V krásném motelu se mi znovu potvrdilo pravidlo, že čím lepší ubytování, tím horší spánek. S ulehčením jsem uvítal svítání a jak to bylo možné, ihned jsem vyrazil. Takhle brzká ranní jízda má navíc tu výhodu, že prvních pár hodin je bezvětří, což jsem dnes uvítal, neboť podle včerejšího silného protivětru jsem očekával něco podobného.
Cesta autobusem z Ahmedabadu do Bombaje
Asi po dvou hodinách poklidné jízdy po dálnici se k mé smůle zúžily v jednom městečku čtyři pruhy silnice na dva a hned z toho byla nebezpečná jízda na samé hranici únosnosti. Provoz totiž zhoustl tak, že jsem se na silnici mezi troubícími náklaďáky naprosto ztratil, z čehož jsem z důvodu absence cyklistické helmy neměl úplně ten nejlepší pocit. Naprosto jsem si oddychl, když jsem vjel do města Ahmedabad a zacpanou silnici nechal za sebou.
Ahmedabad je sice velkoměsto, rozlezlé desítky kilometrů na všechny strany, ale po několika kontrolních přeptáních jsem celkem bez problémů, a ještě před polednem, dojel k hlavnímu autobusovému nádraží („Central Bus Stand“), mimochodem velmi nechutného. Nejdříve jsem si totiž chtěl zjistit ceny a odjezdy státních autobusů a až pak tyto srovnat se soukromými dopravci.
Ze státních „lepších“ busů jel dnes jenom jeden, a to v 16 hod, a v Bombaji by měl být ve 4 hod. ráno (350 rupií plus 100 rupií za kolo, celkem 180 Kč). Jak jsem předpokládal kolem nádraží byly desítky kanceláří soukromých společností, které nabízely za naprosto stejnou cenu dopravu mnohem lepšími autobusy. Neváhal jsem a koupil si raději jízdenku u nich, protože tady nabízeli za příplatek 100 rupií i lůžko. A i kdyby nenabízeli, stejně bych si je zvolil z důvodu zastávky v Nové Bombaji (kde jsem potřeboval vystoupit), neboť ti „státní“ zastavovali jen v Bombaji. A to je minimálně dalších 40 km, navíc po rozpálené a zacpané dálnici. To se mi na kole absolvovat opravdu nechtělo. Vyzkoušel jsem si to před dvěmi lety, při mé první návštěvě Indie, a už to znovu opakovat nemusím.
Místenku jsem tedy už měl, ale co s načatým dnem, když autobus odjíždí až v 17 hod.? Památek jsem byl plný, jezdit se mi nikam už nechtělo, navíc mě bolely spálené ruce, takže jsem zvolil tu nejjednodušší volbu – odjel jsem do velkého nákupního centra, které stálo jen několik ulic od nádraží. Na indické poměry je v Ahmedabadu „Shopping Centre“ velkolepé, moderní a čisté, ve srovnání s českými neuvěřitelně zašlé. Chodil jsem hlavně mezi restauracemi jako McDonald a jemu podobnými a neustále něco jedl a pil. Tento den končil v Indii školní rok, a tak jsem koupil i něco na zub několika malým klukům „za vysvědčení“, kteří trochu lámali anglicky a kteří měli odvahu dát se se mnou do řeči.
Bez kola jsem všude vzbuzoval veliký údiv a dlouho jsem nevěděl proč. Až jsem po několika hodinách producírování se jsem pochopil, že jsem pro místní velkou atrakcí skrze upnuté cyklistické kraťasy, navíc zřetelně vycpané molitánkem v rozkroku. Myslím si, že tento kousek oblečení řada místních Indů viděla poprvé v životě a podle překvapených výrazů je i dost zaujal. Od této chvíle jsem se cítil jak nahý v trní, takže jsem už spíše posedával po lavečkách ve stínu, pozoroval ruch kolem a nemohl se dočkat odjezdu autobusu. Mohl jsem se sice převléci, ale na to jsem byl díky neskutečnému vedru příliš líný.
