Když jsem brzy ráno ještě v Udaipuru projížděl kolem Jogdish Temple, docela mě mrzelo, že jsem včera nepřemohl lenost a únavu a neudělal o pár kroků více, abych si chrám pořádně prohlédl. V záři vycházejícího slunce působil přímo velkolepě.
Jak se staví v Indii silnice
Asi 10 km trvalo, než jsem se vymotal z města. I když Udaipur leží ve výšce 560 m n.m., což je na rovinatý Radžastan dost vysoko, silnice vedla neustále do kopce, až se metry na mém výškoměru zastavily na čísle 875 m n.m. Bohužel cesta pak k mému zklamání hned začala klesat. Škoda – nahoře byl nádherný chládek.
V těchto místech se opět stavěla nová čtyřproudová silnice, kde se nové úseky střídaly se starou silnicí nebo prašnými objížďkami. Docela jsem se podivoval nad tak velkolepým projektem, neboť zde nebyl vůbec žádný provoz a silnici jsem měl jen pro sebe. Pak mě napadlo, že se zde myslí na dalekou budoucnost, kdy každý Ind bude mít své auto. Budoucnost je to však hodně daleká, a to i z důvodu postupu prací na silnici. Pracovalo se zde jen na několika málo úsecích, a to ještě vše ručně. Pokud jsem se někdy zlobil na naše stavitele či opraváře silnic, tady to byla téměř parodie na práci. Když už někde byla parta dělníků, tak většina z nich seděla v podřepu a flegmaticky koukala na jednoho nebo dva z nich, kteří se lopotili s přenášením velkých balvanů. Největší mechanizací tady byla lopata.
Silnice byla na mé mapě zakreslena z Udaipuru až do cílového města Abu Road téměř přímo, ve skutečnosti to bylo úplně jinak. Vesnice Moro, odkud měla vést vedlejší silnice přímo do Abu Road neexistovala, cesta už vůbec. Nechápu, podle čeho se mapa kreslila. Ač nerad, musel jsem si oklikou zajet až do města Pindwara, odkud to bylo už opět přímo. Celou dobu jsem jel dnes v kopcích, takže mi to vlastně ani nevadilo, protože se bylo na co koukat. Kopcovité a zarostlé panorama je totiž mnohem pestřejší než ubíjející vyprahlá rovina. Navíc mi opět vál vítr přímo do zad, takže i přes mnohá stoupání jsem byl v Pindwaře (108 km) už ve 13 hod. Tady jsem se jen najedl a napil, nic jsem neprojížděl, ani si neprohlížel, neboť toto městečko mi připadalo totálně nezajímavé a zašlé, stejně jako desítky a stovky jiných podobných indických měst.
V poledne se vítr otočil o 180° a tak mě čekalo 50 km jízdy proti silnému větru, navíc opět po silnici ve výstavbě. Tady to smysl mělo, protože provoz byl v těchto místech obrovský. Až budou mít všichni Indové svá auta, tento úsek bude nedostačující. Úplně jsem se těšil na to, až těsně před Abu Road sjedu na vedlejší a odpočinu si od neustálého troubení a příšerných výfukových zplodin.
Očista střev po indicku
Netrvalo dlouho, kdy jsem dojel na místo, kde jsem před 14 dny spal. V hotelové restauraci jsem si dal jen mangový džus a „za trest“ (že mi dali tehdy málo jídla na večeři) jsem zde nezůstal. Navíc bylo ještě relativně brzo, takže každý kilometr, který bych dnes najel navíc, bych měl zítra k dobru a do samotného centra to bylo ještě dalších 7 km.
První pokus s ubytováním nevyšel, protože za úděsně špinavou cimru chtěli 250 rupií, na druhém místě to bylo sice za stovku, ale pokoj se tomu prvnímu podobal jako vejce vejci. Za roky cestování jsem zvyklý už na ledasco, tady bych však hlavu nesložil ani zadarmo. Úplně se mi obracel žaludek jen při představě, že bych si měl tady lehnout. Až úplně na hlavní třídě v Abu Road jsem našel přijatelné ubytování za přijatelný peníz. Bylo 16.30 hod.
Znovu nastaly klasické úkony po dojezdu etapy – osprchovat se (v tomto případě si dřepnout ke kohoutku se studenou vodou a polévat se hrníčkem), přeprat si věci, ve kterých jsem jel, sníst hrozny, které jsem si koupil těsně před tím na ulici a na chvíli si lehnout nahý pod naplno puštěný větrák a odpočívat. Také jsem musel oproti jiným dnům umýt kolo. Dnešní prašné objížďky sem tam kropili vodou, kdy vzniklé blátíčko bylo mnohem horší než všudypřítomný prach. Nejenže jsem byl já celý od blata, ale kolo bylo špinavé tak, jako bych jel na podzim cyklokros. Naposledy bylo kolo takhle zablácené ve Vietnamu, kdy jsem jel úsek dlouhý 800 km v neustálém dešti a každý večer jsem jej musel umývat, protože v opačném případě by se na něm na druhý den skrze zaschlou krustu bahna nedalo vyjet.
Chvíli jsem přemýšlel nad mapou, kudy zítra do Ahmedabadu (odkud jsem chtěl jet autobusem zpátky do Bombaje), chvílemi jsem si dopisoval deníček. Teprve až se setmělo, vyrazil jsem do ulic. K večeři jsem si dal výborné nudle se zeleninou, pak jsem jen chodil po ulicích a koukal kolem. Abu Road mi připadalo docela zajímavé, na indické podmínky kultivované a čisté. Bohužel na mě náhle přišla „velká potřeba“. Sotva jsem se stačil vrátit na pokoj. Nebyl to sice klasický průjem, ale vyšlo toho ze mě tolik, že jsem zcela nevěřícně hleděl do mísy. A aby toho nebylo málo, téměř stejná dávka ze mě vypadla o dvě hodiny později.
