Radžastan - 6. část

Agra – Taj Mahal
Do Agry jsme dorazili v poledne. Přestože se město pyšní dokonce třemi památkami na seznamu světového dědictví UNESCO (nejznámější z nich je asi pevnost Ágra – Rudá pevnost), nijak jsem se nezdržoval a spěchal k jednomu z novodobých divů světa – Taj Mahalu.
   Bylo to sice dalších 12 km, ale silnice byla dobře značená. Nevím, jestli to bylo tím, že Agra neleží v Radžastanu, ale v jiném svazovém státě Indie – Uttar Pradesh, nebo se tak místní snaží díky tomu, že se k Taj Mahalu denně valí stovky mimoindických turistů. Hned po pár kilometrech jízdy jsem píchl, ale po pravdě řečeno, něco podobného jsem tušil. Ještě v autobuse jsem si totiž úplně bez přemýšlení utřel kolomaz z obtisknutého převodníku na lýtku do záclonky na okně a hned mi blesklo, že to byla hloupost, za kterou budu chtě nechtě pykat. Utěšoval jsem se, že jedna píchlá duše je ještě dobrý trest, za další kilometr jsem ale píchl znovu, tentokrát druhé kolo. První defekt jsem rychle vyměnil, druhý jsem už musel lepit za zvýšeného zájmu kolemjdoucích lidí na rozpálené ulici. Tedy nic moc.
   Kousíček od Taj Mahalu je čtvrť plná gesthousů a restaurací, takže nebyl vůbec problém najít slušné ubytování za přijatelný peníz. Po ulicích chodilo snad více bělochů než místních.
   Lístek do objektu Taj Mahalu stál 750 rupií (pro místní 20), ale s tím jsem počítal. Také jsem věděl, že dovnitř se nesmí vzít nic jiného než foťák a kamera. Proto jsem si vzal s sebou pouze k tomu určenou přední tašku, kterou jsem jinak vezl na řidítkách. Vojenská kontrola před vchodem však byla přísná. I když jsem jim tvrdil, že tam nic jiného určitě nemám a že je zcela zbytečné mě kontrolovat, postupně z tašky vytahovali lžíci, nožík, propisku, deníček, špunty do uší, nakousnutou energetickou tyčinku, vizitky, které jsem po cestě různě nasbíral, pas, peněženku, kapesník na utírání brýlí, letenku, kabel na dobíjení baterií ve fotoaparátu, mapu a několik vytřepaných mincí. Byla toho celkem slušná hromádka, na kterou se přišli podívat všichni vojáci, kteří postávali kolem. Byla mně z toho děsná hanba, ale nic zvláštního se nedělo. Vše se zabalilo do připraveného pytlíku, který se dal do úschovny, jež patřila k pokladně.
   Stavba je to monumentální, takže si myslím, že je dobré si připomenout historická fakta, která se k této „hrobce“ vážou: V roce 1629 zemřela manželka indického mogula při porodu čtrnáctého dítěte. Bylo jí 36 let a byla už 17 let vdaná. Její manžel Šáhdžáhán tím ztratil nejen milovanou ženu, ale i chytrou politickou rádkyni. Podle zpráv pro ni truchlil dva roky (podle jiného vyprávění mu bolestí zbělely vlasy). Učinil slib, že postaví pomník, který by byl hoden památky jeho ženy, něco zcela mimořádného, čemu by se nemohlo rovnat nic na světě. Arjumand Banu, která je také známa jako Mumtáz Mahal (Vyvolená palácem), tak dostala neobyčejný náhrobek, který se označuje zkratkou jejího jména: Taj Mahal (Tádž Mahal). Budova se proslavila po celém světě a přitahovala neuvěřitelně mnoho návštěvníků. Silueta známá z nesčetných fotografií se stala symbolem Indie.
