Ezoterický význam příchodu Konstantina a Metoděje

Rostoucí potravinové a rudné bohatství země vyvolávalo stále větší zájem vládců východofranské říše. Přitahovala je také možnost zvětšení své vojenské síly o povinný vojenský kontingent vazalů v době bojů o moc v Evropě. Záminkou ke vpádu franských vojsk byla dle názoru franckých císařů nedostatečná podpora šíření křesťanství mezi obyvatelstvem. Kníže Rastislav sice šíření latinského křesťanství nebránil, ale také nepodporoval. Byl příliš prozíravý na to, než aby si nevšiml zcela nekřesťanské snahy franských biskupů po rozhodující moci ve věcech světských. Neunikl mu ani rozpor mezi slovy a činy funkcionářů římské formy křesťanské víry. Aby eliminoval záminku k "evangelizačním vpádům" franských vojsk, rozhodl se požádat o vyslání biskupa z byzantské Konstantinopole. V dopise byzantskému císaři diplomaticky vyložil situaci větou: "Náš lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil v "našem jazyku", aby též jiné kraje, vidouce to, nás napodobily."
"Shodou okolností" se stalo, že žádost o vyslání vykladačů evangelia došla do Cařihradu v době, kdy se Michaelovi III. jevilo jeho splnění i jako politicky prozíravé. Žádosti tedy vyhověl a v dopise knížeti Rastislavovi píše doslova prorocky: "Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl Tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro Váš národ." Poté poslal na Moravu po staré obchodní cestě přes Carnuntum na soutoku Dunaje a Moravy početné a vojensky chráněné poselstvo v čele s autorem slovanského písma Konstantinem a jeho bratrem Metodějem.

Tajemný průvodce Kanstantina a Metoděje
Císař ani netušil, kdo z Konstantinopole s oběma bratry odchází. Konstantin, učenec a polyglot evropského formátu, byl poslední čistý a vibračně jemný člověk v duchovní elitě byzantského duchovního centra, na kterého ještě mohli být vyzařováním napojeni inspirující duchové tohoto centra, jeden z nich jako jeho osobní vůdce. Energie tohoto duchovního "poolu" byla do té doby oním zdrojem duchovní energie Konstantinopole, který z něj činil jedno ze světových duchovních a tím kulturních center. Právě "vyzařování" těchto duchů na jednotlivce, kteří v Byzanci byli schopni jejich působení přijímat, bylo příčinou toho, že se duchovní centrum římské říše ve 4. století vytvořilo v Konstantinopoli. Odchodem Konstantina, posledního kvalifikovaného velikána, se vytratila část duchovní energie východořímského kulturního centra a nastal pozvolný úpadek byzantské kultury i jeho karmický následek pád Cařihradu roku 1453. Pád Cařihradu byl jen dokončením předchozího vytrácení čistoty vládnoucí elity.
Pro karmu Velkomoravské říše a jejího pokračovatele, království Koruny české, je rozhodující, že Moravané sami požádali o duchovní poznání, sami vyvinuli úsilí ve směru pochopit podstatu věci, podstatu nového duchovního impulsu lidstva křesťanství. Tím se zásadně odlišili od všech ostatních kmenů v okolí, které byly vesměs pokřtěny metodou Karla Velikého: kdo se nechá pokřtít, odejde jako vazal. Kdo ne, ten je sťat. Tak byli pobiti zásadoví a pokřtěni zlomení. Počin knížete Rastislava byl zevním projevem snahy lidu Velké Moravy po hlubším pochopení nového duchovního impulsu lidstva křesťanství. Byl to projev povahového rysu rodícího se národa, který se stal pro obyvatele zemí Koruny typickým dodnes rys hledačství Pravdy.

