Ezoterický pohled na knihu o vzestupu a pádu sociální demokracie

Kniha je rozdělena na tři části: vzestup, pád a cesta k nápravě české sociálně demokratické strany. Vybral jsem aspekty, na nichž je možné nejlépe dokumentovat, jak autorovi kvůli jeho preformování materializmem zatím uniká nevypočitatelný neboli ezoterický rozměr jevů. Tato skrytá část reality je podstatou rozumem nepostřehnutelné nuance, která od nepaměti odlišovala rozumné a moudré postoje.
 

Zemanovým kádrům chybí duchovní impuls
Prvním nápadným aspektem je Zemanův pocit porozumění pro Stalinův bonmot: "Kadry rešajut vsjo" (kádry řeší vše). Tento přístup k výkonu moci Zemana tak zaujal, že jsou jím prostoupeny všechny části knihy. Dokonce celá třetí část je věnována hlavně úvahám o tom, jak zajistit, aby se sociálně demokratická strana naplnila schopnými "kádry". Ano, je pravda, že síla organizace závisí na tom, kolik má lidí ochotných dělat pro ni hodně a hlavně zadarmo! Co ale způsobuje, že se objevují takoví lidé? Je to silná idea neboli duchovní impuls, ty se však ze současného tržního materializmu nevynořují. Smysl existence "tržního" člověka je redukován na pouhé zabezpečení jeho tělesného přežívání. Atmosféra společnosti se stala nepřátelskou k vytváření duchovních komunit, jejichž činnost je živnou půdou pro konstituování altruistických osobností. Žijeme v době, kdy křesťanství ve své středověké formě vyhasíná jako nosný duchovní proud a snaha ateistického komunizmu nahradit jej skončila naprostým fiaskem. Kde vzít tedy ony "kádry", které by mohly nahradit Zemanem proklínané klientelisty? Bez fundamentální změny "hmoťácké" atmosféry ve společnosti to jistě nepůjde. Ze záplavy agitačních předvolebních slov vyvstanou pouze noví klientelisté, tedy lidé, jejichž pohnutkami jsou jen kariéra a peníze. T. G. Masaryk kdysi napsal: "Socializmus, tedy lepší společnost, je věc mravní. Teprve lepší lidé mohou vytvořit lepší společnost!" Zajímavý výrok najdeme také v indické Bhagavádgítě: "Pravda v ústech nehodného se stává lží a lež v ústech spravedlivého se stává pravdou!" Neboli pravdu a zákon lze zneužít a naopak, špatný zákon nemusí vždy škodit; záleží na tom, kdo jej provádí. Uvedené výroky jasně dokazují jednostrannost Stalinova bonmotu. Máme-li uchopit celou pravdu, je třeba mít nejdříve silnou ideu, neboli duchovní impuls, a teprve pak se vynoří "formovaní kádři".

Sázka na české plebejství bez obsahu je špatnou volbou
Druhým aspektem současné politické situace je "státní tajemství", že Češi jsou plebejský národ a za takové situace zde může vyhrát pravice jen tehdy, je-li vedení levicových stran naprosto nepříčetné. To je pravda. Zeman ale nezmiňuje jistou anomálnost tohoto jevu, a to, že bychom se jej měli snažit zbavit! Původ českého plebejství je důsledkem toho, že Čechům po staletí někdo silný zvenčí neustále vnucoval cizí vládu a potlačoval tak autentické národní elity. Český "plebejec" si sice cení podstaty věcí a opovrhuje prázdnou zevní formou snoba, podceňuje však zevní formu jevů, přestože i forma je součástí podstaty. Vyspělá civilizace je charakterizována právě syntézou obsahu a formy. Vypracovaná zevní forma nemusí být prázdná, nemusí jít o pouhý snobizmus. Absence "společenské formy" také neznamená, že současní čeští plebáni jsou ve své většině příznační obsahem, neboli charakterem a inteligenčním potenciálem, který je vytvářen nejen vzděláním, ale také duchem tohoto vzdělání a duchem, který převažuje v národě (smyslem pro nadčasovost a věčnost). Bohužel tyto hodnoty jsou těmi posledními, které v posledních 60 letech prostupovaly společnost jako celek. K nadčasovosti neboli duchovnosti musí české duchovní jádro zatím dospívat "samospádem", spíše natruc vládcům. Proto jen část "českých plebánů" má "esprit" neboli ducha, charakter v něco věří. Dialektickým materializmem vyučená většina však nevěří v nic a proměnila se v odpudivý živočišný zjev, zvaný "malý český člověk". A s těmito lidmi to "nevytrhne" ani "deratizovaná" ČSSD. Má-li se tedy národ ozdravit, musí skuteční "držitelé moci" shora preferovat plebány "s obsahem" a následně je tlačit k tomu, aby si doplnili formu ve vystupování a znalosti řečí (v čemž Zeman příkladem nejde.) Spoléhat se na plebejskost a podlézat jí ve volbách nemůže dlouhodobě přinést nic dobrého.

