Radžastan - 5. část

Pushkar
Původně jsem sice chtěl jet z Beawaru do turistického centra Pushkar vedlejší silnicí, ale dlouho jsem ji nemohl najít. Až jsem ji konečně našel, říkal mi místní chlapík, že je cesta i pro kolo téměř nesjízdná a ať jedu po hlavní až do Ajmeru. Asi měl pravdu, protože hned za odbočkou končil asfalt a o díry a výmoly nebyla nouze. Tak jsem si říkal, že pojedu raději v provozu, ale rychleji, a pak budu mít více času na prohlídku samotného Pushkaru.
   Na hlavní silnici jsem se dlouho vezl v závětří za motorovou tříkolkou, plnou lidí, ale jela tak rychle, že jsem byl po 20 km rád, když odbočila. Byla to sice jízdy ve vzduchovém pytli, ale nadoraz. Úplně mě to vyčerpalo.
   Město Ajmer jakoby z oka vypadl Beawaru, i když počet jeho obyvatel je trojnásobný (520 tis. obyv.) a dle informací zde žije ryze muslimská komunita. Podle průvodce je v centru k zastavení pouze jedna význačná muslimská mešita, která ta mě však v tuto chvíli vůbec nelákala. Téměř bez jediného zastavení jsem pokračoval směrem na Pushkar.
   V Pushkaru (11 tis.obyv.) se scházejí snad všichni turisté, kteří zavítají do Radžastanu. Nejzajímavější termín v roce je v listopadu každého roku, kdy se zde konají obrovské velbloudí trhy. V tuto dobu se zde schází kolem 200 tis. lidí přivádějících s sebou 50 tis. velbloudů a jiného dobytka za účelem prodat, koupit, vyměnit anebo se jen pochlubit tím svým „kouskem“, či změřit síly ve velbloudích či koňských dostizích. A kolik že stojí takový velbloud? – prý kolem 5000 rupií (2000 Kč) – tudíž úplně super cena, ale co pak s ním?
   Z Ajmeru se člověk dostane do Pushkaru skrze nevelký průsmyk s 9% stoupáním na dvou kilometrech. Ve vedru, jaké panovalo, to byl docela slušný kopeček. Nahoře krmili lidé opice, dolů, do Pushkaru, to bylo bez šlapání skoro až do centra městečka. Hned zkraje mě odchytil „nutič“ na motorce, který mi nabízel ubytování ve svém hotýlku za 200 rupií, přitom jsme jeli kolem desítek jiných, které měly na cedulích napsáno 100 až 150 rupií. Ze zvědavosti jsem si k němu zajel a kupodivu domek byl čistý a hlavně stranou od rušného centra. Za 175 rupií jsem to vzal, i když jsem původně měl v plánu ještě večer se vrátit do Ajmeru a ubytovat se až tam.
   Chlapík mi to však vyvracel. Tvrdil, že tady je spousta míst, která stojí za vidění a naproti tomu v Ajmeru není kromě hluku a odpadků vůbec nic. Když k tomu dodal, že odtud jezdí od rána autobusy každou hodinu kam chci, nechal jsem se přemluvit. Už dnes jsem se totiž za jízdy proti nepříjemnému větru a v hustém provozu zařekl, že se nebudu takto trápit a že do dalšího města Jaipur opět použiji autobus. Ještě před několika lety jsem byl tzv. ortodoxním cykloturistou a autobus jsem vzal jen v největší nouzi, dnes se k tomu už stavím jinak.
   Pushkar se dá projít v pohodě pěšky, takže kolo jsem nechal na ubytovně. Tolik bílých turistů pohromadě jako tady, jsem ještě nikde jinde v Indii neviděl. Dokonce jsem i potkal mladý český pár, se kterým jsem přiletěl do Bombaje, a se kterým jsem tehdy prohodil i pár slov. Jak je ten svět malý.
   Jelikož je Pushkar skrze naskrz turistické centrum, vše je podřízeno tomu, aby se vytáhlo z turisty co nejvíce peněz. Využívají se k tomu různé příležitosti. U jezera, které je přímo uprostřed a u kterého je postavený i rozlehlý chrám, mě odchytil mladý mnich. Vzal mě za ruku a táhl po schodech dolů k vodě. Sice jsem s ním jít nemusel, ale bylo mi trapné se mu vysmekávat. Částečně v angličtině, částečně v místním jazyce, provedl jakýsi květinový rituál, kdy házel do vody okvětní lístky lotosu. Pochopil jsem, že se to má týkat zdraví a štěstí nejen mého, ale i celé mé rodiny. V každém případě jsem od samého začátku tušil kulišárnu a jen jsem byl zvědavý, o jakou sumu si povedený mnich řekne.