Stoupající obliba obou bratří
Když soluňští bratři dorazili roku 863 na Moravu, byl nejprve kníže Rastislav zklamán tím, že nemají biskupské svěcení. Jeho zklamání však rychle pominulo po rozhovorech s nimi. Jako velmi vyciťující člověk okamžitě poznal, že se jedná o vyslance mimořádného vědomostního rozsahu, navíc podloženého v té oblasti nevídaným etickým fundamentem a altruistickým úsilím. Z bratrů vyzařovalo něco zcela jiného, než mohl pozorovat na kněžích latinských. Přijal tedy křest s celou knížecí rodinou i vnitřně a dal soluňským bratrům plnou důvěru.
Vyzařování osobností Konstantina a Metoděje (a jejich neviditelného průvodce) zapůsobilo také na místní lid. Srdce rozkmitávala srdce a otevírala dveře domů. O to více ovšem vzrůstala žárlivost nepříliš úspěšných bavorských a saských misií, sloužících mše latinou. Jejich členové nemohli pochopit, proč totéž, co říkají oni, zůstává bez ohlasu, i když i oni smysl latinského textu vysvětlovali v místním jazyce. Pravá příčina důvěryhodnosti výkladů soluňských bratří pro slovanské obyvatelstvo netkvěla ovšem v jazyku, ale v "osobním vyzařování" soluňských bratří. To vznikalo v důsledku rozdílu věroučného pojetí křesťanství západního, zejména jeho nejhorší franské podoby, v porovnání s jemnějším východním řeckým křesťanstvím.

Kontrast mezi franským a byzantským pojetím křesťanství
Římské (franské) pojetí křesťanství spočívalo v zevním, scholastickém a povrchním pojetí písma. Tento přístup k víře dbal sice na formální slovní správnost, ale přemýšlení a vyciťování bylo zakázáno, mystická gnose a esoteričnost nauky byla dávno potřena jako hereze. Poslušnost tehdejším duchovním hodnostářům byla nadřazena poslušnosti duchu a smyslu evangelií!!! Praktickým důsledkem tohoto přístupu byla častá propast slova činů hlasatelů scholasticky pojatých evangelií. Mrtvý duch formalistů neumožňoval přívod duchovní energie, která je původem charismatického vyzařování. Takové vyzařování vznikalo jen u křesťanů, kteří křesťanství skutečně vnitřně žili. Východní byzantské (také pravoslavné) pojetí křesťanství se při výkladu více drželo vnitřního smyslu písma a ponechalo si větší křesťanskou gnozi. Vnitřní mystické prožitky byly samozřejmě přijímány. Ti, kteří takto křesťanství vnitřně žili, byli okolními vnímáni jako "vyzařující duchovní jas". Byli nositeli vlastnosti, nyní nazývané jako "charisma". Stopy tohoto vyzařování nese dodnes vše těmito pravými křesťany vytvořené. Schopnost takto vyzařujících umělců přenést tuto vibraci do obrazů je podstatou onoho citlivými lidmi vnímaného vyzařování obrazů svatých ikon. Malíř ikon dovede své duchovní naladění, stav částečně rozšířeného vědomí, vložit do obrazu. Z něj se pak přenáší na přihlížející "řadové" věřící.

