V prosinci roku 1980 jsem se při hledání kočovného stanoviště pro včely zastavil v jedné obci u Brna. Před místním konzumem se pomalu tvořil hlouček čekajících: „Přivezou prý jablka jonatány." Myslel jsem si, že se toho roku ve vsi neurodila jablka, ale jen do chvíle, než jsem vyšel pár set metrů za obec. Stála tam u cesty veliká jabloň, obsypaná několika centy žlutozelených jablek. Mnohá již ležela spadaná ve sněhovém poprašku. Myslel jsem si, že jsou to nejedlá pláňata, ale ochutnal jsem a užasl. Jablíčka byla chuťově vynikající, byl to ten druh, kterému jsme lidově říkávali „citronky"...
Proč potom ti lidé čekali na koupi jihomoravských jonatánů? Vysvětlili mi, že všichni dnes chtějí „jonatány a džejmsgrífy", i bez ohledu na poměrně vysokou cenu. Jedná prý se o přibližování vesnice městu. A pak také nemají čas na sklízení a konzervaci místních zdrojů, protože musí budovat velkokravíny v okolí. Já jsem si však pomyslel cosi o úpadku zdravého rozumu. Již dříve „kdosi" vyvolával umělou potřebu, umělou koncentraci zemědělských výrob a umělou zaměstnanost. Za toho „kdosi" jsem tehdy omylem považoval komunistické funkcionáře. Teprve nyní se však ukazuje, že i oni byli pouze obětí jiného, skrytého pachatele, neboť tyto tendence po pádu komunizmu ještě zesílily. V civilizaci vládnoucí „duch" vyvolává v zájmu „růstu" a zisku „kohosi" nepřirozené potřeby lidí, které zvyšují energetickou potřebu a zatěžují životní prostředí. Zvrácená reklama vysává peníze konzumentů na pouze domnělé potřeby. Tyto peníze pak chybí v kultuře, ekologii, dobročinné činnosti! Probíhá „modernizace" venkova: zelinářské a ovocnářské zahrádky se proměnily v parčíky s anglickým trávníkem a bazény. Místo samostatně uvažujících hospodářů, kteří se zabezpečují z místních zdrojů (bez nároků na energii a dopravu), zaujal člověk plochého a nádenického způsobu myšlení.
Uměle vytvářená nadspotřeba likviduje poctivé výrobce
A tak už se nikdo ani nepodiví, že se na bramborářskou Vysočinu vozí brambory z Egypta, do vinařské Francie a Itálie víno z Kalifornie a Austrálie a naopak, čínská rýže do Indie a indická do Číny, ponožky a košile z Číny do zemí EU a totéž z Francie jako drahé módní modely do Číny. Jako příklad likvidace malých výroben je možné uvést zmrzlinu. Dříve v každém městečku vyráběli místní zmrzlináři zmrzlinu za 70 haléřů „kopeček". Aby se „zajistil zdravotní standard Unie" a zvýšila produktivita práce, bylo v Maďarsku vybudováno zmrzlinářské velkocentrum Evropy. A tak dnes stovky mrazírenských kamionů denně rozvážejí tuto barnumsky pojmenovanou zmrazenou vodu na špejli po celé Evropě. V každém supermarketu na kontinentě je hlavním prodejním artiklem banální zboží z druhého konce světa. Údajně proto, že je to ekonomické a energeticky výhodné, o čemž se nás snaží přesvědčit při diskusích o energetické a kamionové krizi zástupci tohoto způsobu organizace světa - geniálního „Big Rukatrhu". Rád bych uvedl ještě jeden příklad z oblasti, kterou dobře zvládám teoreticky i prakticky. Jde o správné rozhodnutí, které „Big Rukatrhu" zrušil v celé Evropě. V roce 1981 jsem byl se včelařskou skupinou na zájezdu ve Švédsku. Při návštěvě v místní medné centrále nám zástupci včelařů popisovali, jak zachránili zdejší včelařství. V blízkosti polárního kruhu jsou totiž náklady na chov včel podstatně vyšší než v oblastech mírných, takže levný dovážený med by místní včelaře zlikvidoval. Vykupovali proto tehdy nejprve všechen med od místních včelařů za cenu, zaručující jim ekonomickou existenci. Teprve zbytek do spotřeby (asi polovina) se dovážela a na dovoz byla stanovena kvantifikovaná licence. Viděli jsme sice tehdy ve Švédsku relativně vyšší ceny medu pro spotřebitele v obchodech, ale místní včelařství vzkvétalo a lidé na venkově měli práci. „Big Rukatrhu" však zrušil všechna dovozová omezení na med z levných oblastí. Levný čínský a ukrajinský med sice dočasně sníží ceny pro naše spotřebitele, ale jen do doby, dokud se místní výrobci ekonomicky nezhroutí. V důsledku této politiky se počet včelstev v Česku snížil ze 700 tisíc v roce 1990 na současných 400 tisíc. Za dalších 30 let, půjde-li to takhle dál, bude chov včel v České republice u konce.
