ke světu. Tato skupina jsou ve skutečnosti bývalí dialektičtí materialisté, pouze pod nediskreditovaným názvem. Této názorové skupině sama možnost existence předpovědi čehokoliv ruší podstatu jejich ateistické víry. Kdyby totiž předpovědi jako takové byly možné, víra, že existující realita je jen to, co je možné klasifikovat současnými fyzikálními pojmy, by nebyla logikou přijatelná. Občasné, statisticky naprosto nepředvídatelné úspěchy předpovědí věštců, jim zcela bourají jejich představy o světě a jeho podstatě. Svět a život chápou jako nahodilé rejdění hmotných částic, které se tu a tam ve vesmíru náhodou poskládají v život a samy od sebe i v tělo člověka. U náhodně vzniklého bytí tak nelze vůbec nějaký smysl jeho existence hledat. Nemá-li však lidský život a dějiny národů smysl, jak by mohlo existovat jejich předurčení a osud? Dle skeptiků je vše vypočitatelné z biologických a fyzikálních zákonů s použitím zákonů pravděpodobnosti. Není tedy divu, že jakýkoliv náznak, že by to mohlo být jinak, je rozzuřuje natolik, že jsou ochotni opustit logiku a když to nestačí, odmítnou jako podvod jasně prokazatelné podklady. Logika Einsteinova výroku, že tisíc důkazů platnosti jeho teorie ji nedokazuje, ale jedno jediné zjištění její neplatnosti ji bourá jako celek, visí nad materialisty jako noční můra. Jediná úspěšná předpověď, neodvozená z biologických zákonů, jedno jediné nevysvětlitelné uzdravení bourá definitivně logiku materialistického náhledu na svět! A právě proto, že v praktickém životě takových dějů je a již bylo, chodí lidé místo k vědeckým psychologům spíše k věštcům. Očekávají od nich předpověď nejen racionálních, ale i iracionálních trendů života. Ty jsou vnímány jako osud, jako učební úkol ducha v životě, který mu dává smysl. Skeptikům tyto iracionality negují jejich chápání světa, rozhazují sebevědomí domnělé vědecké nadřazenosti, proto se existenci čehokoliv nematerialistického snaží umlčet „bojem" za „vědeckost" veřejného života a snahou o ochranu peněženek občanů.

Teologové

Druhou skupinou bojovníků s věštírnami je část představitelů v místě obvyklých církví. Základní pohnutky členů této skupiny odpůrců „věštění" jsou dvě. U skutečně věřících a o samospasitelnosti své církve přesvědčených členů církve je podstatou odporu k věštbám paradigma: Kdyby chtěl Bůh či vyšší sféry s člověkem mluvit, činil by tak přes dotyčného samotného, anebo alespoň přes hodnostáře jeho církve. Prostřednictvím „nehodných" věštců jiného vyznání může mluvit jen ďábel. Druhá část členů etablovaných církví, označitelná jako pozitivisté, se „pouze" pohoršují ve stylu: Proč lidé k poradám v životních situacích a „k naplnění svých náboženských potřeb" vyhledávají neprověřené, nekontrolovatelné jasnovidce a astrology a také sekty a neobrátí se na vyškolené představitele uznaných církví? Tato otázka je správná, míří k podstatě jevu. Jen odpovědí na ni se lze dostat k podstatě jevu, proč v Česku mají třikrát vyšší míru věrohodnosti a návštěvnosti astrologové a kartářky než renomovaní teologové.

Život v jeskyni stínů

Pokusím se na ni odpovědět jako neškolený laik. Jestliže připustíme, že existuje skrytý rozměr reality, správněji stvoření (já osobně jsem se o tom přesvědčil), automaticky se nastoluje otázka, zda tento skrytý rozměr světa člověk vnímat může a nakolik. A jestliže může, tak proč nevnímá a proč s tímto skrytým rozměrem bytí nekomunikují alespoň představitelé církví? Když mohl Abrahám, Mojžíš, Ježíš a mnoho dalších včetně Mohameda, proč nemohou mnozí, vnímaní jako společensky ctihodní i dnes? Proč naopak občas a zmateně komunikují s transcendentním světem různí skoro šílenci a podivíni na okraji společnosti? Jakési kartářky, věštci a astrologové, sledující ovšem jiné „hvězdy" než ty hmotné. Je to překvapivé, ale nejpřesnější a nejpravdivější odpověď najdeme u osvíceného antického filozofa Platóna. Ten ve stati nazvané „Podobenství o jeskyni" zachycuje rozhovor svého učitele Sokrata s dalším žákem. Rozhovor je veden na téma, jaká je schopnost člověka za života v těle poznat celou existující realitu. Sokrates v něm přirovnal žijící lidi k ustrnulým zajatcům v jakési hypotetické jeskyni, kteří se nemohou rozhlédnout a zejména pohlédnout ven „před jeskyni", tj. do podstaty dějů. Tam, v jiné, než smysly vnímané rovině, se však odehrává pravá podstata dějů. Sokratovi zajatci se nemohou odpoutat od hmoty těla a děje kolem sebe a venku před jeskyní vnímají jen jako jejich zploštělý a nebarevný odraz, jevící se jim jako černobílá plošná stínohra na stěně jeskyně. Protože žijí v tomto způsobu nazírání vnímaných dějů od narození, suverénně se domnívají, že to, co vidí, je celá realita. Občas se ale některému tomuto zajatci (hmotnosti) podaří z těla odpoutat a přehlédnout život před jeskyní, tzn. prohlédnout pravou podstatu dějů stínohry.

Ten, který vidí...