Moravské křesťanské centrum
Soluňští bratři zřídili v centru Moravy úspěšnou školu, pokřtili a učili všechny členy šlechtických rodin. Vliv na moravské šlechtické rodiny způsobil hromadný a dobrovolný přechod i ostatní populace ke křesťanství. Jakmile v založené škole začali vyučovat i žáky z nešlechtických rodin čtení, psaní a doslovnému znění evangelií, žárlícím kněžím latinského ritu zůstala poslední možnost, jak se na Moravě udržet: Obvinit soluňské bratry v Římě z hereze a Rastislava z podpory hereze. Následně tedy byli Konstantin a Metoděj křivě obviněni a vytrženi ze své práce. Byli pozváni do Říma k věroučnému ospravedlnění. Oba sice jak papeže, tak kurii získali na svou stranu svými vědomostmi a osobními kvalitami, ale v důsledku namáhavého cestování a stálého přepracování Konstantin, který byl od mládí chatrného zdraví, v Římě onemocněl. Vytušil, že se již k lidu, který si tak oblíbil, nevrátí, a rozhodl se zemřít v Římě. K posílení své očisty vstoupil do mnišského řádu pod jménem Cyril, aby mohl umřít jako od světa oproštěný duch. V klášterní cele se mu promítla na tu dobu pozoruhodně duchovně vnímající rodina knížete Rastislava, moravská šlechta a citem vnímající lid. Viděl touhu většiny přírodního národa po poznání duchovního rozměru lidského bytí. Zapřísáhl tedy svého bratra Metoděje, který dostával v Římě velkorysé nabídky, k návratu na Moravu. Velký duch, který provázel doposud Konstantina, se připojil k Metodějovi. Tím se i u Metoděje objevily schopnosti, které do té doby neměl. Charisma, které citliví lidé silně vnímají, přešlo plně na něj. V důsledku povýšení Metodějova duchovního vedení se stalo, že se z Říma na Moravu vracel "jiný" Metoděj.

V důsledku Metodějova charismatu se vliv staroslověnské mise rozšířil v celé Velkomoravské říši (včetně údělného knížectví českého, kde dosud byli převážně kněží latinského ritu). Boj o duchovní suverenitu mezi bavorskými biskupy a žáky slovanské mise se tím přiostřil. Opětovně a opětovně byl Metoděj obviňován v Římě z hereze a opětovně se ospravedlňoval. Jako moravský arcibiskup vysvětil před svou smrtí za svého nástupce místo ctižádostivého Wichinga nejlepšího ze svých žáků, charakterního člena knížecí rodiny Gorazda. Teprve na něj, který již nebyl tak chráněn Římem jako Metoděj, dolehla zběsilá nenávist bavorských a saských kněží latinského ritu. Mocichtiví lidé s černou nitkou mezi franskou šlechtou, kteří měli spojence i v římské církvi, zorganizovali světský i církevní tlak ke zničení celé mise cyrilometodějské. Toto úsilí šlo tak daleko, že vyvrcholilo vraždou kněžny Ludmily, biskupa Gorazda, knížete Václava a zničením a překroucením celých dějin Velkomoravské říše.

Význam cyrilometodějské mise pro naše duchovní dějiny
Cyrilometodějská mise má pro duchovní české dějiny daleko větší význam, než je jí katolickými, evangelickými a ateistickými historiky připisováno. Nejmenším podceněním jejího významu trpí současný katolický výklad. Zásluhou moravských biskupů si současná katolická církev uvědomila zločiny, které bez jejího vědomí, ale jejím jménem spáchali na soluňských velikánech a jejich následovnících franští biskupové. Konstantin a Metoděj byli plně rehabilitováni po 900 letech (pozdě, ale přece). K plně objektivnímu katolickému hodnocení však chybí ještě přiznání, že podstatou charismatu soluňských bratří, a tím úspěchu mezi Slovany, bylo jejich jemnější, mystičtější, hlubší pojetí Ježíšova poselství typické pro "gnostický" Východ. Jejich výklad Ježíšova poselství, včetně jejich chování, se duchem více přibližovaly Ježíšovi z evangelií, než chování a vystupování západního, ve své rozhodující většině světskou mocí zachváceného, duchovenstva. Metodějův vliv by ještě dnes dále vzrostl po nalezení jeho hrobu.

Cyril a Metoděj jsou nepochybnými patrony duchovního usilování v českých zemích a na Slovensku. Jejich řídící duch je od té doby součástí duchovního vedení obou národů a je zdrojem vysokých nároků na opravdovost a citovost duchovních hodnostářů.

Josef Staněk v knize Falzifikace a falzifikátoři českých dějin
časopis Phoenix 7/2005