   Taj Mahal postavilo asi 20 000 pracovních sil za dobu 22 let. Pomník je postaven z mramoru (který bylo nutno dopravit z kamenolomů, vzdálených 300 kilometrů), ale rozhodně to není budova celá v bílém, jak chtějí vzbuzovat dojem mnohé fotografie. Do povrchu jsou vloženy tisíce drahokamů a polodrahokamů a pro kaligrafické výzdoby byl použit černý mramor. Ciselované mramorové obklady jsou uměleckými řemeslnými pracemi a vrhají fascinující stíny, vždy podle toho, jak dopadá světlo. Kdysi měl Taj Mahal stříbrné dveře. Uvnitř bylo zábradlí ze zlata a přes náhrobek princezny, zřízený přímo nad místem, kde byla zpopelněna, ležel šál posázený perlami. Cenné předměty rozkradli zlodějové, kteří se prý i nadále pokoušejí vkládané drahokamy ze zdi vylamovat. Budova stojí v zahradách a vchází se do ní třemi velkými, překrásnými vstupními bránami (z východu, západu a jihu, ze severní strany teče řeka Jamuna). Brány nejsou jen obyčejné vstupy - architekturou spíše připomínají samostatné, červenohnědě omítnuté paláce.
   V roce 1658 se prodral k moci panovníkův syn Aurangzéb a zavřel otce na devět let až do jeho smrti do domácího vězení v pevnosti Ágra. Prý za to, že stavbou Taj Mahalu dokonale vyprázdnil královskou pokladnici a celý stát tak přivedl na mizinu. A to měl Šáhdžáhán ještě v úmyslu hned vedle bílého mauzolea postavit jedno zcela totožné, pouze v černé barvě.
   Ve skutečnosti jsem celou prohlídku zvládl za necelé dvě hodiny a to jsem se schválně ještě loudal. „Nejlepší“ byla prohlídka hrobu princezny – zamřížovaný kamenný náhrobek leží uprostřed tmavé obrovské místnosti a turisté chodí kolem dokola. Strážci přísně dbají na to, aby se pohybující se fronta lidí ani na okamžik nezastavila, aby nikdo nepromluvil a nikdo zde nefotografoval.
   I když bych řekl, že mnozí lidé asi očekávají od návštěvy více, v každém případě si myslím, že je Taj Mahal velkolepý – samotné mauzoleum je vysoké 75 metrů - a osobně jsem byl moc rád, že jsem vše mohl vidět na vlastní oči. Mezi deset divů světa bych to ale asi nezařadil. Mimochodem řeka Jamuna zapáchala natolik, že to bylo cítit po celém Taj Mahalu.
   Když jsem si sedl ještě uvnitř komplexu do stínu a jen tak koukal kolem sebe, zastavovalo se u mě relativně dost lidí. Jestli to byli Indové nebo turisté z okolních států netuším, ale určitě jsem jim někoho musel připomínat. Byl jsem totiž jediným bělochem, kterého žádali, aby se s nimi vyfotil. A to kolem chodily a posedávaly mraky jiných bělochů. Když už to bylo asi popáté, zrzavý mladík s dredy na hlavě, sedící kousek vedle mě, říká: „Tak to abys už začal za to vybírat peníze, ne?“
   Ulička vedoucí od hlavní brány je plná obchodů s uměleckými a dárkovými předměty.
   „Pane, pojďte se jen podívat, co tady nemáme,“ lákal mě každý obchodník.
   „Ale já nechci nic kupovat, navíc s sebou nemám žádné peníze,“ tvrdil jsem i lhal zcela bezostyšně.
   „To vůbec nevadí, jen se můžete kouknout a hned zase jít,“ a už mě tahal jeden z nich za ruku dovnitř. Přirozeně z koukání jako takového nebylo nic, neboť chlapík hned začal na pult snášet spoustu různých výrobků a tvrdil, jakou mi dá mimořádnou slevu.
