Červencové svátky ve znamení tisíciletého českého rozštěpení

V čem je kořen staletími se táhnoucího českého duchovního „rebelantství"? V současnosti ostatně rovněž ostentativně vyjevovaného zdánlivým ateizmem, který je však spíše pouhým antiklerikalizmem a nedůvěrou vůči „organizované" duchovnosti. Měl snad pravdu páter Koniáš, který jako přesvědčený vlastenec viděl příčinu národního rozštěpení (a tím oslabení) v závadných knihách, které nastolovaly nejen „nepovolené" otázky, ale ještě nepovolenější odpovědi? V dobré víře, aby národu pomohl, nasadil veškerou svou osobní energii k odstranění takto povrchně vnímané příčiny. Nepovedlo se a nemohlo se povést, protože schizma v katolické duchovní doktríně, národem vnímané, nebylo správně odhaleno a pojmenováno. To se vyjevilo poté, co rekatolizační tlak ustal. Rozštěpení v přístupu k západoevropsky formulovanému křesťanství se opět projevilo. Nejprve v „husitské" první republice, poté nadměrnou obsedlostí komunizmem, protože ten u nás „nabral" některé rysy chiliastického náboženství. (Odsud největší počet hlasů pro KSČ ve svobodných volbách roku 1946, jaký kdy tato strana obdržela - 41%.)

Kořeny duchovního schizmatu

K vystopování počátku duchovního schizmatu je nutné se ponořit až do doby Velkomoravské říše. Mezi jeho obyvatelstvem dávno před příchodem Konstantina a Metoděje působila řada franckých křesťanských kněží. Ti mezi tamní slovanské obyvatelstvo přinášeli západní křesťanství, které bylo novým pojetím smyslu života. Neměli však valného úspěchu. Tehdejší forma křesťanství byla sice skutečným civilizačním pokrokem, neboť do téměř živočišného způsobu života přírodních kmenů, orientovaného nejvýš na uctívání a spolupráci s přírodními silami, přinášela aspekt přežívání duše těla a individuální odpovědnost vůči Stvořiteli. Narážela však i na odpor, protože její evropská varianta potírala některé aspekty života vnímané přírodními národy jako přirozené. Např. sexualitu a nutnost respektování (uctívání) přírodních sil a koordinace s nimi. (V křesťanských civilizacích se to neděje dodnes.) I v současnosti se můžeme přesvědčit, jak primitivní národy velmi zřetelně vyciťují rozdíl mezi předloženým k věření a skutečnou realitou. Podle chabých výsledků latinské evangelizační mise biskupa Wichinga na Velké Moravě je možné se dovtípit, že tehdejší frančtí kněží se také kromě jiného chovali jinak, než mluvili. A takový přístup je pro úspěch jakékoliv duchovní mise smrtící. Schizma hlásaného a faktických činů byl tím pravým důvodem jejich neúspěchu. Takže když se následně na žádost knížete Rastislava objevili na Velké Moravě Konstantin a Metoděj, osobnosti velkého formátu, nerozporné v slovech a činech, teprve oni zaznamenali velký úspěch. Podstata jejich evangelizačního úspěchu určitě nespočívala v tom, jak tvrdí alibističtí vykladači dějin, že Konstantin přeložil Písmo do staroslověnštiny, čímž se stalo srozumitelným. Copak si někdo soudný může myslet, že frančtí kněží mluvili k lidu latinsky, aby jim nikdo nerozuměl? Což při současné latinské mši kdekoliv ve světě význam latinských rituálních odpovědí účastníci neznají? Copak se někde káže latinsky, že se předpokládá, že by to tehdejší latinští kněží mezi slovanskými posluchači činili?

Zaujetí duchem opravdovosti

To, co učinilo dojem na kmeny žijící v přirozenosti, byla opravdovost a vzdělanost přednášejících. Vždyť to jsou dodnes vlastnosti, které předznamenávají úspěch a úctu! Právě a jen tyto vlastnosti daly věrohodnost a tím propagační úspěch Konstantinovi, Metodějovi, Václavovi, Ludmile a Prokopovi. Právě tato skupina prvních křesťanů u nás jsou těmi, kteří nastavili vysokou laťku pro chování křesťana. Dali vzor nového, výše civilizovaného typu člověka, který kontrastoval s dosud násilnickými a živočišnými typy vládců. A tím se dostáváme ke skutečné příčině tisíciletého českého schizmatu. Duchovní jádro českého národa je doslova alergické na rozpor mezi slovy a činy vládnoucích všeho typu. A příliš často k nám ze Západu přicházeli hodnostmi a hábity vybavení lidé, kteří jako křesťané pouze mluvili, ale jednali velmi nekřesťansky. Spoléhali na to, že když je v Římě či jinde vybaví hodností, často za účelem prosazování politických úkolů, v horším případě za úplatek, tak s „úřadem vpouštění do nebe" přijde i úcta obyvatel. Nepřišla, alespoň ne u oné duchovnější části. V důsledku toho v lidu vyvstával a vyvstává onen starý známý a dnes plně aktuální rozpor: ctít názor a chování, které jsou v souladu s Duchem, a v důsledku toho mít potíže v životě, anebo se pohodlně „mýlit" s vnucenými hodnostáři přijetím jejich „učených" zdůvodnění. Příliš mnozí u nás se naučili „usuzovat", že tito jsou přece „Bohem pověřeni", nebo nověji „Evropou", a je chytré se adaptovat a přežívat. Mocní pak těm zbývajícím „nerozumným" „takticky" zorganizují obtíže zástupnými „důvody".