Když se však tento zajatec vrátí do těla a vypráví ostatním, co viděl, nevěří mu. Jen na chvilku uvolněný zajatec však nestačí zachytit všechny venkovní děje ve všech souvislostech, takže může podat zprávu jen částečnou a neúplnou. Úplnou zprávu o podstatě smysly pozorovaných dějů mohou „zajatci" hmoty dostat jen od takového „informátora", který je v onom úplném světě „doma". Jen takový může znát všechny souvislosti a podstatu dějů stínohry zajatcům hmoty správně vyložit. Takový vyslanec z pravého světa se musí nechat do jeskyně dobrovolně připoutat jako zajatec, naučit se nejprve terminologii lidí-zajatců a pak jim vyložit podstatu a smysl toho, co vnímají. Sokrates školením neindoktrinovanou logikou dovozuje, že správně vyložit životní děje a smysl života může jen ten, který je zajatcům hmoty z oné vyšší dimenze vyslán na pomoc! Pojednáním o jeskyni na sebe Sokrates i Platón prozradili, že byli oba zasvěcenci antických mystérií. V těchto tajných obřadech se vybraní adepti učili, jak se dostat různými postupy do stavu rozšířeného vědomí. V něm se v každém člověku probouzí schopnost vnímat realitu v jejích širších a jemnějších dimenzích, schopnost pohybu v tzv. astrálním světě, kam se občas díky své vrozené citlivosti dostávají i dobří jasnovidci. Podobenství o jeskyni řadí Sokrata a Platóna k řadě největších proroků a jasnovidců od Zoroastera až k židovským prorokům Starého zákona. Ti všichni předpověděli příchod toho, který z onoho světa před jeskyní pochází, správně podstatu dějů vysvětlí a vymaní tak myšlení lidského ducha z pout smyslů a těla (Krista). Tím jej vysvobodí ze zajetí hmoty.

Sám sobě jasnovidcem

Sokrates s Platónem také odpověděli na otázku, jak rozumět „hvězdopravcům" a jasnovidcům. Ti skutečně disponovaní mohou chvilkově zachycovat skryté děje, neviditelné trendy, ale velmi často je nejsou schopni zcela správně zasadit do celkového smyslu dění života. Nemají ten celkový rozhled a znalost všech souvislostí, aby zachycené děje okamžiku dali do hlubších souvislostí se smyslem života člověka. Proto porady u kartářek a astrologů mohou přinést výsledek ve formě okamžitého lepšího řešení životní situace, ale nemohou dotyčnému dostatečně odhalit smysl jeho života a skutečný smysl dějů, které prožívá. To může a měl by jeden každý sám, je to koneckonců smysl jeho bytí. Vlastně každý člověk by měl být sám sobě a ve společenských dějích jasnovidcem, měl by se sám naučit pohybovat v chodu božích mlýnů života. Existuje sice možnost výkladu jasnovidce, ale ten může být v nižším stupni duchovního vývoje než tazatel. Pak mu takový poskytne výklad zmatený, kterážto alternativa je právě onen důvod, proč bible návštěvu věštců zakazuje. Dotazující může být duchovně poškozen. Proto člověk žije zde na Zemi, aby si cestu k vyšším rozměrům bytí a k jemným cestám osudu našel sám, aby sám prohlédl závoj „máji" (iluze) a stal se zasvěcencem.

Nedůvěra v instituce nahrává kartářům

A proč mu nemohou pomoci školení teologové? Za prvé proto, že teologické poznání dalších rozměrů bytí bylo odmítnutím gnoze na koncilech v 5. a 6. století zastaveno. Za druhé proto, že církve byly nejprve infiltrovány a pak ovládnuty „praktikami" se smyslem pro politiku a pozemské zájmy. Zdroj informací z odvrácené strany světa vyhasl a zbylo jen opakování starých, i když poučných stereotypů. Církevní učení se tak stalo umrtvenou „scholastikou", neschopnou vykládat a předvídat právě probíhající společenské i soukromé děje. Tuto funkci tak bohužel za teology převzali kartářky a astrologové. Dále k tomu také v Česku přispívá silně zakotvená nedůvěra lidí k institucím obecně, neboť tyto v tomto národě v posledních sto letech všechny fatálně selhaly. Mocnářství, katolická církev v postoji v první světové válce, první republika, Společnost národů a smluvní spojenci v konfrontaci s Hitlerem, politické strany po válce, komunisti po uchopení moci, opět církve v tlaku komunistů, v roce 1968 Sovětský svaz, pak reformátoři a nakonec privatizátoři. Čech nemá žádný racionální důvod věřit institucím a všemu, co institucí „zavání". Proto nevěří školeným teologům, i když by to mnohdy bylo pro něj prospěšné. Cítí za nimi instituci, tudíž účelové usměrňování myšlení ve prospěch neprůhledného pozadí a zájmů někoho. Často podivínské a jurodivé různé věštce vnímá naopak jako nezávislé neškodné blázny, kteří většinou mívají pravdu i proti oficiálním, jakoby vědeckým (ateistickým), ale komusi poplatným zaměstnancům institucí. A proto si je chodí vyslechnout. Jev poukazuje na to, že Češi nejsou zas až tak velcí ateisté jako spíše agnostici. Agnostici věří v existenci jiné dimenze, ale uznávají ji za nepoznanou a v podstatě rozumem nepoznatelnou. Prostřednictvím intuice však tuší, že něco je. Tomáš Halík dal této mase „jakoby ateistů" výstižný název „něcisti".

Josef Staněk
časopis Phoenix 9/2007