Autobus přirozeně neodjížděl od kanceláře dopravce, přestože mně to dopoledne prodejci vehementně tvrdili. Ale asi jsem jen přecenil jejich angličtinu. Bohužel pro mě nastala tímto nedorozuměním prekérní situace. Těsně před pátou jsem přijel jakoby na místo odjezdu, abych zjistil, že autobus odjíždí úplně odjinud. Nejprve mně chtěli vysvětlovat cestu, ale to jsem zásadně odmítl. Za prvé bylo málo času, za druhé bych se ztratil na první, max. druhé křižovatce. Vymohl jsem si tedy motorovou rikšu, kam jsem se naložil i s kolem a vynutil jízdu až k autobusu. Kolo přečnívalo z kabinky na obě strany a jak jsem se k němu vmáčkl i já, dodnes nepochopím. Nakonec vše dobře dopadlo – autobus jsme krásně stihli a já si blahořečil za to, že jsem neustoupil, protože cesta od kanceláře byla docela dlouhá a naprosto nepřehledná. Sám bych ji neměl šanci najít. Na místě samém jsem se zcela náhodou dal do řeči s mladíkem, který měl jízdenku na stejný autobus jako já. Docela jsem to ocenil, protože ve finále byla v době odjezdu hodně nepřehledná situace a sám bych asi začal zmatkovat. Autobusy různě, a už vůbec ne na čas, odjížděly a přijížděly a nebylo mi jasné, jak se v tomto zmatku orientovat.
Lůžko za příplatek byla ve skutečnosti jen tvrdá palanda nad sedadly, asi o 20 cm kratší než moje tělo. Ale na toto jsem také pamatoval – pro tento účel jsem si celou dobu schovával jeden jediný prášek na spaní, který mi nyní přišel vhod. Sotva jsem se zabalil do svého spacáku, už jsem spal.
Celou noc jsem spal tak tvrdě, že mě museli ráno vzbudit, abych nepřejel tu svoji zastávku. Vylezl jsem jako jediný z autobusu velice narychlo, ve skutečnosti to nebyla žádná zastávka, ale jen odbočka na dálnici na Novou Bombaj. Když jsem si skládal věci v prachu odstavného pruhu, byl jsem ještě totálně zblblý z prášku na spaní. Dodatečně jsem se divil, že za mnou vyhodili všechny moje věci a že v autobusu nic nezůstalo.
Bombaj počtvrté v životě
Najít cestu do čtvrti Vashi byla hračka. Nakonec to bylo ze „zastávky“ jen 6 km a určitě tomu pomohlo i to, že jsem tady před těmi pár lety několik hodin, a ještě k tomu v dešti, bloudil. Díky tomu jsem si pamatoval některé styčné body a docela bez problémů jsem tak stál již v 8 hod před domkem, ve kterém bydlel Neeraj s rodinou. S jeho maminkou jsem mluvil včera telefonem, takže věděla, že přijedu a byl jsem tedy očekáván i s velkolepou snídaní na přivítanou.
Po osvěžující sprše jsme s Neerajem osedlali skútr a jezdili celé dopoledne po nákupech. Potřeboval jsem totiž utratit zbytek těžce vyhádaných a ušetřených peněz, hlavně jsem ale sháněl maličký šroubek do řazení na mém kole. Už dříve jsem se rozhodl, že toto kolo nechám v Indii a nechtěl jsem jej nechat Neerajovi nefunkční.
Najít tak malý šroubek v největším městě Indie se stalo neskutečným oříškem. Objeli jsme všechny cykloobchody, železářství a obchody pro kutily v okolí, ale takovou maličkost nikde nevedli. Až když jsem to chtěl vzdát, zahlédl jsem v jednom průjezdu opravnu hodin. Opravář mi vysypal na stůl krabičku s vysloužilými vnitřky hodin a hodinek a světe div se – kýžený šroubek jsem v tomto harampádí našel. Ani za to chlapík nic nechtěl.
To bylo překvapení a radosti, když jsem Neerajovi oznámil, že mu tady svoje kolo nechám. Vůbec tomu nemohl uvěřit. V každém případě se stal alespoň na pár měsíců majitelem nejkvalitnějšího kola v celé Indii. To zcela bez přehánění, protože v cykloobchodech měli jako poslední výkřik kola z Číny, na úrovni našich nejlevnějších kol z hypermarketů. Já jsem se tak alespoň zbavil jednoho ze svých vysloužilých kol a nemusel jsem na zpáteční cestě platit žádný příplatek za bicykl a za nadváhu.
