Neuvěřitelně nádherný Jail Temple v Mount Abu
Silnice byla prvních pár desítek kilometrů ve výstavbě, tzn. že se zde stavěla čtyřproudá silnice, stejná, jako vedla z Ahmedabadu. Většinu cesty byl ale jeden pěkný asfaltový dvojpruh, takže se dalo jet docela svižně, i když byly sem tam krátké, velmi špatné úseky. Podle počtu stavební techniky, dělníků a jejich úsilí soudím, že se tato silnice zřejmě staví dodnes. Krajina byla rovinatá a hodně vyprahlá, kromě silnice byl všude jen prach, písek a řídký suchý porost. Stromů a tedy jejich stínů bylo jako šafránu, aut proti včerejšku výrazně ubylo.
Asi po 40 km jsem dojel na hranice Gujaratu a Rajasthanu (oficiální název). Byly zde dokonce jakési závory, pár lidí, ale žádní vojáci. Nikdo si mě nevšímal, zaregistrovalo mě ze škarpy jen pár velmi zbědovaných žebráků, kteří ke mně natahovali hubené ruce.
Ani ne za dalších 20 km jsem dojel do města Abu Road, kde jsem si nejdříve koupil celý meloun a na posezení ho u silnice snědl, poté jsem našel u optika pravé sluneční brýle s UV faktorem (100 rupií) a nakonec se v několika pouličních restauracích najedl. Byly to klasické smaženky, většinou z těst, jejichž základ tvoří zelenina a různá koření. Tyto v Indii docela preferuji, neboť mám pocit, že když je přímo přede mnou usmaží na rozpáleném oleji, nemůže mi to ublížit. Navíc se moc jiného během dne tady nedá najít. Klasická jídla jsou k mání většinou až večer. K tomu jsem přihodil pár sladkostí, litr vody a břicho jsem měl nafouklé jako balón.
Při jídle jsem si musel upravit plátky cibule, které jsem si dal dle rady včerejšího pána do ponožek pod chodidla. Zbytečně jsem je uřízl ráno před odjezdem silné, takže mě po pár hodinách jízdy docela tlačily. Rozhodně to ale fungovalo, neboť jsem se cítil na slunci mnohem lépe než včera. Vyndat si je ale úplně a vyzkoušet si, jestli to náhodou není placebo, jsem se však v žádném případě neodvážil.
Z Abu Road vede silnice na jeden z nejvyšších kopců v okolí (1120 m n.m.), kde se nachází městečko Mount Abu, jehož návštěvu jsem měl vyhlídnutou již z Česka. V Mount Abu stojí totiž za to návštěva několika chrámů, z nichž ten nejproslulejší – Jain Temple – jsem v žádném případě nechtěl minout.
Silnice vede celých 25 km do kopce, a i když stoupání není zas až tak strmé, vražedné slunce a nedostatek stínu mi z toho udělaly docela obtížný výšlap. Původně jsem si říkal, že bych si mohl nechat všechny věci dole a vyjet jen tak nalehko, nakonec jsem se rozhodl vláčet vše s sebou nahoru. Kamarád Zdeněk, který tady byl před pár lety, mi totiž tvrdil, že se stejně budu muset vracet stejnou cestou zpátky, mapa mi však říkala něco jiného a já měl proto v plánu zeptat se místních, kudy se dá sjet dolů na opačné straně. Předzásobil jsem se vodou a velmi klidným tempem jsem vyrazil nahoru. Teplota vystoupala na slunci těsně k 50 °C a ze mě lilo jako kdybych byl neustále pod sprchou. Tři litry jsem vypil natorata a kdyby nebyla v polovině kopce restaurace s možností dokoupení vody, asi by byl zbytek stoupání pro mě velmi obtížný. U restaurace bylo celé stádo opic, které se lidí vůbec nebály a které místní i indičtí turisté krmili banány. Za tři a půl hodiny jsem byl sice nahoře, ale pak jsem se zbytečně zdržel tím, že jsem se minimálně desetkrát musel ptát na cestu k „Jain Temple“. Nikoho totiž ještě nenapadlo dát na silnici dvojjazyčné cedule. Nakonec mi poradil úplně malý kluk na kole, jehož angličtina byla tak skvělá, jakoby byl rodilým mluvčím.