   Věci to byly sice nádherné, ale já jsem byl opravdu přesvědčený, že neustoupím ani kdyby se dělo cokoliv. Místní obchodníci však mají psychologii prodeje a manipulaci se zákazníkem zvládnuté na jedničku. Po chvíli jsem uhádal cenu mramorového slona, vykládaného polodrahokamy asi na třetinu z už slevněné ceny, za další chvíli druhého a k mému překvapení jsem ve vedlejší prodejně zakoupil ještě mramorový popelník a mistrně zpracované šálky pod skleničky. V první chvíli jsem na sebe po chvíli zuřil, zpětně však mohu říci, že jsem udělal dobře. Podobné výrobky jsem pak až do konce cesty nepotkal a přestože jsem zatížil své brašny minimálně kilem a půl „kamene“, určitě jsem jimi pak udělal doma velikou radost.
   Když jsem už za tmy večeřel na střeše mého hotelu, překvapilo mě, že není Taj Mahal osvětlený.

Fathepur Sikri
Sice jsem měl trochu obavu, že nenajdu z Agry odbočku na vedlejší silnici, mířící k další z památek, které jsem měl v plánul navštívit – Fathepur Sikri – ale po chvíli motání se po městě jsem to trefil. Navíc to bylo sem tam i značené.
   Po dlouhých kilometrech po hlavní silnici jsem dnes konečně najel na úzkou silničku a opět mi bylo dovoleno zažít neopakovatelnou atmosféru indického venkova, i se sušeným velbloudím trusem kolem každého domku. Asi po 25 km jsem ale málem začal zmatkovat, protože podle mapy to měla být stále okreska posledního ražení, ve skutečnosti nastoupila čtyř proudová silnice ve výstavbě. Zmatkoval jsem zbytečně, po 50 km jsem dorazil do Fathepur Sikri, což je další z významných turistických atrakcí.
   V roce 1568 se Akbar Veliký setkal s muslimským mystikem Salím Čiští, který je pochován v bílé mramorové hrobce uprostřed mešity a který žil nedaleko na skalnatém pahorku Síkrí. Pod silným duchovním vlivem mudrce opustil Akbar město Agru a v necelých deseti letech nechal vybudovat famózní „Město vítězství“ - Fathpur Sikri. Některé prameny uvádějí, že to bylo hlavně proto, že mu Salím úspěšně předpověděl narození syna. Ve velmi krátkém období rozkvětu žilo v metropoli celé Mughalské říše na 200 tis. obyvatel, než byla údajně po 14 letech opuštěna pro nedostatek vody. Rozměry a propracovanost mešity i paláce jsou naprosto mimo měřítko veškerých evropských památek. Prý se lze tudy procházet hodiny a stále budou vidět hradby táhnoucí se donekonečna kamsi za město. Palác dle průvodce překvapuje svým moderním a praktickým pojetím. Kamenné sloupy nesou kamenné překlady na nich kamenné desky a detaily, za které by se nemusel stydět ledajaký věhlasný současný architekt. 
   Mešita Jama je údajně kopií mešity v Mekce a její hlavní brána Buland Darwaza (Brána vítězství) je vysoká 54 metrů. Prý jde o nejvyšší bránu v Asii. Celá mešita je nádhernou ukázkou mughalské, perské a indické architektury a je stále funkční. Téměř vše je postaveno z červeného kamene a mně osobně to hodně připomínalo vstupní brány do Taj Mahalu.
   Již notný kus cesty od hlavní brány paláce mě postupně zastavovali deseti až dvacetiletí kluci, kteří mi nabízeli svoje průvodcovské služby. Když jsem všechny vytrvale odmítal, začali s tím, že na kole až nahoru nemůžu a že za drobný bakšiš mi ho pohlídají. I tyto nabídky jsem ignoroval a zcela dle předpokladů jsem bez problémů dorazil až k „Bráně vítězství“. Tady jsem si jen vyšel nahoru strmé schody, trochu vše zvenčí pofotil a za chvíli opět pokračoval dál. Přestože jsem chtěl původně palác navštívit, nakonec jsem to neudělal. Bylo to hlavně z důvodu, že jsem několik předchozích dnů více méně strávil v autobuse nebo pěšky a jízda na kole mně neskutečně scházela.
