Civilizace prostatiků

Potíže starších mužů s prostatou jsou již tak známé a rozšířené, že pronikly i do televizní reklamy. Kdyby ovšem byla pravda, že problém je „chemické povahy", po nasazení toho či onoho preparátu by opakování reklamy nebylo zapotřebí. Kolem celého problému je několik mlčky přecházených, ale o to pikantnějších aspektů. První z nich jsem uložil do nadpisu. Spočívá ve faktu, že v „konkurenční islámské civilizaci se masové problémy s prostatou nevyskytují. Další problém lze diskrétně tušit za otázkou, proč se medicínští odborníci vyjadřují jen ke způsobům snížení obtíží a nevyjadřují se k příčině. Odjakživa je nejlepší léčbou nemoci odstranění její příčiny. Jen trochu nápaditého člověka musí nutně napadnout, proč zrovna tato okrajová žláza „dělá problémy" mase mužů západní civilizace. V těle jsou přece stovky žláz a o ostatních „se neví". Pouze „ezoterici" si „dovolují" vysvětlovat příčinu masového výskytu prostatických potíží jako důsledek poruchy proudění bioplazmatických energií při erotických dějích mezi mužem a ženou. Energie, které stoupenci „vědeckého světového názoru" dosud nezměřili přístroji, ovšem podle nich nemohou existovat. Přesto tento problém není vysvětlitelný ničím jiným, než odlišným přístupem mužů k sexualitě, ženě a rodině v postkřesťanské a ostatních civilizacích. Potíže s prostatou nejsou dědičně zakotveny a nevyskytují se v širším měřítku v žádné jiné kultuře, islámské zejména. Tím se mimo jiné také stává zřejmým, že nejen existuje smyslům skrytý Řád stvoření, ale také to, že velká masa mužů euroatlantické civilizace stojí svým myšlením mimo něj, což se projevilo (mimo jiné) právě orgánovou slabostí na prostatě.

Oslabená prostata hovoří o narušených duševních postojích

Při jeho luštění jsem si nejprve uvědomil, že základním klíčem k prohlédnutí je zásada hermetiků, že děje v tělesné rovině jsou ve hře symbolů analogické k dějům v duši a naopak (hermetické: jak nahoře, tak dole). Že je tedy třeba představit si nejprve smysl a podstatu dějů fyziologických a z tohoto odvodit „hru" dějů duševních. Tak tedy, varle s nadvarletem podle své funkce dodává spermie, tj. vlastně potomky. Funkcí prostaty je vyloučit tolik ochranného a živného média, ve kterém jsou „děti" chráněny vůči podmínkám v pochvě ženy, jež je vždy relativně „nepřátelsky" naladěna vůči cizím malým vetřelcům. Situaci je tedy možné vnímat tak, že oslabení a nemoc prostaty není nic jiného, než že fyziologie těla „napodobí" předchozí děje v duších (podvědomí) následně postižených mužů. Dotyční mají sice správný vnitřní postoj k ženě jako bytosti, tedy v souladu s Řádem, ale nechtějí děti, nemají vůli se o ně starat! Proto ani prostata, žláza, která „pečuje" o spermie, poté nedostává z duše dostatek vitality. To je ona duchovní příčina oslabení energetické dráhy prostaty, jež se zevně projevuje orgánovou slabostí. Ta, jak známo, má za následek „přitahování" jakéhokoliv onemocnění (chronické záněty, rakovina atd.) Nikoliv rodina, otcovství a děti, ale peníze, hry všeho druhu, užívání si a bezstarostnost se staly masovou touhou mužů a právě tento přístup z nich činí potencionální prostatiky. Protože v islámském světě takový úpadek otcovství, unikání otců od rodin, unikání před placením výživného, nehlášení se k dětem, ještě nenastal, potíže tohoto druhu jsou tam okrajové. Jenže v samotném opomíjení transcendentní hodnoty otcovství tento problém nezačíná. Je nutné si položit otázku, proč se muži v postkřestanských Čechách netouží stát otci, zatímco např. u islámců být mnohočetným otcem je záležitostí prestiže. Nutně dojdeme k tomu, že i nechuť stát se otcem má své kořeny ve společenském klimatu. Je pravda, že péče o děti je finančně nákladná, to je však v islámském světě také. Je tu ale druhý, podle mne rozhodující fakt, zásadně rozdílná autorita otce v islámském a v našem de facto ateistickém světě. V islámském světě (dříve i u nás) je otec zástupcem autority Alláha ve světě, cítí za děti odpovědnost a ty jsou od počátku vedeny tak, že jsou mu podřízeny a oddány. Ve stáří cítí mnohočetný otec zadostiučinění za svou předchozí celoživotní námahu a nasazení, které se mu vrací ve formě plného psychického a existenčního zajištění od dětí. Opomenutí rodičů dětmi nepřichází v islámu do úvahy. Mít mnoho dětí může být vnímáno jako investice do vlastního všestranného zabezpečení. Jak rozdílná je situace českých ateistických rodin. Autorita otce je narušena ateistickými právníky a kontrolory lidských práv dětí. Třináctiletý fracek může beztrestně zabít rodiče a je přitom obklopen houfem ochránců z řad zákona. V islámské civilizaci by byl okamžitě ukamenován! Naproti tomu kontroloři lidských práv rodičů nejsou, dokazují to desetitisíce bezdomovců, z nichž drtivá většina má děti. Nemohoucí otec se ničeho nedovolá, leda tak pilulky na uklidnění v domově důchodců, a to když dopadne dobře. Egoistické dětičky vyběhnou z domu a když se jim příjmově daří, nemají zájem dále se zdržovat s „přestárlými".
Masy opuštěných rodičů, zejména otců, indukují do „informačního pole" společnosti duševní vibrace zatrpklosti, zklamání z rodičovství, deprese. Jako žádná energie, ani tato se ovšem neztratí, ale usazuje se na vnímavých žijících lidech. Do jejich podvědomí se vkrádá nechuť mít děti. Obecnou zkušeností se stalo, že se „nevyplatí" mít děti!. V kurzu obecného mínění stoupá stará satanská lež, zpochybňující božskou spravedlnost: Za dobrotu na žebrotu! A tak na dně českého populačního výpadku a „prostatické reality" najdeme dva prazáklady tohoto jevu: ateizmus a nedodržení přikázání o ctění otce a matky, aby se člověku dobře vedlo na zemi. Jestlipak na to někdy přijdou i „společenské vědy", vybavené tolika odborníky ateistického „vědění"?
 

Josef Staněk
časopis Phoenix 2/2007