Články o cestování na kole

V krásném motelu se mi znovu potvrdilo pravidlo, že čím lepší ubytování, tím horší spánek. S ulehčením jsem uvítal svítání a jak to bylo možné, ihned jsem vyrazil. Takhle brzká ranní jízda má navíc tu výhodu, že prvních pár hodin je bezvětří, což jsem dnes uvítal, neboť podle včerejšího silného protivětru jsem očekával něco podobného.
 

Když jsem brzy ráno ještě v Udaipuru projížděl kolem Jogdish Temple, docela mě mrzelo, že jsem včera nepřemohl lenost a únavu a neudělal o pár kroků více, abych si chrám pořádně prohlédl. V záři vycházejícího slunce působil přímo velkolepě.

 

Další den pro mě nezačal dobře. Jelikož jsem v noci špatně spal, od rána mě bolela hlava a k tomu jsem se špatně (málo) vyprázdnil. Odbočku na Bijolia jsem minul a až mi byl podezřelý veliký počet náklaďáků, vše bylo jasné. Vracel jsem se 5 km. Včerejší silný vítr se otočil o 180°, takže nyní dul přímo proti mně. Po pár kilometrech přišlo táhlé stoupání kamennou planinou s řídkým porostem. Nebylo ještě 9 hodin a já měl pocit, že melu z posledního. A aby toho nebylo málo, do toho všeho jsem ještě píchl zadní kolo.
 

Prvních 50 km bylo hned od rána zajímavých, ale po hodně hrbolaté a úzké cestě. I když to mohlo být ještě horší, i tak jsem byl vytřesený více než dost. Hlavně jsem se modlil, aby to vydrželo kolo, nosič, všechny úchyty i šroubky. Jel jsem opět přes malé vesničky, kde jsem všude způsobil veliké pozdvižení. Bohužel to byla pro mě situace, kdy jsem si ani nedovolil zastavit ani pro dokoupení vody, natož na fotografování. Na tak obrovskou nežádoucí pozornost si prostě nikdy nezvyknu.

 

Autobus, který jsem na cestu do Agry (230 km) použil, byl původně luxusní, nyní už měl nejlepší léta za sebou. Klimatizace byla puštěna jen chvilku a kdysi čistá sedadla byla upatlaná tak, že jsem zalitoval toho, že nemám na sobě dlouhé kalhoty. Alespoň autobus nezastavoval úplně všude a jel skoro prázdný.

Hned brzy ráno jsem měl štěstí na úplně nejlepší linkový autobus, který v Radžastanu jezdí. Je to série „Gold line“ a zavazadla se nedávají na střechu, ale do zavazadlového prostoru, sedadla jsou pohodlná, klimatizace funguje a hlavně tento typ linek nezastavuje na každém rohu. Na ledovou klimatizaci je však třeba předem myslet a vzít si dovnitř něco teplého, protože jinak by jízdu člověk v lehkém letním oblečku určitě odskákal minimálně nachlazením.
   Město Beawar, kde jsem se nechal po 140 km vysadit, je klasické, obrovské a odpadky zanesené větší město. Ani jsem se nezdržoval a pádil pryč. Autobus jsem zvolil hlavně z důvodu totálně frekventované silnici na úseku Jodhpur – Beawar, ale to jsem netušil, že z Baewaru dál to bude ještě o krapet horší. Tady se totiž spojují tři hlavní silnice v jednu a provoz je tím pádem docela hustý. Včerejší protivítr ještě více zesílil a můj zážitek z jízdy na kole byl z těchto důvodů v tomto okamžiku pramalý. Poušť už skončila, přibyly skalnaté kopečky a ubyly písečné úseky. Zastavěnost kolem silnice byla po celých 50 km – až do města Ajmer – velmi řídká.
 

