Šaman a noc zpovědníka

Je to holt profesionální deformace zvěrolékaře, který si nemůže dovolit hladit a řečnit kolem toho, co považuje za chorobu. Ilustruji tento přístup 40 let starou událostí. Byl jsem povolán ke klisně s malým hříbětem, která měla na hýždi absces velikosti lidské hlavy a pobíhala volně ve svém kotci. Ten strach, co udělá, až jej bolestivě proříznu! Myslel jsem na ty, kteří již byli ukopáni koněm. Poplácám ji, stále mluvím a se skalpelem s nastavenou hloubkou se blížím k abscesu. Prudce švihnu nástrojem. Klisna zařve a vyhodí. Jako z hadice pod tlakem vytryskne hnis. Ale co to? Místo aby klisna šla po mně, se na mne pouze podívá. A já již vím. Pochopila. Zvířata jsou inteligentní! Nechala si vytlačit kýbl hnisu a zcela se uzdravila. Od té doby bez ohledu na určitá nebezpečí bolestně řežu tam, kde cítím možnost uzdravení prostřednictvím předchozí bolesti. I do duší. Jsem ze své původní profese protikladem uklidňovačů ve fázi pádu, že vše je v pořádku a dobře to dopadne.

Duchovní deprese je pouze předstupněm poznání
Sahám tedy po knížce "Noc zpovědníka". Ale již v rukou cítím "šedou vibraci" deprese, které se autor zbavuje psaním. Tím ji ovšem přenáší i na čtenáře. Už chápu, proč ji ta paní nedočetla a přinesla ji mně. Je mi jasné, že je to knížka, kterou 99% těch, co si ji koupili, nikdy nepřečte. Chtěli ji proto, aby měli "knížku od Halíka". Že mě to hned nenapadlo! Ten sled názvů knih: "Ptal jsem se cest", "přeloženo" do řeči podvědomí: Co teď, po vítězství "Pravdy a lásky"? A bylo nalezeno domnělé východisko, řečené titulem: "Oslovit Zachea". Tedy oslovit ty lidi, kterým komunisti bránili slyšet o duchovním rozměru lidského bytí. Nyní se dostavil výsledek: krach této snahy. Úsilí se ukázalo býti marným! Nevzalo se do úvahy, že evangelijní Zacheus vylezl na strom proto, že byl malý a chtěl vidět a slyšet Ježíše. Současný konzumní brojler ovšem také leze na strom, ale proto, že jej slyšet nechce! Oslovování mu přímo leze na nervy. Tak se dostavila deprese, noc, postoptimistická doba s kostlivcovou rukou na obálce. Pro profesora Halíka je to ale naopak příznivé znamení. My "tmáři", které vědecký světový názor a nutnost nepřetržitého růstu ekonomiky neosvítily, víme, že duchovní deprese je stav před vystoupením poznání na vyšší stupeň, podle zásady předků: Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší! Pana profesora tedy čeká prozření, které jej vyvede z deprese (ovšem jen do té doby, než se před dalším vzestupem objeví jiná). Podobně jako jednoho z mých známých doktorů, který po odchodu do penze prohlásil: "Musel jsem absolvovat dvě vysoké školy, abych poznal, že je to na nic. Nejvíc moudrosti sálá z lesa a navíc je tam stále cítit přítomnost Boha!"

Úsilí a opravdovost vítězí nad rádobyobjektivní akademickou pravdou
A tak na "zakázku" od autorovy fanynky jsem se dal do těžké práce přečíst knihu, psanou "akademičtinou". To je styl, kdy autor k pojednávaným tématům přistupuje tak, že cituje k danému problému nejméně dvě protikladně se vyjadřující "veličiny". Tím se snaží poskytnout psanému zdání objektivity. V odéru takto pojaté objektivity se názoru autora musí dopídit čtenář s tím, že se mu navíc ponechá možnost blahovolného pocitu být nad jednostrannými "kapacitami". Takový přístup by měl být "profesionální" jen pro politika, jemuž změna mocenské situace následně umožňuje názorové "odskočení" od výroků s výmluvou, že si to čtenář špatně vysvětlil. Ale v duchovní dimenzi? Že by se Ježíš vyjadřoval "obratně", aby nenarazil? Nechtěně se přede mnou vynořuje hádanka: Kdo je mu blíž, oni naivní třeštící, ale opravdoví nezralí mladíčci v "sektách" či modlitebních skupinkách, o nichž se v knize mluví, nebo kultivovaný profesor teologie? Je to taková drzá otázka, otázka někoho, kdo se chtěl v době normalizace přesvědčit, kterým směrem ta internacionální pomoc vlastně teče. My, "nepochopivší zaručeně pravé křesťanství", tedy ti, kdo vidíme všechna světová náboženství jako různou měrou úspěšné pokusy o uchopení téhož, v podstatě neuchopitelného, víme, že rozhodující k postupu poznání je úsilí. To je na počátku vždy směšné, naivní, ale trvá-li, vede vždy k úspěchu. Opravdovost je jedna z osmi stezek Buddhových, jež vede k poznání. (I hloupá snaha, protože jen výsledkem poučený naiva se stává moudrým!) Musím tedy konstatovat, že ač mezi žádné sektáře, modláře ani do skupin skandujících propapežská hesla nepatřím, Halíkovo pohrdavé odsouzení mne nutí k výroku "Vyššího principu": I já jsem naivním modlářem a sektářem! A "lacinou" víru bych v době rozvinuté výstavby ateistické diktatury nepodceňoval!