Úřady bez kompetencí

Národy „disciplinované", to jsou ty, kde je obyčejem, že s úřadem přichází důstojnost, mají rozhodování a organizování snadné. V Rusku nějaký car báťuška, v Německu císař nebo „fýrer", v Anglii královna poručí a není o čem debatovat. Dokonce tento přístup k respektování moci je v tomto světě mocensky úspěšný. Ale co s příliš mnohými „nepraktickými" Čechy, kteří ne a ne pochopit, že disciplína musí být, i když je v rozporu se spravedlností? Češi se nikdy nedělí v poměru 99% konformních ku 1% nekonformních jako jiní, ale skoro pravidelně na dvě skoro stejně silné strany. Na typy „F. L.Věků" a „typy Dobrušských radních", hraných ve filmově zpracovaném obrozeneckém seriálu geniálně Menšíkem. „Disciplinovaným" cizincům se pak zákonitě jeví Češi jako neprůhledná chaotická sešlost handrkujících se kverulantů a vychytralých prospěchářů, kteří si nejsou schopni ani vládnout! Celé české dějiny, mimo dobu vlády císaře Karla IV, jsou obrazem těchto ubohostí. Právě výjimka Karlovy vlády tuto pravou příčinu schizmatu dobře vyjevuje. U Karla IV lid cítil jeho opravdovost a kompetentnost, a tak mu promíjel i lidské vady. Schizma po dobu jeho vlády jako by zmizelo. Sotva nastoupil rozháraný Václav IV, propuklo v plné síle a trvalo až do porážky protestantů v třicetileté válce. Po ní se katolická strana pokusila české národní schizma řešit mocenským tlakem na „sjednocení způsobu myšlení". Protože schizma je duchovní povahy, není řešitelné silou. Ani 300 let rekatolizace a normování duchovního vyciťování „stranu Pravdy" v národě nezničilo, pouze „zneviditelnilo". (Tak jak ruské tanky nepotřely „revizionisty".) Dostatečný dějinný nadhled nám dokonce vyjeví, že naše současná společenská krize a duchovní marasmus jsou vlastně jen jeho pokračováním v jiné formě! Není současné strany, která by svým duchovním nábojem uspokojila duchovní jádro národa a současně nepoklonkovala zahraničním „zaručeným pravdám". Vzniku takové politické síly rafinovaně zabrání „orchestr temnot" ve sdělovacích prostředcích. Současné evropské „konstituované" křesťanství je naší „stranou Pravdy" vnímáno tak, že zachycuje Pravdu jen částečně. I ta pouhá část je příliš často „pragmaticky" a scholasticky uplatňována a tím odpuzuje zejména mladé vzdělance, kteří mají pro takové přístupy nulovou míru tolerance. Přístupy, které ve středověku vyhovovaly s ohledem na obecný stupeň duchovního poznání, nemohou ve zcela změněných podmínkách industriální civilizace účinně oslovit ani onu po tisíciletí existující „stranu Pravdy". O konzumistech ani nemluvě. A to přesto, že v křesťanských kánonech je rozhodující část Pravdy obsažena.

Život v pravdě

V důsledku této situace Ducha hledající jednotlivci upadají buď do ještě méně rozumných sekt, nebo do negací typu „vědeckého světového názoru" neboli ateizmu. Přitom řešení je nasnadě. Nikoliv rituály a návrat k myšlení středověkých scholastiků, ale nová kvalita v úsilí o přiblížení se k Bohu, k hlubšímu pochopení Ježíše samého rozpracováním jeho principů do dnešních podmínek. Což to nebyl právě Ježíš, který za cenu svého života stanovil, že pravá bohoslužba spočívá zejména v životě v Pravdě, nikoliv v rituálech a posluhování hodnostářům tohoto světa, ať světským nebo duchovním? Takže na závěr vlastně dospějeme k šokujícímu paradoxu, že ze současných evropských národních komunit je mezi Čechy relativně nejvíce těch, kteří jsou nejblíže základnímu Ježíšovu postulátu: Poslušnost Pravdě boží stojí nad poslušností jakéhokoliv typu vrchnosti. Tím méně hlavnímu vládci západní civilizace, penězům! Stačí pohlédnout na konzumní, duchovní vrchnosti sice poslušné a církevní daně platící „křesťany" v Evropě a jejich skutečný způsob myšlení. Jak je jejich chování a myšlení zakladateli křesťanství podobné? Jak se cítí ty masy lidí při tak velké spotřebě vnitřně šťastné? Na základě výše uvedeného je zřejmé, že řešení českého schizmatu není řešitelné ani finančními reformami, ani autoritativností. Schizma bude vyřešeno tehdy, až po úplném vyčerpání všech pseudořešení, nastolovaných rádoby vůdci, národ procitne v náhlém prozření: Král této civilizace, peníze a jeho bankovní poskoci jsou nazí! Teprve pak se prosadí takoví národní a civilizační vůdcové, kteří prokáží, že rozhodující pro šťastný a harmonický život národů a civilizace je vytváření podmínek pro vznik takového ducha (atmosféry) ve společnosti, který je charakteristický Spravedlností, vzájemnou mezilidskou Láskou (solidaritou) a Nadčasovostí, odvozenou od Stvořitele. Tak, jak o to ve své době usilovali „červencoví" svatí - Cyril, Metoděj, Prokop i zásadový a Pravdu hledající Mistr Jan Hus.

 

Josef Staněk
časopis Phoenix 7/2007