Obrázky z „Jain Templu“ jsem viděl sice u Zdeňka v knize na obrázcích, skutečnost však předčila moje veškerá očekávání. Tento chrám patří do úchvatné skupiny pěti buddhistických staveb na vrcholu vzdáleném 3 km od městečka. Chrámy vynikají neuvěřitelně jemnou kamennou dekorací a propracovaností. Bílý mramor, ze kterého jsou postaveny, je opracován tak jemně, že člověka nechtě napadá myšlenka, že toto snad ani nemůže být dílo lidské ruky. Složitě tesaná výzdoba chrámů působí naprosto snově a je neuvěřitelné, že chrámy vznikly již kolem roku 1000 n. l. Chodil jsem po neskutečně nádherných sálech a oči mi málem lezly z důlků. Veškerá výzdoba je vytesaná do nejmenších detailů a nic není opakované dvakrát. I když např. desítky sloupů v jednom ze sálů vypadají na první pohled stejně, při bližším zkoumání se najde mnoho rozdílů. Postavy, zvířata, květy i ornamenty jsou na každém sloupu jiné. To stejné platí i o „armádě“ asi půlmetrových slonů nebo desítkách Buddhů podél stěn – každý je odlišný a propracovaný do nejmenších detailů. Když se člověk koukne nad sebe na stropy, naprosto nevěřícně hledí na to, jak dokonalá výzdoba i zde může být. Naprosto mě mrazilo v zádech z pomyšlení, že toto vše mohu vidět na vlastní oči. Dodnes nechápu, proč tento chrámový komplex není na seznamu největších divů světa. Pro mě bude rozhodně patřit k těm z nejúžasnějších míst, které jsem kdy ve svém životě navštívil a vzdávám hold tehdejším mistrům, kteří toto jedinečné dílo vytvořili. Škoda jen, že se musí dole před vstupem odevzdat veškerá technika a že se zde nedá fotit. Za článkem v galerii jsou alespoň pro přiblížení tři fotografie, které jsem našel na internetu. Snad vám tuto neopakovatelnou atmosféru dokážou alespoň částečně zachytit.
Když jsem se dostatek vynadíval, odjel jsem do městečka, abych zjistil, kdo má pravdu - jestli Zdeněk nebo mapa. Bohužel silnice zde opravdu mým směrem nevedla a jestli končí úplně, to se mi už nepodařilo zjistit díky totální neznalosti angličtiny místních lidí. Sice zde byly nějaké směrové cedule, ale z těch jsem nedokázal vyčíst vůbec nic. K mému překvapení jsem zjistil, že městečko je spíše město a je docela rozlehlé, s ulicemi plnými hotelů, ubytoven a restaurací, o krámcích se suvenýry ani nemluvě. Chvíli jsem možnosti na ubytování počítal, ale pak jsem to vzdal. Musí jich být tady alespoň padesát. Z místního jezera, kde pronajímají i loďky, jsem byl zklamaný, neboť bylo tak brčálově zelené, že i brněnská přehrada plná sinic, je proti němu křišťálovou studánkou. Navíc se z něj linul ne zrovna příjemný odér.
Centrum města Mount Abu na mě zapůsobilo až příliš komerčně, tudíž jsem ani moc nelitoval, že se vracím večer zpátky dolů do Abu Road. Myslel jsem si, že těch 25 km sfrknu z kopce velmi rychle, opak byl pravdou. Celou cestu jsem jel díky stovkám ostrých zatáček tak na brzdách, že mě z toho dole chytaly křeče do zápěstí. Navíc jsem málem přejel jednu větší opici, u které jsem naivně předpokládal, že když mě vidí, jak se na ni rychle řítím, tak uskočí. Sice v poslední chvíli uskočila, ale na druhou stranu, než jsem čekal. Že toto neskončilo kolizí, bylo učiněným zázrakem. Ještěže jsem nenarazil na medvěda, kterých by tu mělo být podle internetových zdrojů také dost.