Oddělení víry a vědy návrat do středověku
Další kapitola, o níž bych se rád zmínil, pojednává o utrpení vědce-katolíka; nepochybně zatajeno, člena skupiny ateistů s příznačným názvem Sisyfos. Utrpení to musí být nepochybně veliké, když se bojovníkem proti výskytu iracionálních jevů stane stoupenec transsubstinace, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Tedy v houfu agresivních ateistů. A jak se toto utrpení vědce-katolíka stupňuje, když po něm shromáždění kněží žádají důkaz existence Stvořitele! Věda přece o původu Velkého třesku jasně říká, že jej vyvolala prvotní singularita a ne nějaký Bůh! A že Velkým třeskem se vesmír do této singularity zase vrátí, přičemž o nějaké konečné spravedlnosti nejsou žádné vědecké důkazy. A což teprve teorie superstrun, jež drze tvrdí, že hmota neexistuje a že vše ve vesmíru se skládá jen z 19 typů vibrací, zvaných superstruny. To jen pověrčiví pseudovědci tvrdí, že zvuk (slovo) je vlastně také vibrace a že lze tedy formou analogie dovodit, že "slovem" z 19 hlásek Stvořitele vznikl vesmír. A ten středověký závěrečný názor, že se věří proto, že víra je iracionální, že ji nelze dokázat, že víra a věda jsou dvě odlišné oblasti, je hoden leda tak onoho vědce skeptika, nikoliv osobnosti autora.

Středověké oddělení vědy a víry (aby se nepraly), jež pan profesor obhajuje tezí, že věří proto, že je to iracionální, je rouhání dokonalosti Stvořitele! Naproti tomu dávám k úvaze čtenáři dávné hermetické zákony: Jak dole, (tj. nenarušitelnost a poznatelnost zákonů ve hmotnosti,) tak nahoře (v duchovní dimenzi stejná poznatelnost a nenarušitelnost bez následků)!

Bůh je či není? To je naše svobodná volba.
Nastupující éra tedy postaví před nás tyto axiomy:

• Poznání stvoření (existující reality) je jen jedno! Poznání zákonů v rovině hmotných vibrací se nazývá vědou, poznání v rovině nehmotných dimenzí stvoření (transcendentních) se bude nazývat duchovní vědou. Dosud se jej nedokonale pokouší definovat světová náboženství! Mezi vědou a duchovním poznáním nesmí být rozpor. Stvoření je božsky dokonale logické a jeví-li se člověku jakkoliv iracionální, je to chybou pozorovatele! Co je objektivním zkoumáním lidského ducha zjištěno jako zákon ve hmotě, duchovní člověk automaticky respektuje. Schizma vědy a duchovního poznání vzniklo jen jako důsledek pádu snahy církevních činitelů poznat další pravdu dle Ježíšova: "Další vám řekne Duch svatý, neboli duch Pravdy!" To ti, kdož touží po pravdě, si vynutili autonomii přírodního poznání! Vědec s nezakrnělým duchem, tj. s odpovědností vůči Stvořiteli, bere zákony hmoty automaticky jako výkon vůle Stvořitele. A předpokládá stejně logické a nenarušitelné zákony v rovině duchovních vibrací reality. V té se ovšem logičnost pojmenovává jako Spravedlnost.
• Dokonalou vědeckou logikou lze přesně doložit, že Bůh, duchovní dimenze, transcendentno je i není. To zajišťuje svobodu rozhodování lidského ducha. Situaci lze přirovnat k řešení kvadratické rovnice o dvou kořenech. Výsledky jsou rozdílné, ale oba správné. Satan totiž nikdy nenašeptává člověku lež, ale vždy polopravdu, přesněji neúplnou pravdu. Má tedy pravdu, když říká: Bůh není. Nedořekl však, že pouze pro toho, kdo si toto přesvědčení zvolil (aby necítil odpovědnost)! Pro něj není Bůh ani po smrti těla v záhrobí. Podstatou výkonu dokonalé božské spravedlnosti je: Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno! Samozřejmě Bohem. Ten nám nepomůže, neboť jsme to tak chtěli svojí svobodnou volbou.
• Znakem úpadku současných "vědců" je darwinizmus, neboli učení o samovolném vzniku a vývoji člověka na Zemi. Je to parodie na biologickou vědu, protože základním axiomem vědeckého poznání je opakovatelnost! Stoupenci náhodného vzniku života na zemi v pramoři nikdy jeho samovolný vznik nepředvedli! Při současné znalosti podstaty života (vazba na DNK) je darwinizmus opotřebovaný nástroj ateistů, neboť ve všech školách učí, že "soudružky Štastná a Náhoda" v pramoři lovily jednotlivé atomy, tvořící první gen prvního živého, aby je složily v DNK. Jeden gen totiž obsahuje několik milionů atomů a jakékoliv prostorově chybné rozestavení jej činí nefunkčním! Možnost náhodného sestavení jednoho genu, a to jich je v buňce mnoho, zadejte informatikům! Náhodnost se po jejich výpočtu stane směšnou! Stejně směšným se po rozboru genofondu současného člověka a neandrtálce stalo tvrzení o samovolném vývoji člověka z jeho nižších vývojových stupňů. Jak se zlomem objevilo v genofondu současného člověka 230 genů navíc? U neandrtálce ani v přírodě se nevyskytují. "Věda" proto v poslední době začala náhle tvrdit, že neandrtálec a současný člověk mají pouze společného předka. Brzy to bude se starými učebnicemi biologie vypadat jako se starým Rudým Právem v knihovnách: Vypůjčení možné jen na povolení strany a vlády. Češi tento postup dokonale znají jako "ústup do předem připravených pozic", který zásadně končí bezpodmínečnou kapitulací. Příčinou, proč se krach vědeckosti darwinizmu již dávno neprovalil, je to, že "vládci grantů" peníze na výzkum této otázky neuvolnili! Že by se báli exaktní vědecké odpovědnosti za "černý" pytel, naplněný příliš mnoha náhodami?

Autor i "onen věřící vědec" k těmto závěrům také dojdou, ale až poté, co si odpoví na otázku, zda je pro poznání důležitější absolvování "deseti Harvardů" nebo vteřinový vhled za oponu smyslového světa. Nikoli studium dalších učených pojednání, ale rok pobytu v poustevnické jeskyni, s vlastním obstaráváním živobytí, by oba posunul o třídu výš.

Víra není věcí jednostranného postoje
Dalším "lapsem" pana profesora v knize je kapitola "Tam a zase zpátky". Popisuje zde setkání se studentem, který se jako "nevykvašený" odvrátil od křesťanství k buddhizmu a odjel na dálný východ. Ten jej ovšem neuspokojil, a tak se vrátil zpět ke křesťanství. Já bych si takového člověka velice cenil, neboť velikost jeho usilování je značná. "Vykvašené" křesťany nemám totiž v přílišné oblibě. Zavánějící jednostranností, nedostatkem pokory a inkvizicí.

Stejné je to s těmi, kteří na pana profesora spiklenecky mrkají, že jsou také věřící. Těch si na rozdíl od něho rovněž cením, protože vím, v jakém ateistickém tlaku žijí, jak je funkcemi obdaření agresivní ateisté ihned šikanují, jakmile se ve státě arogantní ateistické diktatury přihlásí k víře. A na rozdíl od pana profesora musí uživit rodinu a děti. A nemají známosti, jež by jim zajistily nenápadný všední život, neboť jim vlivnými není zabezpečena "funkce tolerované věřící osobnosti", které je přisouzena role vytváření zdání svobody vyznání v tržní společnosti. Ti spiklenecky mrkající ví, že chtějí-li mít v této společnosti klid, musí být nenápadní! Jinak budou vystaveni nejen psychologické šikaně!

Ostrá kritika několika myšlenek knihy není kritikou zavrhující, spíše naopak. Činí pouze podnět k rozpoutání zájmu, polemiky. Jejím největším výsledkem by bylo, kdyby podnítila k četbě alespoň ty, kteří si zmíněnou knihu koupili. Obsahuje totiž i zajímavé podněty a myšlenky. A tak na závěr, abych pana profesora vyvedl trochu z rovnováhy, uvedu shodu myšlení evangelia a indické bhagavádgíty. Bhagavádgíta říká, že v některé situaci je lepší špatný čin než nečin! Totéž jinými slovy vyjadřuje Ježíš výrokem: "Napravený hříšník je lepší nehřešícího!"

Josef Staněk
časopis Phoenix 3/2006