Nastupující nový věk bude charakteristický také tím, že éra patriarchátu bude vystřídána érou žité rovnosti pohlaví. Jen ta umožňuje přístup k energii, kterou uvolňuje sexualita ve spojení s duchovností člověka. Středověk hledal tento zdroj energie pod jinotajným názvem "svatý grál". Podle stejnojmenné legendy proroctví objevení této energie Parsifalem (a Gawainem) bude znamenat konec úpadku náboženství a správy lidstva a tím obnovení zlatého věku (viz blíže kniha autora Svatý grál a energie života).
Objevení významu kvality sexuality a tím zdroje vitální síly je možné jen v podmínkách duchovně žité rovnosti pohlaví (nikoliv pouhé rovnoprávnosti před zákonem!). V duchu žitá rovnost pohlaví ovšem znamená maximální rozvinutí předností obou při současném respektování "jinakosti" v zájmech a možnostech. Nadřazenost mužských přístupů (patriarchát), právě tak jáko nadřazenost ženských zájmů (matriarchát) musí být negovány. Bývalá diskriminace žen ve společnosti je odstraňována. Současně s tímto pozitivním procesem se vpližuje podivný jev nadřazenosti ženského pohledu na svět, který pod praporem rovnoprávnosti vehementně prosazují feministky "z povolání".
Defonnace opačné než dosud je možné (mimo jiné) pozorovat na třech okruzích problémů:
- právo na stejný plat s ohledem pouze na stupeň dosaženého vzdělání
- tlak na stejný podíl na domácích pracích
- mechanisticky pojaté domácí násilí. Podívejme se nyní na tyto tři okruhy podrobněji.
Feministky tvrdí, že ženy stále ještě nepobírají stejný plat za tutéž práci jako muži stejné kvalifikace. Toto tvrzení dokazují pomocí statistiky, která vykazuje, že ženští zaměstnanci stejné úrovně vzdělání mají za tabulkově stejnou práci tříčtvrtinový plat jejich mužských protějšků. Při tomto tvrzení feministkám nevadí, že vlastně manažery a vlastníky firem pasují na blbce, (samozřejmě mužské) protože kdyby to byla pravda, měli by tito dávno zaměstnávat ve svých firmách pouze ženy, neboť by tím ušetřily čtvrtinu výdajů na platech! Ve skutečnosti v každém oboru lidské činnosti jsou funkce, které při stejných vzdělanostních nárocích vyžadují větší odolnost, nasazení, jsou rizikovější. Je naprosto přirozené, tedy v souladu s řádem stvoření, že do těchto funkcí jsou nasazováni muži, kteří svým genderickým založením jsou tvrdší a psychologicky jim vyhovuje určitá míra rizika a nekomfortu. Muži již svým naturelem se daleko lehčeji smiřují s obětováním zájmu rodiny a dětí ve prospěch úspěchu ve firmě a společnosti. V tomto postoji jsou obsaženy zkušenosti stovky generací předků, když muž s rizikem lovil v okolí a ženy se staraly o děti. Tento stereotyp podvědomí je normální a stal se archetypem podvědomí. Až najednou přichází kariérně, nikoliv rodinně, ambiciózní feministky a chtějí tento osvědčený archetyp zaměnit vzorem chování amazonky "lovící medvědy" nebo klienty v době, kdy muž se stará doma o kojence. Protože zdravé vyciťování většiny není ještě ochotno akceptovat tento feministický sen, snaží se jej alespoň uzákonit ve formě více či méně dirigovaného stejného platu mužů a žen.
Muž potřebuje být úspěšný
Praktické důsledky takovéhoto přístupu, jakkoliv se zdá být formálně spravedlivý, ve skutečnosti rozvrací atmosféru soužití mužů a žen a tím následně rodinu. Duše pravého muže a otce totiž potřebuje pro ztotožnění s rodinou pocit, že je mimo rodinu nadprůměrně úspěšný. Jeho podvědomí samozřejmě neuniká objektivní skutečnost, že žena vždy dává dětem i jemu více citu a lásky, obětuje více energie. Duchovní muž je puzen touhou tento pocit kompenzovat větším výdělkem a společenským úspěchem. Jestliže se mu to nedaří, stává se psychologicky "poraženým samcem", jeho sebevědomí je zničeno. V pudu sebezáchovy jej nejprve rodina a později život "přestává bavit". Takových jsou plné hospody, fotbalové stadiony a nakonec noclehárny bezdomovců. Protikladem "poražených vůdců stáda" jsou věčně nespokojené semetriky. Finální fáze těchto bojovnic "za feministické pravdy" jsou depresivní oddělení psychiatrických klinik. Cestou k stabilizované rodině není tedy administrativně vynucovaná rovnost platů mužů a žen, ale umožnění uplatnění a úspěchu mužům v zaměstnání, ve společnosti, včetně udělených společenských hodností a poct. Pocit naplnění svého puzení přemění pravý, tj. duchovní muž samovolně v uctívání rodiny, ženy a dětí. Jen tehdy se může stát rodina celkem, když ji všechny její součásti považují za součást svého sebeuplatnění.