Včera jsem žehral na to, že nezafouká a nezafouká, dnes bych vzal tato svá nerozvážná slova zpět. Od brzkého rána totiž začal foukat silný východní vítr, podle cyklistického pravidla tedy přesně proti mně.
   Ráz krajiny i dnes zůstal stejný, stále jsem jel podle mapy Radžastánskou pouští. Široko daleko byla vidět pouze vyprahlá krajina s minimem suchého porostu, oproti předešlým dnům však přibylo úseků s pravým „saharským“ pískem. Sem tam jsem zahlédl v dáli vesničku afrického typu, několikrát jsem projel klasickou indickou vesnicí, kde jsem pravidelně dokupovával zásoby pití. Vedro a vítr dohromady totiž vysušuje mnohem více než jen samostatné vedro. Člověk, který to nezažil, si to dokáže představit jen velmi těžko, fakt je ten, že horký vítr v kombinaci s vysokou teplotou je na dehydrataci asi to nejhorší. Cestovní rychlost se mi snížila na 14-16 km/hod, což bylo nejenže zoufale pomalé, ale díky větru hlavně vysilující. Navíc jsem měl pocit, že mám droboučký písek úplně všude. Téměř jsem zalitoval, že jsem se včera večer tak důkladně umýval a navíc si dal takovou práci s praním věcí.
 

Ač jsem měl veliké obavy z toho, že budu muset dnes celý den jet po hlavní silnici NH 15 směrem na Jaisalmer, hustý provoz skončil hned za městem Sanchor jako když utne. Naprosto jsem nechápal, kam se ty stovky náklaďáků ztratily. Často trvalo i deset minut než mě minulo v kterémkoliv směru nějaké vozidlo. Tak toto byla ta nejprázdnější hlavní silnice v Indii, po které jsem kdy ve svém životě jel.
 

Vyjel jsem za rozbřesku a hned první nepříjemností byl fakt, že jsem objevil prasklou obroučku slunečních brýlí. Asi jsem si je v noci zalehl. Bez brýlí se ale na žhavém slunci jet nedá, takže jsem si při první možnosti – byla to benzínka u silnice - koupil nové za 160 rupií. Byly to ale pravé „růžové brýle“. Bílá barva se za nimi na slunci měnila na růžovou, hnědá na červenou apod. Zvláště legrační mi nyní připadali všichni Indové – jejich tváře a pokožku jsem nyní viděl jako tmavě červené. Hlavně však nové brýle nechránily proti slunci, přestože jejich skla byla téměř černá. Už po hodině mě začaly pálit oči jako blázen. Tak to jsem zase někomu naletěl! Škoda, že jsem si je zkoušel v místnosti. Tam fungovaly normálně.
 

   V březnu 2008 jsem absolvoval jednu ze svých nejúžasnějších cyklovýprav v mém životě – a to indickým Radžastánem. Původně jsem na tuto dobu neměl žádnou cestu v plánu, ale když mě opakovaně přemlouval můj indický přítel Neeraj na opětovnou návštěvu Indie, v podstatě jen kvůli němu jsem si koupil zpáteční letenku do Bombaje. S tímto mladíkem a jeho dalšími přáteli jsem se seznámil na své výpravě po Indii dva roky před tím a i poté jsme spolu zůstali v e-mailovém kontaktu. Neeraj mi psal, že by velmi rád se mnou absolvoval nějakou expedici a že právě březen tohoto roku je pro něj jedinou šancí se uvolnit a mít tři týdny volno. I když mi to moc časově nevycházelo, nakonec jsem si řekl, že by vlastně nebylo vůbec špatné projet si cizí zemi s někým místním. Za prvé by to odbouralo jazykovou bariéru, která je často obrovskou překážkou, a za druhé bych se určitě podíval i do míst, kam bych se sám z neznalosti nikdy nedostal. Všechna „pro“ zvítězila „proti“ a já tak stál 14.3.2008 na ruzyňském letišti v očekávání dalšího exotického dobrodružství. A. Červený