Tisk - bašta pravicavé propagandy
Třetím projednávaným aspektem je vztah tisku a strany sociálních demokratů. Zeman má pravdu v tom, že prakticky celý tisk včetně domněle soc. demokratického Práva masíruje národ pravicovou propagandou. "Novinářským hyenám", které nerozumí ničemu, ale do všeho mluví, nepřiznává Miloš Zeman ani roli hlídačů demokracie. Vzpomeňme na bývalého předsedu vlády Stanislava Grosse. Tzv. pravicové síly, řídící ODS a tisk, stály tehdy na prahu grandiózního volebního vítězství. Ne proto, že by Gross byl špatný člověk, ale proto, že byl "duchaprázdný", neboli neschopný "rozkmitat" straníky ideovým nábojem. Za jeho šéfování a při jeho "nápaditém" způsobu vedení kampaně by ČSSD nedosáhla ani 20% hlasů. Přesto ony pravicové síly, v rozporu se svým zájmem, nebyly schopny dirigovat novinářské "hyeny" tak, aby jej podržely u moci. Z hlediska logiky boje o moc je jasné, že novináři měli být na Grosse vypuštěni až měsíc před volbami. Vítězství ODS by bylo absolutní, neboť menší část voličů, která by se dostavila k volbám pod heslem, že horší už to být nemůže by manifestačně zvolila ODS. K úžasu zkoprnělé pravice se tedy opět projevila duchovní (ezoterická) pravda, že když je perspektivní nouze národního jádra nejvyšší, je pomoc boží nejbližší. Do cesty ke světlým podnikatelským zítřkům ve stylu "chyť jak chyť" se ODS postavil Paroubek, který přiblížil preference. Nečekaně, iracionálně, paradoxně, nepředvídatelně. "Cítím v kostech", že neduchovní a nedozrálí liberální radikálové by po uchopení vládní moci u nás byli schopni v několika letech narušit sociální smír a dovést rozhodující masu národa k provolávání hesla: "Zlatí komunisté!" Vítězství KSČM v následných volbách by sice "diktaturu proletariátu" nenastolilo, dovršilo by však hospodářský rozklad.

Zbohatlíci z Východu - nová buržoazie
Čtvrtým aspektem je Zemanovo pojmenování privatizačních zbohatlíků z Východu výrazem lumpenburžoazie. Toto označení je přesné. Vystihuje podstatu, odlišující starou buržoazii Západu od "zázračných" privatizátorů. Stará buržoazie se alespoň více či méně úspěšně snaží hrát v západní společnosti roli společenské elity. Vystupováním, podporou vnějšího etického úsilí, charitou... Naše nová buržoazie si s ničím takovým hlavu neláme. Je zkrátka "svá". Miloš Zeman pouze neříká, v čem spočívá její "svojskost"; dořeknu to tedy za něj: v ateizmu neboli vědeckém světovém názoru v kombinaci s vysokou mírou rafinovanosti a úskočnosti. Tito lidé uznávají pouze dva axiomy: spravedlnost neexistuje a po smrti nic není. Na nich také staví své konání život v tělesných pudech a "po nás potopa".

Pátým aspektem knihy je pokračování Zemanova tažení proti těm, kteří jej nepodpořili v prezidentské kandidatuře. Zeman má sice pravdu v tom, že dotyční byli povinni řídit se morálně výsledkem vnitrostranického referenda, ale v jeho kritice je ukryta jedna ezoterická vada: onen Urvákovsky zběsilý podtón, který není ničím jiným, než satanskou vibrací nenávisti. Křesťanskou láskou k chybujícímu bližnímu autor rozhodně netrpí. Tato slabina v přístupu k lidem je trvale čitelná v hodnocení všech lidí, zejména jeho nástupců ve funkci. Projevem zralosti samotného kritika je naopak to, zmíní-li při proklamování chyb kohokoliv i jeho klady. Vždyť s Vladimírem Špidlou a Stanislavem Grossem Zeman dlouhodobě úspěšně spolupracoval. Jejich kolaps v zátěži funkcí, které nezvládli, je vlastně průkazem Zemanovy neprozřetelnosti, kdy intuitivně neodhadl, že na větší zátěž prostě "nemají".