   Současné městečko je malé, připadalo mi, že zde funguje jen jedna ulice, která byla zároveň tržištěm, přesto jsem ještě mnoho kilometrů viděl podél silnice nebo v dáli zbytky paláců, hradeb a vstupních bran do původního města. Na to, že město fungovalo pouze 14 let, je jeho rozloha zcela neskutečná a těžko představitelná.
   Silnice za Fathepur Sikri byla opět úzká a bez provozu. Kromě pár traktorů a velbloudích povozů jsem snad nic jiného nepotkal. Takhle poznávat Indii se mi líbí, jedinou nevýhodou je, že člověk nikdy neví, kdy se povrch silnice zhorší a jak dlouho to bude trvat. Dobrá kvalita z ničeho nic přejde na strašnou a může to trvat jen pár set metrů, ale klidně i celé kilometry. Dnes jsem jel např. ze 130 km třetinu po dobré silnici, třetinu po hrbolaté a třetinu po úplně zoufalých výmolech a hlubokém prachu. Vzhledem k tomu, že stále bylo na co se koukat – život na indické vesnici mě nikdy neomrzí – nijak jsem si ani nestěžoval.
   Párkrát jsem křižoval železniční trať a viděl totálně přeplněné vlaky, kdy lidé trčeli z oken tak, že by se např. u nás rozmázli o první sloup vedle kolejí.
   Do dnešního cílového města Hindaun jsem dojel teprve kolem čtvrté hodiny odpoledne, ale moc se mi už nechtělo pokračovat dál. Nějak jsem se cítil přehřátý a zvláště chodidla mi hořela i přes boty od rozpálené země natolik, že jsem poslední hodinu jízdy nemyslel skoro na nic jiného než na to, jak je strčím pod vodu. No jasně – já jsem si dnes zapomněl dát do bot a pod čepičku plátky cibule! Tak přece jsem si to nenamlouval, fakt to funguje!
   Hindaun není vyloženě malé město, ale přesto disponovalo pouze jedním jediným hotelem. Zcela určitě jsem byl také v celém městě jediným zahraničním turistou. I když majitelé hotelu věděli, že nic jiného ve městě nenaleznu, klidně přistoupili na smlouvání a z ceny 400 rupií dokázali slézt na přijatelných 225.
   Večer mě odvezl na motorce kluk z recepce prý do jediné přijatelné restaurace ve městě, kde jsem se za 48 rupií přecpal k prasknutí. Stejně jako každý den jsem si i tady dal vařenou zeleninu s rýží a plackami čapátí. Vůbec mi to nevadilo, protože pokaždé to bylo namixované z jiných druhů zelenin a také zcela jinak ochuceno.
   I když se z celé Indie dá obecně dovolat do Česka naprosto bez problémů a relativně levně (8 Kč/min), již včera v Agře mi stále hlásil automatický operátor, že je „obsazeno“ a dnes to bylo podobné. Věc na Indii zcela nevídaná. Jelikož jsem se už dlouho neozval, chtěl jsem o sobě dát zprávu nejen domů, ale i Neerajově matce, se kterou jsem byl na její žádost také v kontaktu. Jenže v Hindaunu nebyl veřejný internet. Jednoho chlapíka na ulici se mě ale zželelo a vzal mě na motorce ke svému kamarádovi, kterého ale napřed musel vzbudit a poté mu vysvětlit moji situaci. Ten sice vypadal chvilku neochotně, pak ale zapnul počítač s neskutečně pomalým internetem a já mohl poslat do Česka i Bombaje alespoň krátký e-mail o tom, že stále ještě žiji.
   Až večer podle mapy jsem si všiml, že jsem opět zpátky v Radžastanu.