Od té doby, co se na planetě Zemi objevilo zvláštní stvoření - člověk, přišlo i poznání konečnosti živých těl a také poznání, že s existencí spojení lidského vědomí (ducha) a hmotného těla je vždy spojeno tělesné utrpení. Odnepaměti se lidé také zamýšleli, jak se tohoto utrpení v životě zbavit. Dospěli nakonec vždy k závěru, který exaktně vyjádřil indický mudrc Buddha: "Život v těle je neodvratně strastný! Jediná možnost, jak se strastnosti zbavit, je dojít do stavu existence vědomí bez hmotného těla."
V bibli se tomuto cíli říká: vrátit se do domu Otce, neboli do duchovní dimenze existující reality, z níž duch člověka do pozemského života přišel. Vyvstala však otázka: Jak? Jeden prorok (mudrc) tvrdil, že opovrhováním a ignorováním těla se lze dostat do nebe, druzí dospěli k závěru, že tam lze dospět pomocí bezmasých diet, pojídáním kořínků či kobylek, jiní opět, že snad prostřednictvím nepřetržitého vymodlování a různých prosebných rituálů k Bohu. Však také náboženské rituály tohoto typu se lišily podle svých původců. Jeden k usmíření Boha škrtil holubičky, druhý pálil býky, třetí novorozence. Ale duchů lidí, kterým by se podařilo překročit hranici z dočasné hmotnosti do věčnosti, se jaksi nedostávalo. Ti jasnozřiví, kteří tyto neúspěchy viděli, poznali, že žádný z lidských duchů nemá sílu překonat strážce hranice hmotnosti, kterému dali jméno ďábel, a nazvali jej duchem zla. Nevěděli, že Stvořitel jej ustanovil proto, aby nedovolil nedokonalým svým vstupem narušit dokonalost duchovní dimenze (Platonův svět idejí, Buddhovu nirvánu či lůno Abrahámovo).
Tímto strážcem hranice hmotnosti, zasvěcenci nazývaným "prahem", Stvořitel ustanovil archanděla Satanaela. Aby tuto službu mohl vykonávat, musel odložit z Božského vyzařování jednu její součást - lásku. Tím ztratil dokonalost a příponu el, která znamená konání boží vůle. Strážce prahu musí totiž bez milosti srazit od hranice dokonalosti (nebe) každého nehodného, jenž vstupuje zpět do nutnosti existovat v těle (reinkarnace). Když dávní mystikové viděli, že nemohou nalézt způsob, jak tuto hranici a rafinovanost jejího strážce překonat, začali se modlit k Bohu, aby jim toho, kdo je tomu naučí, poslal jako vysvoboditele ze zajetí hmotnosti, neboli vykupitele. Objevilo se jich mnoho, alespoň to o sobě říkali.
Až v době před dvěma tisíci léty se v Izraeli objevil, od ostatních odlišný, židovský učitel Zákona jménem Ježíš. Vyvolával pohoršení ostatních rabínů tím, že si necenil rituálů, ani majetku, ani hodností, ani slastí tělesných, ani hrozeb mocných. Vlastně se choval tak, že se v každém konání řídil jen tím, co považoval za dobré, co považoval za takové chování, se kterým by obstál před Stvořitelem.
Lidské domněnky a zvyky jakéhokoliv typu byly pro něj podřadné, božská kritéria rozhodující. Vyzařování jeho osoby se stalo takovým, že jakási zvláštní síla přestupovala na lidi v jeho okolí. Brzy se kolem něj začala vytvářet skupina následující jeho přístup ke světu a životu, neboť již jeho pouhá přítomnost přinášela do té doby nepoznaný vnitřní klid a mír. Síla vyzařování jeho osoby byla tak velká, že i nemocní se v jeho přítomnosti uzdravovali. Podmínkou takového uzdravení ovšem bylo (jako dosud), otevřít se vibraci jeho osobnosti, a tím připustit působení léčivého vyzařování jeho duše. Tomuto otevření se začalo říkat víra.