Dolů jsem přijel chvíli před setměním a hned ve druhém hotelu jsem usmlouval čistý a prostorný pokoj z 300 na 150 rupií. Nebylo to nic těžkého, neboť i zde byla podél silnice celá řada hotelů, hotýlků a ubytoven, kde bych za tuto cenu určitě něco našel. Majitel si část usmlouvaných peněz „vzal“ vzápětí zpět. Večeře za 50 rupií byla pidiporcí asi tak pro tříleté dítě, takže jsem se musel dojíst o padesát metrů dál, kde jsem dostal za 35 rupií takovou hromadu rýže a zeleniny, že jsem to ani nebyl schopen celé spořádat. Přímo přes silnici bylo před hotýlkem uskupení obrovských a zajímavě tvarovaných balvanů, které ve svitu zapadajícího slunce a potom i v měsíčním světle vypadaly více než zajímavě.
Pravý indický venkov
Ranních 20 °C mi připadalo jako úplná „kosa“. Normálně jsem se chvíli třepal, než jsem se šlapáním trochu rozehřál. Odbočku, kterou jsem měl sjet z hlavní, jsem našel snadno, protože jsem tudy jel opačným směrem již včera a zrovna zde jsem potkal nějaké vesničany na velbloudech. Ptal jsem se jich, jestli je to správná odbočka na vesnici Mandar. Anglicky neuměli, ale slovu Mandar rozuměli dobře a tak horlivě kývali. Sice mě pak napadlo, že si třeba mysleli, že se můžu ptát na to, „jestli znají Mandar“ nebo „jestli pochazejí z Mandaru“ apod., takže teoreticky by mi asi odkývali vše, co se Mandaru týká. Nicméně jsem to nyní riskl a dobře jsem udělal. Směr se ukázal být správným.
Celých 40 km jsem jel uzoučkou silničkou pravým indickým venkovem, jehož scenérii obzvlášť miluji a nemůžu se ji nikdy nasytit. Musí se ale vyrazit hned, jakmile se slunce vyhoupne nad obzor. Ženy zametají před prahy svých domků, chodí s obrovskými nádobami na hlavě pro vodu, pálí se odpadky, muži nebo děti vyvádějí dobytek na pastvu, další ženy chodí s bandaskami v hloučcích za prací na pole apod. Když jsem před dvěmi roky poprvé viděl, jak část obyvatel každé menší vesnice koná v tuto ranní hodinu svoji velkou potřebu přímo na silnici nebo těsně vedle, byl jsem z toho úplně paf. Později jsem si zvykl a dnes už jen občas se zájmem hledím, zda se mi konečně nepodaří zahlédnout u někoho tuhý bobek.
O dvě hodiny později je tato atmosféra pryč. Začne vedro, vylezou stánkaři, krámkaři, trhovníci a prodavači rychlého občerstvení, mimo obec zmiznou chladivé stíny od stromů, a zvířata i ptáci se před sluncem schovají někam, kde je není ani vidět, ani slyšet. Určitě i toto je svým způsobem exotika a pro někoho mnohem zajímavější a exotičtější než brzké ráno. Jenže toto vše je ve velkém shonu, chaosu a mumraji. Ranní poklidná idylka je o něčem jiném, a proto vyjíždím vždy tak brzy ráno, abych si ji mohl naplno vychutnat.
Dalších 20 km po hlavní silnici, plné náklaďáků, se dalo přežít, po totální rovině jsem ji přeletěl za 40 minut. I tak jsem si ale oddechl, když jsem opět sjel na vedlejší cestu. Povrch byl zde místy hodně rozbitý, ale horské kolo je konec konců na to stavěné. Aspoň jsem nejel tak rychle a mohl se koukat po okolí. Místy mě minul džíp, který zastupuje v těchto místech veřejnou dopravu, narvaný lidmi. Vůbec jsem nechápal, kolik se jich může do jednoho vejít. Sedadel je v něm pro osm lidí, běžně jich vevnitř jezdí kolem dvaceti. V jednu chvíli jsem naprosto nevěřícně pozoroval, jak se do takového plného džípu ještě nasoukalo dalších 15 žen a dětí.