U církví Zeman opomíjí jejích duchovní přínos
Tím se dostáváme k šestému aspektu Zemanovy knihy, kterým je jeho poměr k církvím. Na církvích, zejména katolické, si všiml pouze nepochybného tahu k restitučnímu majetku. Je objektivním historickým duchovním kolapsem, že po pádu ateistické diktatury se zejména katolická církev namísto duchovní rekonstrukce soustředila na rekonstrukci majetkovou, čímž se jí podařilo podat obraz církví jako spolků, jež hlásáním duchovních hodnot pouze zakrývají úsilí o dobré bydlo. Tak to pochopil i Zeman. Vylévá z vaničky se špinavou vodou i dítě - totiž fakt, že náboženská společenství dávají životu člověka transcendentní rozměr, že jej posvěcují a obdařují ho vyššími principy. Toto posvěcení je právě to, co současné společnosti chybí, což cítí také Zeman, jinak by s pohrdáním nemluvil o konzumerizmu.

Na šestý aspekt navazuje sedmý - Zemanovo odmítání propopulačních opatření. Je sice pravdou, že kvůli vysokému porodnému a rodičovskému příspěvku se nikdo, kromě deklasovaných vrstev, pro dítě nerozhodne, ale pravda je i to, že vysoký počet lidí z nižší střední třídy si nemůže dovolit větší rodinu z finančních důvodů. Je mnoho duchovně vyspělých žen, které by se velmi rády takto realizovaly, a těm je národ ve vlastním zájmu povinen to umožnit. Zde Zemanovi uniká součást transcendentního poznání, že národ přetrvává jako vyšší civilizační jednotka díky obtisku nehmotného "informačního pole rodičů", tedy paměti předků, do nevědomí novorozence. Tyto spojující energie nemají Zemanovi přistěhovalci, jakkoliv jsou asimilovatelní. "Nehmotné informační pole" rodilého Čecha je tvůrcem toho, čemu říkáme duch národa, atmosféra státu. Projevuje se souborem zdánlivě paradoxních zvyků o obyčejů, pověr a magických rituálů, které vytvářejí onen pocit "doma". Jak uboze a cize by vypadal život u nás bez Vánoc, Velikonoc, Dušiček, pohřbů, svateb a křtů. Prostor by se stal takovým "odlidštěným konzumištěm" bez jakékoli osobitosti. Duchovní zvyky a rituály jsou oním pojítkem, které z masy lidiček vytváří vyšší celek. Zemanovo spoléhání se na import imigrantů je podřezáváním větve na stromě národní existence. Vždyť tento národ již mnohokrát prokázal, že je vhodnou půdou pro kvalitní duchovní impulsy a má proto jako celek budoucnost.

Zemanovo odmítání spoluúčasti pacientů není racionálním postojem
Osmým aspektem je oblast zdravotnictví. Zde Zeman, opřen o sociální ideu, správně dovozuje, že povaha rozhodující masy českých lidí neumožňuje typ zdravotní péče jen pro solventní. Jsem stejně jako Zeman přesvědčen, že česká povaha nepřipouští, abychom byli, ač zdrávi a finančně zajištěni, šťastní při pohledu na nezaopatřené trpící chudáky, a to i v případě, že si to sami zavinili. Drtivá většina Čechů si proto přeje zajištění slušného standardu všem i za cenu svého zvýšeného zdravotního příspěvku. Farmaceutické koncerny a mafie lékařů - byznysmenů si však z "pilulkového zdraví" konzumního brojlera učinili jedinečný zdroj zisku. Místo komplexního úsilí o zdraví, obsahujícího duchovní nápravu, životosprávu, přírodní prostředky a různé formy léčitelství se snaží vytvořit odlidštěnou strojovou chirurgicko-pilulkovou obludu "vědeckého" zdravotnictví. Tato lobby si vynucují čím dál větší díl národního důchodu, o to i zatajováním preventivních přístupů. No druhé straně bezzábranový malý český člověk je schopen proplýtvat jakékoliv prostředky. Na rozdíl od Zemana se domnívám, že státu nezbývá jiné řešení (nechce-li péči rozdělit na zbohatlickou o "lidovou", anebo se finančně zhroutit) než spoluúčast pacientů. Určitá únosná míra spoluúčasti je schopna omezit plýtvání léky a péčí. Do spoluúčasti pacienta určitě patří únosný poplatek za recept "na pokladnu" a za stravu v nemocnici, jejichž zavedení Zeman v knize razantně odmítá. Spoluúčast by však znamenalo finanční přínos a zefektivnění celého systému.