Jeho působení však vyvolávalo čím dál větší řevnivost vykonavatelů rituálů obětí hrdliček a zástupných penízků, které měly vést k usmíření Boha a ke vpuštění do věčnosti. Tito žárlící odpůrci však dobře věděli, že vztáhnout ruku na nevinného Bůh těžce trestá. Co svět světem stojí, vychytralí řeší takovou situaci tím, že si na vykonání zločinu najdou nějakého hloupějšího, nejlépe takového, kterého sami nenávidí. V daném případě to byl představitel římské moci, správce a prokurátor Judeje, Pilát Pontský. Jemu doručili obvinění, že dotyčný Ježíš organizuje vzpouru proti Římu a prohlašuje se králem. A v římském zákoníku je jasně napsáno: "Kdo se v římské říši prohlásí králem, budiž ukřižován!" Rabbi Ježíš byl zatčen a vyslýchán Pilátem. Před znechuceného Piláta každou chvíli přiváděli nějakého potrhlého kazatele. Většinou Pilát zjistil, že není pro Řím nebezpečný, nechal jej zmrskat a propustit. Tak chtěl učinit i s Ježíšem. K jeho překvapení i znechucení však zástupci velerady trvali na smrti. Pilátovi to bylo proti jeho právnické mysli, ale kvůli jednomu potrhlému kazateli si přeci neznepřátelí veleradu. Vyhověl jí tedy a rozsudek smrti pro "neoprávněného krále Izraele" vynesl. To bylo povrchní vylíčení událostí odsouzení Ježíše, které bylo možné vidět smysly a je podrobněji popsáno v evangeliích. Když jsem byl v Izraeli na místech, kde se věci odehrály, "viděl" jsem ještě jiný zápis. Ten vypadal takto: Strážce prahu věčnosti, satan, poznal, že Ježíš je člověk, který "razí průchod" z této dimenze, z dimenze hmotnosti do dimenze věčnosti.
Okamžitě začal plnit svoji roli nejvyššího strážce prahu, "funkci řvoucího lva, který chodí kolem hranice tohoto světa, aby pohltil každého, kdo by ji chtěl překročit". Tak jej popsal sám Ježíš. Satan tedy začal organizovat "své lidi", neboť zlo nikdy nekoná sám. Satanský princip je vychytralost, to znamená svádět ke zlu zlé a nedokonalé lidi. Podnítil velekněží pod záminkou ztráty prestiže, neboť přece jen oni vědí, co Bůh chce. Našeptával řadovým židům, neboť ti si přejí důstojného a mocného krále a ne nějakého potulného kazatele. Přiměl k lenosti Piláta, který sice viděl, že Římu nehrozí nebezpečí, ale chtěl mít svůj klid i za cenu utrpení druhého. "Nahlodal" Ježíšovy učedníky, aby se báli o své životy. Podnítil vojáky, aby mučením člověka uvolnili svou agresivitu. Ježíš proti satanovým lidem zůstal sám. Po celou dobu konfrontace mohl kdykoliv odvolat to, co učil a činil a zachránit si život! To byl také pravý satanův cíl, to by bylo jeho vítězství. Terčem ataku nebylo však jen tělo, ale zejména duše Ježíšova. V důsledku tělesné bolesti při bičování a křižování v konfrontaci s duševní bolestí, že jej opustili všichni, kteří jej znali a kteří mu slibovali věrnost, měl v něm vzniknout pocit nenávisti k lidem, nevíry v Boží Spravedlnost, v níž pevně věřil. Odtud jeho slova na kříži: "Bože můj, proč jsi mě opustil?"
Přes tento komplexní satanský atak na Ježíše na kříži se jeho duše nezlomila až do okamžiku klinické smrti těla. V tu chvíli viděl jediný z učedníků stojící pod křížem, jak se roztrhla opona mezi tímto světem a duchovní dimenzí (nikoliv chrámová). Byl učiněn průchod, rabbi Ježíš zvítězil nad strážcem prahu satanem a stal se pro lidské duchy Cestou do věčnosti, stal se oním vyprošovaným Kristem, Vykupitelem z Božského. Jeho cesta je od té doby přístupná a známá pro každého. Vede přes jediný, zato všeobsahující princip: V každém okamžiku konat to, co člověk považuje za správné, s čím by obstál před tváří Stvořitele.
Správné je vždy zakotveno v lásce. Které konání a myšlení neobsahuje božskou všelásku, byť by bylo zdůvodňováno jakkoliv, je nesprávné. Při konání správného, neboli Boží vůle, je nutné počítat s tím, že strážce prahu, satan, vyvine tlak na kohokoliv, aby jej odklonil. Začne nabízet a hrozit! Jen ten, kdo vydrží, projde tak jako Ježíš. Při tomto satanově tlaku a průchodu útrapami života a úskalími záhrobí, Ježíš svým vyzařováním pomáhá všem, kteří jej milují. On sám, až do konce této planety. Tím se naplňuje základní kánon Božské spravedlnosti: Co kdo Stvořiteli dá, to dostane od něj! Dá-li mu vše, celý spravedlivý život v hmotné dimenzi, celý život ve věčnosti dostane! Chce-li život v těle žít dle zákona hmotné dimenze, Stvořitel jej nechá včetně jejího důsledku, konečnosti. Takový obraz se mi promítl na Golgotě v Izraeli.