Ženy zde chodí nádherně oblečeny, připadají mi stále nazdobeny jako šly zrovna na nějakou na slavnost, v nose mají kroužek a na rukou (od loktů nahoru) bílé kruhy. I když jdou jen na pole, vždy vypadají velmi elegantně a často jsem na nich mohl oči nechat. Muži chodí většinou v bílém, jen na hlavě mají různobarevné turbany.
Tím, že jsem jel neustále po rovině a nefoukal žádný vítr, těsně před polednem jsem měl „nakroucených“ 90 km. Právě jsem přijel do městečka Raniwara, kde jsem dnes poprvé zastavil na trochu jídla. Ihned se na mě nalepilo několik desítek lidí – jako vosy na bonbón. Majitel krámku s občerstvením je ode mě odháněl plácačkou na mouchy, ale téměř marné bylo jeho počínání. Přežil jsem to jen s největším přemáháním, na druhé straně jsem si trochu odpočinul a nacpal se sladkostmi, které jsou po celé Indii obdobné a docela chutné. Jen jsou oproti ostatnímu jídlu výrazně dražší.
Jak se dá s někým povykládat, i když neznáte řeč
Odpoledne jsem při teplotách blížících se 50 °C musel začít svoji jízdu kouskovat. V opačném případě bych se z toho vedra zbláznil. Zbývalo mi do cílového města ujet asi 50 km, takže jsem si trasu rozdělil na 20-15-10-5 km. Přestávky byly mezi jednotlivými úseky jen několikaminutové, ale psychicky mi hodně pomáhaly. Muselo to ale být vždy pod stromem ve stínu, což byl někdy problém, neboť několikrát jsem musel najet o jeden až dva kilometry navíc, než se nějaký naskytl. Ale i vše špatné je k něčemu dobré – místní lidé jsou také před sluncem schovaní a než stačí za mnou vyběhnout, už jsem pryč.
V jednu chvíli jeli se mnou na kolech dva mladíci. Zrovna byla silnice velmi špatná a mě hlavně zajímalo, kdy tato hrůza, plná výmolů a kamení, skončí. Ptal jsem se jich přirozeně česky, protože oni znali jen ten svůj rodný jazyk. Něco mi odpovídali a zároveň se i mě na něco ptali. Také jsem jim i já odpovídal a všichni jsme kývali hlavami, jak si rozumíme. Největší vtip byl ale v tom, že jsem opravdu pochopil, že asfalt začne po 14 km, že jedou jen do nejbližší vesnice, čím se živí, kde byli na kolech atd. Opravdu jsme si skoro hodinu a bez přestávky „vykládali“ a zřejmě mezi námi probíhalo jakési mimosmyslové vnímání. Uvědomil jsem si ale to, až jsem jel zase sám.
„Do prčic, vždyť já jim všechno rozuměl!“ říkal jsem si a úplně mě oblévaly jehličky po celém těle z tohoto neuvěřitelného poznání. Hned jsem si vzpomněl na jednoho svého montéra, který se před mnoha lety po pár pivech držel v hospodě s naším americkým učitelem angličtiny kolem ramen a velmi živě spolu asi dvě hodiny diskutovali. Montér slovensky, Amík anglicky. Oba pak na druhý den svorně a nezávisle tvrdili, že tak dobře si už hodně dlouho s někým nepovykládali. Všichni jsme se jim smáli, já teď zažil podobnou situaci.
Sem tam vedle mě přibrzdil mladík na motorce, ale toto vždy skončilo jen u klasického: „Odkud jsi?“ a „Jak se jmenuješ?“ Dotyčný v naprosté většině případů neumí z angličtiny nic jiného než tyto dvě otázky a člověk může tedy odpovědět cokoliv. Mně osobně tito motorkáři docela obtěžovali – vědí, že nebudou rozumět a přitom jsou děsně vlezlí. I když po chvíli zjistí, že s nimi mluvit nebudu, často jedou i dlouhé kilometry těsně vedle mě a jen přiblble civí.