Duchovní rozměr mizí pod náporem vládnoucího ateizmu
To jsou jen jednotlivé střípky z toho, co se děje v zemědělství a průmyslu, kterých si může všimnout každý samostatně uvažující člověk. Toho i nutně napadá otázka, proč o těchto jevech nepíše tisk a nejedná parlament. Při letmém pohledu by se dokonce mohlo zdát, že příčinou těchto neustále narůstajících problémů jsou firemní gangy, pořádající hon za penězi. Onoho „Big Rukatrhu" si můžeme představit i tak, jak nám jej Karel Čapek popsal ve Válce s mloky - jako Cheef Salamandra, degenerovaného a úchylného člověka. Stejně jako jeho poskoci, vykonavatelé zvrácené „koncentrace a centralizace", sedí celý den u počítače, kombinuje výroby a investice, aby získal cent zisku bez ohledu na cokoliv, budoucnost nevyjímaje. Čtenářům jsou ovšem jeho poskoci médii představováni jako „vrcholně úspěšní investoři a organizátoři růstu". Ve skutečnosti jsou však pouhou parodií na bytost, která se sama nazvala Homo sapiens.
Uvádím, že štvanice za penězi je pouze povrchním jevem těchto dějů. Já osobně považuji za pravou příčinu stav ducha společnosti, který řádění „Big Ruka trhu" umožňuje. A tím je: vystupňovaný egoizmus masy jednotlivců, život ze dne na den bez perspektivy věčnosti (ve smyslu po nás potopa), ztráta smyslu pro přirozenost, přiměřenost, rozvrat pořadí hodnot, ztráta odpovědnosti a pokory vůči tomu, kdo nás a tento svět z chaosu vytvořil. Tedy faktor označovaný jako duchovní rozměr člověka. Nosnými „ideami" domněle moderního člověka se stala hesla: Peníze s co nejmenší námahou! Hlavně když nám teď chutná! Vládnoucí ateizmus zpochybnil i samu faktickou objektivní existenci duchovních hodnot. Hodnot, jimiž se člověk odlišuje od zvířat a které jediné mají sílu proměnit jej v bytost řízenou nadčasovými hodnotami, tedy osobnost, nad níž již nemá démon „Big Rukatrhu" žádnou moc. Produchovněním masy lidí by se tedy on i jeho posluhovači stali jen houfem úchylných tvorů. Proto za skutečného organizátora těchto podivných „globalizačních jevů" je správnější považovat toho, jenž zabraňuje rozvoji duchovních hodnot člověka. A to již od jeho narození.
Zákon džungle - jediná fungující spravedlnost?
Svým „vyzařováním" ovládl mocné tohoto světa, včetně mnohých představitelů církví. Od nich dokonce úpadek lidstva započal. To oni způsobili, že se rozvoj poznání duchovních zákonů a duchovní dimenze zablokoval a stal se disproporčním vůči rychlému nárůstu vědeckého poznání. V důsledku zvráceného výkladu dějin lidstva a zatajeného smyslu lidského života tak většina mladých lidí celé západní ateistické civilizace vidí jako jedinou fungující „spravedlnost" brutální sílu. Ta je ovšem „spravedlností" džungle, tj. živočišné dimenze. Vytracením zákonitostí duchovní dimenze (láska, odpovědnost) se západní civilizace pomalu mění v lidskou džungli. Škůdcem tedy není samotný jev globalizace, ale její zvrhlý rozměr. A zvrhlost ze zákona příčiny a následku nastupuje vždy, když se vytratí duchovní zákony z vnitřního života člověka, neboli jeho život se stane podobným zvířecímu.
A přitom zkrocení démona „Big Rukatrhu" je tak snadné! Stačí např. zavést účinnou ekologickou kilometrickou daň, tzn. poplatek za každý kilometr dopravy od místa původu k místu prodeje. Ta by se odváděla do fondu ochrany a tvorby životního prostředí. Neboli chceš na Moravě víno z Austrálie nebo ponožky z Číny? Dobrá, ale zaplať ztrátu energetických zdrojů a znečištění moří nákladní dopravou! Navrhněte to a uvidíte ten „tanec" dotčených lidí s „černou nitkou". To by bylo krasořečnění bankovních nedovzdělanců v masmédiích! To by se vymýšlením argumentů tužili „docenti" ekonomických škol - aby se zavděčili svému „řídícímu centru"!
Josef Staněk
časopis Phoenix 9/2006