Jenže události se vyvíjely dál. Ježíšova duše se odpoutala od těla a začala procházet celé záhrobí (také podsvětí či astrální dimenzi lidstva). Jeho tělo bylo ve stavu klinické smrti, ale nepodléhalo rozkladu. Je známým jevem, že těla mrtvých s velkou duchovní energií, které lidé nazývají "svatí", velmi pomalu podléhají rozkladu. I bez balzamování mnoho let po smrti vypadají jako spící.
Naproti tomu těla lidí bez přívodu duchovní energie se rozpadají mimořádně rychle (viz potíže s Leninem, Stalinem, Gottwaldem, kteří se balzamovatelům rozpadali pod rukama a jejichž tkáň musela být nahrazována voskem). Ježíšovo tělo, nabíjené z dimenze věčnosti, zůstávalo ve stavu klinické smrti. Proto obrys těla v Turinském plátně nejeví známky posmrtného ztuhnutí a rány slabě krvácí (mrtvola nekrvácí). Po nutném průchodu Ježíšovy duše záhrobím se tato vrací do těla a svojí energií jej oživí. Na Velký pátek sestupuje do záhrobí, v neděli znovu oživí tělo. Z podsvětí vrátivší se Ježíš po čtyřicet dní obcházel svých 500 učedníků, aby se jim ukázal a dal jim tím znamení o správnosti své cesty. Teprve poté definitivně přestoupil hranici dimenzí. A jeho hmotné tělo? Zeptejte se fyziků, specialistů na teorii superstrun. Řeknou vám, že hmota jsou jen vibrace, jen typ energie.
Lidským duchům, kteří usilují opustit tuto dimenzi těžkých (hmotných) vibrací, neboli tento svět, byla ukázána cesta. Tato cesta je a bude vždy jen symbolická a jiná, která by měla někoho přesvědčovat nebo nutit, nikdy nebude. Každý člověk by měl totiž dozrát natolik, aby kolem sebe viděl, že vše živé stárne, umírá a znovu se rodí v koloběhu života. Pouze lidské vědomí nestárne a tudíž nemůže umřít (žádný člověk se necítí ve stáří jiný než v mládí, pouze tělesně stárne). To lidé "určitého typu" k němu přidali lživé slovíčko věčné. Vždyť znovuzrozování biologicky živého má přece své hranice! Umírají a zrozují se přece i planety a světy, ba dokonce celý vesmír kdysi ve velkém třesku vznikl a ve velkém křachu zkolabuje. O perspektivě znovuzrozování duší v nových tělech mluvili mnozí. Říká se mu reinkarnace. Duše dostává v rámci učebního plánu nové tělo a jiné schopnosti než v minulém životě, ale z dosahu hmotnosti se může vymanit jen za určitých podmínek. Až se tato zeměkoule v žáru hroutícího se slunce vypaří, kam se inkarnují ti, kteří se nestačili oddělit od hmoty? Jediný, kdo mluvil o přežití duše po době, kdy nebe i země pomine, tedy kdy vesmír pomine, byl rabbi Ježíš. A ukázal svým příkladem cestu.
Naši předkové prohloubili přijetím Ježíšova poselství původní mystérium jarního znovuzrození přírody a jejích živočišných těl tím, že znovuzrození rozšířili o duchovní rozměr. Přidali mu vzor Ježíšova vymanění se z hmotného světa a z koloběhu utrpení, spojeného s tělesným životem. Po oslavě možnosti zdokonalení lidského ducha (službou Stvořiteli) narozením v těle o Vánocích, zařadili do českého křesťanského roku i slavnost vzkříšení lidského ducha do věčnosti o Velikonocích. Člověku je tak na cyklických dějích v průběhu roku v malém (v přírodě kolem něj) připomínán "velký koloběh" hmotného a duchovního, koloběh vesmíru a člověka, věčného pohybu hmotnosti v kontrastu s věčným klidem dokonalosti. To je podstata božského mystéria Velké Noci, Velikonoc.
Josef Staněk
časopis Phoenix 3/2005