Produchovnění společnosti povede k vyváženému ekologickému chování
Devátým aspektem Zemanovy knihy je jeho poměr k "zeleným". Zeman říká, že nejhloupější politici, s nimiž se kdy setkal, byli právě "zelení". Musím konstatovat, že moje zkušenost s nimi je stejná. Po únorovém vystoupení nového předsedy Strany zelených v Krausově pořadu "Uvolněte se, prosím", kdy dotyčný tvrdil, že větrné elektrárny na našich horách nehyzdí krajinu a svistot vrtulí je ekologický, moje pochybnosti o příčetnosti ekologistů ještě zesílily. Bojovat proti automobilizmu blokováním stavby dálnic, proti geneticky modifikovaným plodinám jejich posečením a otrávením, rozšiřovat v české krajině kormorány, bobry, vlky či medvědy, se mi jeví uhozené. Domnívám se, že Zemanovi vadí na ekologistech jejich způsob přístupu k věcem, spočívající ve vytrhování podřadnějších jednotlivostí ze souvislosti. Ale nejen to. Ekologičnost chování člověka je součástí jeho duchovního rozměru. Odmítnutím plochého života pro konzum uměle vyvolávané nadspotřeby, šetřením zdrojů na každém kroku, nezanecháním stop v přírodě, přirozeným chovem zvířat a rostlin a tak dále, dávám Stvořiteli najevo, že se pohybuji v oblasti jeho majetku. Produchovnění jednotlivců a tím i celé společnosti považuji za prvotní, a již to samotné automaticky nastoluje vyvážené ekologické chování na všech úrovních života.

Zeman přecenil význam kariérniho řádu
Desátým aspektem je přeceňování významu kariérního řádu pro funkci strany. Ze selhávání vůdčích osobností strany a z obecného nedostatku schopných lidí Zeman usoudil, že tato věc je řešitelná dokonalým kariérním řádem. Ten by zajistil, že do ústředních orgánů by vstupovali výhradně ti, kteří se osvědčili na nižších stupních, zejména ve volební kampani, čímž by se poslanecký klub a ústřední orgány strany pomalu naplnily schopnými jedinci. Mám 40 let zkušeností s prací na různých úrovních organizace, např. včelařské nebo veterinární. Poznal jsem s jistotou, že velmi dobrý a ekonomicky schopný včelař vůbec nemusí být dobrým funkcionářem a naopak. Je tomu tak proto, že bytost člověka je vybavena různorodými schopnostmi, které na každé úrovni činnosti mají různou "váhu". Jejich syntéza až v konkrétních okolnostech vyjeví výsledek. Proto je úspěšnost organizace dána nikoliv kariérním řádem, ale mírou intuice jejího šéfa - jeho schopností vybrat na konkrétní místa ty správné lidi. "Racionální" Miloš Zeman si za své asistenty a nástupce vybral rovněž "racionálního" Vladimíra Špidlu a Stanislava Grosse. V chybění kariérního řádu šlápnutí vedle nebylo, ale v absenci nadracionální výchovy v průběhu vzdělání všech tří.

Slabinou Zemanova plánu na rekonstrukci strany je absence osobností
Posledním aspektem, který prostupuje celou Zemonovou knihou a na který chci čtenáře upozornit, jsou návody na rekonstrukci strany sociálních demokratů. Začít se má tzv. deratizací, což je Zemanův termín pro odstranění "zrádcovských krys" a šedých myší z vyšších orgánů strany. Dále mají být odstraněny administrativní překážky pro přijímání nových členů strany. Za třetí chce Zeman ve spolupráci s komunisty "prosazovat levicový program". Všichni intuitivní lidé ale vědí, že jakmile by se situace z jakýchkoliv důvodů stala kritickou, komunisté, vzhledem k mnohem silnějšímu ideovému náboji, tradičně lavírující sociální demokraty hladce pozřou. Čtvrtým krokem je tzv. demokratizace, to znamená respektování "mínění" členstva, jež má však velmi omezené použití; je rozumářskou iluzí, že víc hlav víc rozumu. Znakem fungujícího celku je naopak to, že intuitivně nadaný člověk získává pro své myšlenky ostatní, což potvrzuje i Zeman svým postřehem o absenci dlouhodobé vize sociálních demokratů a jejich sklouzávání k populizmu. Dlouhodobá vize je přímo synonymem duchovního náboje. Ten přinášejí a formulují osobnosti, které Zeman oprávněně postrádá. A zde je jádro mé námitky vůči plánu na rekonstrukci strany: minulé osobnosti se formovaly v podmínkách krize reálného socializmu, jak ale formovat osobnosti dnes, na to Zemanův plán neodpovídá. Růst osobnosti podporuje "duch" rodiny, školy a společnosti. Rodina je však v rozkladu, škola rozumářská, ateistická, s důrazem na inteligenci, nikoliv charakter, a společnost ryze tržní. Ví to autor?? Možná tuto problematiku rozvine někdy příště. Vždyť i jeho duchovní vývoj je v knize zaznamenán! Na str. 24 píše, že ač ateista, osud Viktora Koženého a Stanislava Grosse jej přivedl k myšlence, že na "božích mlýnech přece jen něco musí být". Snad ho při jeho příslovečné inteligenci napadne, že neexistují mlýny bez mlynáře! ...a až v tom okamžiku se stane kandidátem na prezidenta, který by tento stát pozvedl.
 

Josef Staněk
časopis Phoenix 6/2006