   „Dejte mi, kolik uznáte za vhodné. Minimum je však dvacet dolarů.“
   „Dvacet dolarů? Jsi se zbláznil nebo opravdu vypadám tak naivně?“
   „To se vám zdá moc? Vždyť za tuto maličkou cenu jsem vám právě zajistil nejen zdraví a blahobyt vás, ale i celé vaší rodiny. To se vám obratem vrátí“, šokoval mě svojí drzostí mnich.
   „Víš co? Já si dokážu zajistit blahobyt své rodiny i bez tvých falešných formulek“, kontruji a vytrhávám mu ruku, kterou mi stále pevně svírá.
   „Ale to jste mi měl říct hned, že nechcete, abych s vámi udělal obřad“, nevzdává se mnich. „Víte, kolik mi to dalo práce? To není vůbec nic snadného.“
   „Tak jo, tady máš 50 rupií a jestli se ti to nelíbí, nedostaneš nic“, začínám už být podrážděný a přemýšlím, jak by vypadalo, kdybych ho hodil do vody.
   Mnich si padesátku vzal, ale ještě dlouho jsem slyšel jak za mnou nadává. Kdoví, jestli to byl vůbec pravý mnich. Asi jsem ho do té vody měl hodit.
   Poté jsem si prošel uličky, navštívil jediný chrám v Indii, zasvěcený Brahmovi a navečer jsem se horko těžko v nazouvacích gumových pantoflích vyškrabal na vysoký kopec s maličkým bílým chrámem. Odtud je výhled na celé město a prý se zde dobře pozoruje západ slunce. Vyhlídka byla super, západ slunce o trochu slabší.
   Odpolední vycházka mě dnes docela vyčerpala, jezdit na kole je v každém případě pohodlnější. Sotva jsem se doštrachal na ubytovnu. Ještě před spaním mě prohnal silný průjem, který jsem však tak trochu očekával. Odpoledne jsem si totiž koupil na ulici jídlo, které bylo vyloženě hnusné a ze kterého jsem cítil nevolnost od okamžiku jeho pozření. Nebo že by na mě seslal něco špatného ten mnich? Nebo to bylo proto, že jsem odmítl dát poloprázdnou plastovou láhev s vodou žebrajícímu klukovi? Člověka v takové chvíli napadá cokoliv.
   Naštěstí se střeva do rána uklidnila, i když jsem musel onu místnůstku navštívit ještě dvakrát. Trochu jsem jim pomohl sušeným práškem ze žaludů, který jsem si pro tuto příležitost vezl s sebou, a zdálo se, že to zabralo. Naštěstí se neopakovala situace, kterou jsem si prožil v Kambodži, kdy jsem si po celonočním extempore na toaletě myslel, že už ze mě vytryskuje pod tlakem i mozek.
   Autobusové nádraží stojí v Pushkaru za navštívení. Kdyby zde nestál jeden odstavený autobus, člověk by si myslel, že zabloudil do kravského výběhu. Několikrát jsem se musel ujišťovat, že stojím opravdu na „centrálním autobusovém nádraží“. Slibovaný spoj v 7 hod. ráno nejel, až o půl hodiny později přijel úplně narvaný místní rozhrkaný autobus. Ještě s několika mladými turisty, ověšenými obrovskými batohy, jsme se dovnitř natlačili jen tak tak.
   Autobus byl nacpaný prasknutí až do Jaipuru (150 km), ač nás řidič uklidňoval, že většina lidí v Ajmeru vystoupí. Tady nás to vyplivlo na centrálním autobusovém nádraží v 11 hod. a já si přímo zjistil, že druhý den mi to jede do Agry v 6.30 hod. Co jsem viděl z okýnka autobusu, čtyřproudá, velmi frekventovaná silnice nenabízela žádné cyklozážitky, tudíž jsem svůj plán opět přehodnotil - v Agře navštívím světově proslulý Taj Mahal a až odsud to vezmu na kole po vedlejší silnici zpátky na Ahmedabad, odkud jsem před deseti dny vyjel. Zavrhl jsem tak všechny ostatní možnosti, které jsem měl v záloze jako např. vlak a letadlo z různých destinací, které by připadaly v úvahu. Takovéto průběžné plánování miluji, je to mnohem napínavější než mít vše nalinkované předem a být tak omezený pevně stanoveným itinerářem.

