Na Smaragdové desce egyptských hermetiků říká jeden návod k pochopení duchovních zákonů: Jak „nahoře" (v duchovní dimenzi), tak „dole" (v naší hmotné dimenzi). Neboli zákony duchovní dimenze jsou analogické zákonům platícím ve hmotnosti. Naplno využil tuto pravdu Ježíš, neboť celé jeho poselství lidem se skládá z velkého množství podobenství (analogií). Pokusím se názorně ukázat, jak je mechanizmus fungování vesmíru podle Planckovy kvantové teorie analogický způsobu průběhu božské spravedlnosti kolem nás.
Největší překážkou pochopení dokonalého fungování božské spravedlnosti je fenomén, který každý již mnohokrát pozoroval ve svém okolí: Čím větší darebák, tím větší „štěstí". A naopak. Čím jemnější a citlivější člověk, tím více neštěstí a nemocí! Křesťané, kteří dobře nepochopili své vlastní evangelium, tento jev dokonce vyjádřili úslovím: Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje! Přirozeně cítící vnímají tento jev jako spravedlnosti odporující. Mnozí dokonce slyší našeptávání, že od takového Boha je lepší být nemilován. Biblisti, odkazují na knihu Jobovu, na Jobovo nezasloužené utrpení, dané jako zkouška. Ale to nesedí! Jobovi se po uplynutí zkoušky vše, ještě zmnožené, vrátilo. A co se vrací těm trpícím okolo? Jiní teologové „toto nevysvětlitelné" vykládají věřícím nadracionálním „paradoxem víry", jakousi neslučitelností plného poznání duchovních zákonů lidským rozumem. Ti již nepochopili vůbec nic. Kdo uvolní svoje vnímání od spoutanosti „učeností" literatury a pohlédne na stvoření, neuvidí nic než dokonalou harmonii neboli spravedlnost. Ta vyzařuje přímo ze Stvořitele, protože je jeho základní vlastností. Pokud se nám zdá něco nespravedlivé nebo neharmonické, je to v pozorovateli (který nechápe ve všech souvislostech). „Paradoxní přístup" je projev absence znalostí antických filozofů zasvěcenců, kteří říkali: Je-li rozpor mezi smyslovými vjemy a logikou, pravdu má vždy logika! Neboli samozřejmě předpokládali logičnost, dokonalost, tj. i spravedlnost Stvořitele a nedokonalost vnímání stvoření člověkem.
Pozemská nespravedlnost v analogii chování hmotného vesmíru
Tento jev domnělé nespravedlnosti vysvětlí až analogie chování hmotného vesmíru a všech jeho částic, kterou formuloval Max Planck jako tzv. kvantovou teorii. Její podstatou je objev, že vše ve vesmíru, tedy i prostor a čas, existuje ve svých nejmenších kvantech, dále nedělitelných. Všechny fyzikální procesy se tedy odehrávají kvantově, vlastně „stupňovitě". Z „kvantovosti" celé hmotné reality vyplývá: aby se jakýkoliv děj mohl spustit, musí velikost podnětu přesáhnout kvantum, nutné ke spuštění. Podnět musí dosáhnout iniciačního množství. Teoretický fyzik Brian Greene, aby „paradoxnost" kvantové teorie vysvětlil, použil v knize Elegantní vesmír tohoto příměru: Spotřebitelé musí v daných obdobích platit za spotřebu energie u domácího, který nemůže vracet a nechce být dlužen. Někdo dostane stejnou mzdu v padesátnících, jiný v korunách, desetikorunách až pětitisícovkách. Všem přijde účet na 9 korun. Zaplatí však jen ti, kteří dostali mzdu v mincích menších než desetikoruna. Podruhé přijde účet na devadesát haléřů. Ze všech zaplatí, zdánlivě nespravedlivě, jen ten, kdo má hotovost v padesátnících. Při devadesáti korunách jen ti, kteří mají mzdu v menších penězích než stokorunách. Atd. Účet těch, kteří spotřebovali a nezaplatili, není jakoby zjistitelný, tedy v této fyzikální dimenzi. Takto v kvantech, domněle paradoxně, funguje i celý vesmír.
Vyrovnání hmotných dluhů otevírá cestu za pokladem v nebi
A nyní zpět k věci, k běhu božské spravedlnosti, jak ji vidíme kolem sebe. Použijeme zásadu: Jak nahoře, tak dole, a z toho plynoucí: Jak dole, tak nahoře! Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že lidé jsou různé „jemnosti", tzn. mají různý stupeň vyciťování a reakce na jevy! Lze použít analogie, že jedni jako hrubci mají hotovost ve velkých bankovkách, jiní, jemní v mincích. Všichni občas poruší více či méně Řád stvoření ve hmotnosti a musí platit (nemocí, neštěstím). Je-li individuální porušení (spotřeba) nepatrné (90 hal.), platí jen ti s padesátníkovou výplatou. Tedy zdánlivě nespravedlivě ti nejjemnější! Při středních porušeních ti s většími mincemi. Jen nejtěžší poruchy platí ti hrubí s hotovostí ve velkých bankovkách. A jsme u podstaty jevu, známého z přísloví: Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Ti „jemní" platí za cokoliv, i za nesprávné myšlenky. Ale nevzniká jim ve hmotnosti neviditelný dluh! Hmotnost (obsah Velkého třesku) je uzavřenou soustavou, což znamená, že co si zde lidé uvaří, to si musí sníst. Žádný duch nemůže tedy tuto hmotnost opustit, aniž by nezaplatil do posledního haléře. Nejde přenášet porušení Řádu této dimenze do jiných dimenzí, říkali hermetici a staří zasvěcenci. Takže kdo chce, aby jeho duše mohla opustit tento svět, musí mít nejen jemnocit a tedy i za malé porušení Řádu stvoření platit již zde ve hmotnosti (neštěstím, nemocí), ale i mít „poklad v nebi", přebytek, který by neutralizoval skrytý dluh. A ten „poklad v nebi" jsou skutky nad pozemskou spravedlnost! Skutky milosrdenství vůči nemohoucím a nehodným (proto jsou zde), které jako bohoslužbu Nového zákona udělá pro druhé bez ohledu na to, zda si to zaslouží. Aneb jak řekl Ježíš: Cokoliv jste učinili pro toho nejmenšího, pro mne jste učinili. „Kvantovost" hmotného vesmíru tak dokonale vysvětluje chod duchovní spravedlnosti kolem nás tomu, kdo o vysvětlení stojí.