Odpoledne jsme absolvovali několik povinných návštěv. Všude se mě vyptávali na to stejné a já všem odpovídal to stejné dokola a dokola. Bylo to neuvěřitelně úmorné a vyčerpávající. Jen jedna návštěva se ostatním vymykala – starý pán, kterého ostatní nazývali „daddy“ nebo „guru“, se živě zajímal o Evropu, politickou situaci u nás a vůbec na život v Česku. Vyzařovala z něj zvláštní a velmi pozitivní duchovní vibrace. Vůbec jsem se nedivil, že si jej všichni tolik považují. Bydlel se stejně příjemnou manželkou ve velmi pěkném a nádherně zařízeném bytě. Dodnes mě mrzí, že mi bylo trapné tady vytahovat fotoaparát a že tak nemám z této návštěvy jediné foto.
Před půlnocí jsem byl ze všech těch návštěv a pochůzek na smrt unavený. Naštěstí jsem byl dalších ušetřený, i když jsme je prý neabsolvovali všechny. Neeraj se musel mobilem omlouvat a vysvětlovat, proč už nepřijdeme. Autobusem jsme se vrátili k němu domů, kde mi ustlali na jeho posteli. Lůžko bylo tvrdé jako podlaha a polštář skoro jako kámen. Zvláště kvůli polštáři jsem spal i přes totální vyčerpání velmi špatně.
Ráno jsme vyjeli vlakem do Bombaje. Jízda vlakem byla posledním zážitkem v Indii, která stojí za řeč. V tak narvaném vlaku se jen tak někomu nepodaří jet. Na sedadlech sedělo dvakrát víc lidí než byl počet sedadel a všichni stojící byli na sobě tak namačkaní, že by mezi nimi nepropadl ani špendlík. Tato skutečnost byla z důvodu vedra a vlhka zvlášť obtěžující. Naštěstí ženy jezdí prý v jiném vagóně, takže jsou ušetřeny doteků možných úchylů. Nebere se to ale úplně striktně, protože v našem vagóně jich pár bylo. Počet lidí jsem nechápal, protože vlak jezdil každou chvilku. U nás by tomu nikdo neřekl jinak než dobytčák. Jízda trvala nekonečných 50 minut.
Navštívili jsme městské akvárium (nic moc) a prošli se po nábřeží. Tady jsem však dlouho nevydržel, protože zápach vycházející z moře se nedal vydržet.
Odpoledne jsem si balil věci, při kterém mi asistovala celá rodina. Vyprávěl jsem jim o cestě Radžastánem a mohu říci, že jsem se dlouho nezasmál jako v tuto chvíli. Zvlášť s Neerajovou maminkou jsem si rozuměl, Neeraj a jeho sestra chvílemi ani nechápali, čemu se tak od srdce smějeme.
Let do Istanbulu trval 7 hodin a téměř celý jsem jej prospal. Tím, že se hodiny na konci března posunuly na letní čas, zkrátilo se mně čekání na letišti o hodinu. Skoro jsem si ani nestačil koupit v Duty Free Shopu „vítězný doutník…
Tímto povídáním končí serál o cestě po úchvatném Radžastanu. Doufám, že se těm, kteří na tyto části stránek zavítali, líbil. Snad jsem také někoho z vás inspiroval a že se tak rozjedete o krásách této části Indie přesvědčit na vlastní oči.
I když mám v záloze a šuplíku ještě povídání o cyklopřejezdu hlavního indickéhu hřbetu Himalájí (2009) a zážitky z cykloexpedice po Malajsii a Thajsku (2010), na chvíli se s touto rubrikou odmlčím. Myslím si, že cestování bylo pro toto období dost a navíc mají naše stránky jiné poslání než psát o cestovatelských zážitcích. Jakmile vycítím, že nastala vhodná doba, určitě se zde jedna z cest objeví, a to opět na pokračování.
Děkuji všem za projevenou přízeň a za pozitivní příspěvky pod některými z článků. A. Červený