Dalším zdánlivě spravedlivým požadavkem feministek je padesátiprocentní podíl mužů na domácích pracích
I tento požadavek je založen na nedostatku vnímání a pozorovacího talentu feministek. Nevšimli si, že mužská konstituce a svalová koordinace je hrubší, stavěná na akordní a silový výkon. Drobné jemné práce tudíž z přirozenosti unavují muže více než ženu a koná je nekvalitněji. Každý, kdo má jen základ pozorovacího talentu, si povšiml nešikovnosti mužů při drobném čištění, úklidu a zkrášlování domácího prostředí. K tomu přistupuje i další psychologický fenomén: nižší mužské nároky na kvalitu okolního prostředí a jeho úklid (známý pánský "pořádek"). Tedy muži nucení do stejného množství domácích prací jsou jimi více unaveni, zbývá jim méně energie na prosazení se v tvrdém okolním světě, stávají se opět "méněhodnotnými samci". Navíc se k tomuto pocitu úklidové méněcennosti vkrádá dojem vnucování zbytečného stupně pořádku, podle požadavků žen, tedy stav "podpantofelnictví". Zákonitým důsledkem takovéto reakce podvědomí je únik z prostředí, v němž jsou tísněni. Následuje ztráta zájmu o takové společenské postavení, tj. o rodinu. Ideálem se stane svobodné "singlovnictví". K tomu, aby rodina řádně fungovala, patří tedy samozřejmé daleko větší angažování se ženy v domácnosti, které je z přirozenosti vyrovnáváno daleko větším angažováním se muže při zevním zabezpečení. Je právě projevem žité rovnosti pohlaví, že takový stav umožňuje každé straně optimální prosazení ve svých dispozicích, ke kterým je předurčen. Žena je tedy z přirozenosti věcí "vládkyní domácího pořádku", tvůrkyní domácí atmosféry. Muž je z přirozenosti, tj. z boží vůle tím, který zabezpečuje postavení rodiny ve společnosti, za kotvuje ji ve větším celku.
Třetím feministkami prosazovaný prvek rozkladu rodiny je jednostranné popisováni jevu domáciho násilí
Tak, jak je tento fenomén bezpráví feministkami prezentovaný, bohužel ukazuje na jednostranný materialistický přístup k tomuto zápornému jevu. Násilí je pojímáno pouze jako tělesné zbití! Zcela je opominuto násilí duševní, teror slov vůči duši druhého člověka. V tomto pojetí je pak mužská polovina populace feministkami líčena jako banda násilníků. Přitom každý z čtenářů si zaručeně na sobě vyzkoušel, jak mnohdy daleko více než tělesné bolí slovní napadení, jak je často nespravedlivé. A jsme u jádra věci. Ve slovním napadání jsou právě ženy "přebornice"! Protože právě mužatky ztratily jemnost, a tím možnost vcítění se do způsobu myšlení mužů, konají tyto "oprsklé" stoupenkyně rovnoprávnosti daleko častěji násilí na duši manželů, než je následné zevní násilí mužů na ženách. Připomenu pro ilustraci mediální soudničku: Manžel jel s manželkou autem, při čemž se hádali. Manžel zastavil a ve vzteku ženu uškrtil. Její matka se pak u soudu vyjádřila, že se diví, že to při těch jejích řečech neudělal už dávno. Každý z čtenářů byl jistě svědkem podobně agresivního a zraňujícího řečnění žen. A dovede si živě obecně představit situaci, kdy na "úroveň" stanovisek je jedna facka daleko účinnějším vysvětlením postoje, než kvalifikovaný filozofický traktát. Zejména to platí i při výchově dětí, puberťáků speciálně.
Problém domácího násilí je tedy hlubší a komplexnější záležitost, než povrchní a mechanické právní "řešení"
Jeho původ je nepochybně v nedostatku empatií a lásky mezi partnery, v nedostatku úcty k posvátnosti vztahu v manželství. Jeho řešení není v hrozbách právních nálezů, ale v prevenci jejich vzniku. A opět jako na jemnější bytosti, kterou žena je, leží větší míra odpovědnosti. K této odpovědnosti má být jemně vedena již od malička. Podstata takového "vedení" má spočívat na konstituování respektu k muži obecně, jako bytosti jinaké, bytosti s jinými úkoly, než jsou úlohy ženy. Také v úctě k těmto úlohám, kterou od feministek určitě "nepochytí". Nadsmyslová úcta k otcům a mužům jim v životě umožní moudře se vyhnout zraňování jejich duší. Jsem pevně přesvědčen, že neexistuje pravý muž, (kromě úchylů) ve kterém by vůbec vznikla myšlenka na udeření ženy "jen tak". Zejména věřící muž. Zajímavý je i přístup bible ke zbití ženy (Starý zákon). Povoluje jej jen v jednom případě: udeří-li žena muže do pahlaví! Tzn. v symbolice: zraní-li jeho mužskost!
Žijeme v období dalekosáhlé přestavby lidstva v lepší úroveň existence
Tento proces je a ještě bude bolestný, než se nová úroveň soužití stabilizuje. Aby nebyl ještě bolestnější, je prozíravé se nenechat strhnout k tomu, aby boj za oprávněné odstraňování nešvarů nepřerostl v katastrofické následky pro národ: osamělé matky osamělých jedináčků, osamělí zhrzení muži v rolích klientů prostitutek v mládí a opilců a bezdomovců ve stáří. Neboť také "osvobozené" feministky se následně v životě dočkají od svých jedináčků karmické odplaty. Ponechejme tedy "echt" feministické a harašemenské hnutí jejich západním vynálezkyním!
(Podrobněji viz kniha Staněk, Brzobohatá: Láska muže a ženy z pohledu duševních a duchovních sil.)
Josef Staněk
časopis Phoenix 6/2005