Bylo už pozdě odpoledne, když jsem si uvědomil, že vypiji v průměru asi litr vody na hodinu a přitom vůbec nemám potřebu zastavovat, abych si ulevil. Od rána jsem ještě nebyl. Ještě štěstí, že i na této vyprahlé a vyschlé krajině, plné prachu a kamení, je relativně častá možnost vodu si dokoupit. Stále ji doplňuji do čtyř litrů. I když mám např. ještě litry tři a naskytne se stánek s balenou vodou, neváhám a litr dokoupím. Člověk nikdy neví, kdy se může dostat do úseku, kde nebude dlouho nic.
Do cílového města Sanchor jsem se doploužil kolem čtvrté hodiny odpoledne. Ze směru, ze kterého jsem přijížděl, se stavěla nová silnice, takže jsem kličkoval mezi stroji, dělníky a dírami. Jelikož někde nepochopitelně prach stříkali vodou, tak i blátíčkem. Sanchor vypadá jako větší a docela rušné město, ale je to jen tím, že ho napříč protíná hlavní a velmi rušná silnice z jihu. Jinak má pouze 30 tis. obyvatel. Nebylo ale žádným problémem najít na hlavní silnici ubytovnu za 200 rupií. Sice jsem věděl, že bych jen při troše snahy našel něco levnějšího, ale v tuto chvíli by mě nikdo nedonutil, abych jel byť jen sto metrů navíc.
V koupelně byla kupodivu i fungující sprcha a já se dlouho nemohl nabažit osvěžujícího proudu vody. Stejně dlouho jsem pak ležel nahý na posteli a jen tak koukal do stropu a nechal se ovívat větrákem puštěným na plný výkon. Uplynuly snad dvě hodiny než jsem se zvedl a přinutil se udělat alespoň běžnou údržbu kola.
Až už slunce zalezlo za střechy, odvážil jsem se vyjít ven. Prošel jsem spousty uliček, nahlédl do docela pěkného templu, ale na restauraci ne a ne natrefit. Přitom cokoliv jiného by se zde dalo najít. Stánky a obchody doslova přetékaly vším možným zbožím, jen ta restaurace chyběla. Pro jistotu jsem si koupil hrozny a sušenky, kdyby bylo nejhůř, ale i tak jsem vytrvale hledal dál. Mezitím jsem si u jednoho ze stánků chtěl dát čerstvě vylisovaný mangový džus.
„Je to opravdu jen z ovoce?“ ptám, se pro jistotu, neboť jej už mají předpřipravený ve skleněné nádobě, kterou jen průběžně doplňují. „Určitě v něm není přidaná žádná voda?“
„Ne pane, je to jen z šťáva z čerstvého manga.“
Dvakrát jsem se ujišťoval, abych měl jistotu, že mně porozuměli. Bohužel až při druhém loku jsem pochopil, co se mi na tom prvním nezdálo. Vše, co zůstalo v puse, jsem vyprskl a plnou sklenici vrátil s tím, že mi to jako nechutná. Neřekl jsem skutečný důvod, neboť tento by nepochopili – i když jsme stáli na rozpálené ulici, džus byl úplně ledový! Vodu tam sice asi nepřidávali, ale na led jsem se neptal. Za svoji hloupost jsem si nadával snad ještě půl hodiny a modlil se, ať to přežiji ve zdraví. Vůbec si totiž nedělám iluze, z čeho Indové led vyrábí. Mnohokrát jsem totiž viděl, jak ho přivážejí na špinavém povozu špinaví chlapíci a jakou nehezkou mají veliké ledové kostky barvu.
Po nekonečném hledání jsem našel snad jedinou restauraci ve městě. Za svoji snahu jsem byl odměněn obrovskou porcí rýže, stejně velikou porcí mixované a uvařené zeleniny, k čemuž jsem přikusoval placky čapátí. Dokonce mně to i chutnalo.