Jaipur - "Růžové město"
Jaipur - hlavní město pouštního státu Rajasthan - založil v roce 1727 maharadža Sawai Jai Singh II. a je známé jako „Pink city“, tedy růžové město. V roce 1883 bylo totiž celé natřeno na růžovo, aby tak uvítalo státní návštěvu prince Alberta z Walesu (růžová byla tradičně barva spojená s pohostinstvím). Staré město je obehnáno vysokou obrannou zdí a stráženo sedmi hlavními bránami. Zeď je v současné době částečně rozebrána neboť materiál byl používán na stavbu domů. Počtem 1.5 milionu obyvatel se Jaipur řadí na dvanácté místo mezi indickými velkoměsty, rozlohou však připomíná průměrné české okresní město, i přesto, že nové čtvrti již dávno překročily přelidněný historický střed. Jaipur je obklopen ze všech stran neúrodnými kopci, na kterých se tyčí staré pevnosti a chrámy, které určitě stojí za prohlídku. Na nepříliš vzdáleném kopci ani zde nechybí rozlehlá pevnost.
   Hned za nádražím mě odchytil chlapík s motorovou rikšou s tím, že mi ukáže dobré ubytování. Bylo to trochu stranou, v klidné části města, ale vůbec ne daleko od centra. Pokoj byl velmi čistý a majitel se nijak nebránil usmlouvané částce 200 rupií, přestože jeho původní návrh byl mnohem vyšší.
   Chvíli jsem si lehl a čekal na to, jestli se náhodou ještě nepřihlásí „řídký případ“, ale vypadalo to na to, že se břicho již trvale zklidnilo. Sedl jsem si tedy na kolo a jel si prohlédnout „Růžové město“. I za branami disponuje Jaipur širokými hlavními ulicemi, které jsou stejně jako v ostatních indických městech totálně přelidněny a přeplněny troubícími motorkami a vozidly všeho druhu. Místní provoz je srovnatelný snad jen s Bombají nebo Dílím. Prošel jsem si veliký bazar, nahlédl do několika chrámů, projel pár ulic, naobědval se v klasické restauraci, ale nijak zvlášť nadšený jsem nebyl. U mě je to ale dané hlavně tím, že velká města moc nemusím a že z nich prchám co nejrychleji můžu. I na prohlídku takové Paříže nebo Madridu mi stačí jeden jediný den.
   Navečer jsem se do centra vrátil ještě jednou, ale už jen pěšky. Navštívil jsem internet a našel dokonce i regulérní samoobsluhu s košíky. To druhé je v Indii docela rarita, rozhodně se zde podobné obchody nepotkávají na každém kroku. Dokoupil jsem si zde krém na opalování, jehož spotřeba je enormní a pár balíčků keksů jen tak na chroustání. Jak sladké během roku vůbec nejím, při každé cyklovýpravě je to přesně naopak – neustále musím mít přísun sladkého. Je to podle mě dané hlavně vyšší psychickou náročností, protože podobné jsem zažíval i na vojně, která konkrétně v mém případě nebyla zrovna procházkou po růžovém sadě.
   Při cestě na ubytovnu jsem viděl něco, co se mnou – už docela otrlým cestovatelem po Indii – doslova otřáslo. Uprostřed obrovské a velmi rušné křižovatky žila na malém ostrůvku mladá žena, zabalená v totálně špinavých hadrech. Byla tak hubená, že už ani neměla sílu vztahovat prosebně ruce k tisícům míjejících řidičů a jen apaticky ležela na holé zemi. Žebrání za ni zaobstarávala asi tříletá holčička, oblečená v podobných v hadrech. Nejšílenější na celé věci byl ale fakt, že to dítě běhalo mezi auty a motorkami, které sice většinou zastavily na červenou, ale vždy se přitom našlo hodně jedinců, kteří pokračovali v jízdě bez ohledu na barvu semaforu. Tak jsem si říkal, jak dlouho může dítě v tomto neskutečném mumraji a provozu přežít bez újmy na zdraví. Dal jsem jí největší balíček sušenek a holčička byla tak šťastná, že podobný výraz jsem snad ještě nikdy neviděl. Co jsem jen tu malou chvíli koukal, žádný z řidičů ji nedal jedinou rupii.
 

Fotogalerie

100_2969100_2971100_2972100_2973100_2975100_2978100_2979100_2980100_2981100_2985100_2987100_2988100_2990100_2994100_2996100_2997100_2998100_2999100_3003100_3004
© 1997 - 2021 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz