Když se Ježíš loučil s apoštoly, slíbil jim jako pomoc seslání církevní terminologie Ducha svatého, duchovní terminologie ducha Pravdy. Jeho vibrace zařazuje člověka zpět do Řádu stvoření a tím obnovuje jeho pádem z Řádu ztracené schopnosti.
Ty popisují evangelia jako schopnost „vymítat démony", dnes bychom řekli schopnost odstraňovat smysly neviditelné negativní energie z duše a tím z těla. (Léčit duši i tělo působením celé osobnosti.) Dále schopnost „mluvit všemi jazyky", což není nic jiného než rozumět přímo jazyku duše. Ten je u všech lidí stejný jako před „zmatením jazyků" pod babylonskou věží (ve snu nebo při zjevení dodnes rozumíme všem). „Člověka pokřtěného Duchem (ve vibraci Ducha) dále žádný jed ani uštknutí hadem nepoškodí," pokračuje se v evangeliu. I dnes je možné občas zaznamenat, že energie Ducha je natolik silná, že je schopna zabránit škodlivým vlivům na tělo člověka. Od poněkud exhibicionistického „chození po žhavém uhlí" po nevysvětlitelné zabránění vypuknutí infekční choroby v situacích, kdy by k němu podle masivní přítomnosti infektu zaručeně mělo dojít. Člověk ve stavu „prostoupení Duchem" může tento ozdravný vliv přenášet na jiné nemocné prostřednictvím rukou a ti se „zázračně" uzdraví (viz Marek 16).
Možnosti člověka s ryzí duší
Ve Skutcích se ještě hovoří o „schopnosti míti sny". Ty má ovšem každý. Pisatel měl nepochybně na mysli získání schopnosti rozuměti snům, což je ovšem velká věc. Sny nám vždy něco sdělují. Někdy psychické děje v podvědomí, někdy anomálie fyziologických procesů v těle, ale také nadcházející události. Prostřednictvím snů k nám mohou hovořit nejen zemřelí, ale i bytosti jiných dimenzí. Tím je jen naznačen hrubý obrys možností, které člověk s nedeformovanou duší má. Ježíš se nám pokusil tyto možnosti zpřístupnit. Kolik takto obdařených jeho následovníků kolem sebe čtenáři vidí, v takovém rozsahu byl skutečně pochopen, v takovém rozsahu přijímají lidé stálé vyzařování principu Krista z duchovní dimenze stvoření. V menším rozsahu k takovým jevům stále dochází, dokonce častěji, než si kdo představuje. Dělal jsem si na svých přednáškách diskrétní statistiku a ta vyjevila, že většina posluchačů se o anomální jevy zajímá právě proto, že je sama zažila a nerozumí jim. Lidé s transcendentními prožitky všeho druhu o nich nechtějí hovořit ze strachu, aby se nestali terčem útoků ateistů a lidí „s černou nitkou".
Pravdu nelze popsat - je třeba ji žít
Mnoho lidí toužících po poznání trápí tato myšlenka: Proč Ježíš tu Pravdu přímo sám nenapsal, takže si ji člověk musí složitě „dolovat" z bible. Jak by si ji mnozí rádi přečetli a dokonce podle ní i žili. Touto námitkou se dostáváme k povaze ducha Pravdy. On není žádnou od hmotného oddělitelnou veličinou, tím samostatně popsatelný, ale je v každém okamžiku přímo konkrétní, přímo v dějích života prostoupený. Protože není možné všechny aspekty dějů do detailu popsat, není ani Duch dějů písemně zachytitelný. Tento aspekt reálného života postihuje lidová moudrost: Když dva dělají totéž, není to totéž! Pro „plochost slov" není Pravda popsatelná, Pravdu je možné pouze žít. Znamená to řídit se intuicí, vycítěnými podněty nadvědomí, v každém okamžiku konat v souladu s kritériem věčnosti v myšlenkách i činech. (Onen Masarykem často zdůrazňovaný aspekt činů „z hlediska věčnosti".) Samozřejmým rysem je absence ohledů na osobní libost či nelibost dopadů takového postupu (včetně přijetí nespravedlivého kříže v pozemském životě). Kdo pozná tuto nepopsatelnost Pravdy, odmítne cokoliv psát. Znám pouze dva takové lidi z těch, kteří měli co říci a uměli psát, Sokrata a Ježíše. Sokrates odmítl cokoliv napsat a jeho myšlenky a výroky zachytil Platón. Ježíš na tento fenomén nepopsatelnosti Pravdy v evangeliu často poukazuje výrokem: „Já jsem Pravda" (přítomná a beze slov)!
Vím, že nic nevím...
Všichni píšící (včetně mne) tím vlastně prokazují, že jsou oněmi, kteří ještě Pravdu neznají a nežijí. Ale přesto se píšící dělí na dvě kategorie. Méně vyspělé neznalce, což jsou ti, kteří s obsedantní myšlenkou, že kvůli titulu či hodnosti Pravdu „přímo drží", nesnášejí a perzekuují „pravdy" jiných. Jsou to oni netolerantní „držitelé nějaké moci nebo titulu", kteří v dějinách pod různými záminkami štvali všechny s novými částečnými pravdami. Druzí jsou ti, kteří žijí Sokratovo: „Sice nic o podstatě světa a dějů nevím jako ostatní, ale oproti nim si to alespoň uvědomuji"! Tím se tito Sokratovi následovníci nacházejí ve stavu pokory a jen takoví se otevírají přijetí pokročilejšího poznání (tedy i prostřednictvím řeči a psaní). Těm Kristus v kázání na hoře slíbil jednoho dne „nasycení", takže už nebudou muset mluvit a psát. - Budou vědět.
Žít pravdu znamená konat
Životní pesimisté by z napsaného mohli vyvodit závěry biblické knihy „Kazatel", neboli vše je marnost, nejlepší je nedělat nic. Ale žití prázdnoty není žití Pravdy. Bhagavádgíta při sklonu k takovému postoji radí: nevíš-li, co je správné, je lepší čin, který se později ukáže jako špatný, než nečin. Neboli v nejistotě konej! Proč? To se dozví člověk v evangeliu: Napravený hříšník je lepší nehřešícího! Ovšem pouze tehdy, nekoná-li to, co jako zlo již cítí! A tak zajisté neměl pravdu jistý doktor věd, který mi v roce 1969 ve formě tehdy obecného vtipu radil: Nemysli, a když už, tak nemluv! Když už mluvíš, tak nepiš! Když napíšeš, tak nepodpisuj! A když podepíšeš, tak se nediv!!! Protože společnost bohužel ovládají lidé „s černou nitkou". Ale mlčet a nepsat znamená souhlasit. Proto k tomu, aby člověk mohl vstoupit do „stavu mlčení", neboli osvícení Duchem Pravdy, musí nejdříve mnoho mluvit a psát. Přeji čtenářům Phoenixu, aby si o letošních Letnicích uvědomili, že je třeba se nebát mluvit a psát, aby mohli dospět v průběhu života ke stavu, ve kterém není třeba slov, ke stavu osvícení.
Josef Staněk
časopis Phoenix 5/2007