Když jsem ráno ze sebe dostal opět takovou porci, za kterou by se nemusela stydět dospělá kráva, zvažoval jsem, jestli jsem normální. Vždyť se tady stravuji tak, že bych doma při stejném množství umřel hladem a pak přijde něco takového, co se zcela vymyká zdravému rozumu. Když si dělávám doma jednou ročně výplach střev (pitím osolené vody a cvičením přesně stanovených cviků pro dosažení „sifónového efektu“), uvolněné množství bývá jen nepatrným zlomkem toho, co jsem dokázal ze sebe dostat od večera za pouhých 10 hodin. Na druhé straně jsem se však cítil naprosto báječně, taková očista střev je naprostý balzám na tělo. Vlastně jsem si chrochtal blahem, že se mi něco takového zadařilo.
Klasický dojezd
Původně jsem se chtěl vracet stejnou cestou přes Palanpur, tedy stejně jako jsem přijel, ale majitel hotelu mi poradil zajímavější cestu přes městečko Ambaji. Pochopili jsme se velmi dobře, ač chlapík neuměl jediné slovo anglicky. Volba to byla dobrá, protože v opačném případě by mě čekala rozestavěná dálnice, pustá a vyprahlá krajina, stejně jako sluneční výheň nejvyššího stupně.
I když úzká, přesto velmi kvalitní silnice bez jakéhokoliv provozu, začala stoupat hned po vyjetí z Abu Road. Vlnila se mezi ostrými kopci, řídce porostlými stromy a dokonce jsem zahlédl v korytě řeky malý potůček. Všude jinde byla většina řek v tuto roční dobu vyschlých. Moc se mi tady líbilo a blahořečil jsem si, že jsem se dal s chlapíkem do řeči. Ani ne po hodince jízdy jsem překročil hranice mezi Radžastanem a Gujaratem. Sice zde byla jakási závora a pár vojáků, ale nikoho nenapadlo mě zastavovat.
Přestože je Ambaji na mapě vyznačeno téměř jako vesnice, ve skutečnosti to je dost veliké a indickými turisty hojně navštěvované město. Na hlavní třídě mu vévodí obrovský bílý chrám, který se mi však nechtělo navštívit. Ne že bych spěchal, ale měl jsem pocit, že uvnitř podobných chrámů jsem byl už nesčetněkrát, takže jsem jen zastavil, povykládal s mladíky, kteří prodávali před chrámem turistické artikly a po pár minutách jel dál. Možná se mně také nechtělo handrkovat s místními, kde mohu zanechat opřené kolo a určitě jsem byl líný zouvat si boty. Překvapilo mě však, kolik hotelů a gesthausů bylo jen na této hlavní ulici.
Silnice se pak ještě chvíli vlnila mezi kopci, pak začala klesat, až jsem sjel na klasickou rovinu. Obloha se během dopoledne úplně zatáhla a vypadalo to, jakoby mělo každou chvíli začít pršet. Byl to však planý poplach - k poledni se mraky rozešly a slunce začalo pálit úplně stejně jako každý den.
Od této chvíle začal "klasický dojezd", který mě nikdy nebaví. Nečekalo mě už na cestě nic zajímavého, nic jsem neměl naplánovaného, pouze dojet na druhý den do města Ahmedabar a odtud autobusem do Bombaje. Bohužel to bylo ještě dost daleko, takže jsem jen tupě seděl a šlapal. Dle plánu jsem chtěl přespat ve městě Himatnagar (po 130km jízdy), ale během dne jsem svůj úmysl přehodnotil a naplánoval jsem si jet do večera kam až to půjde.
Ještě se mi docela líbilo město Idar, které leží sice na rovině, ale je rozloženo mezi vysokými skalami, tvořenými z obrovských oblých kamenů. Tyto kameny nikde jinde než kolem města nejsou. Nic podobného jsem ještě nikde neviděl a docela na to koukal s otevřenou pusou.
Z města Himatnagar vede už jen klasická dálnice, avšak s ne moc velkým provozem. Dokonce zde jezdily i povozy tažené velbloudy. Sem tam vedla souběžně s dálnicí úzká silnice, kterou jsem chvílemi využíval. Pak mě však jízda po ní přestala bavit, protože dost často zde byly položeny jakési retardéry, před kterými jsem musel brzdit. Vrátil jsem se tedy mezi velbloudy a tříkolové motorové rikše na odstavný pruh dálnice.
Teplota a síla slunečních paprsků dnes snad trhala rekordy, protože jsem si odpoledne spálil předloktí, a to i přesto, že jsem byl už opálený více než dost a přestože jsem se vytrvale natíral krémem s ochranným faktorem č.15. Ale byl to indický opalovací krém, takže se dalo spíše předpokládat, že číslice 15 byla na tubě jen na ozdobu.
Jízda po dálnici ubíhala příšerně pomalu. Člověk vidí na přehledné rovince kilometry a kilometry dopředu a má neustále pocit, že se vůbec neposunuje. Je to jízda „na morálku“ a neskutečně podlamuje psychiku. I když ještě zdaleka nebyl večer, ve městě Prantij jsem si řekl dost a jal jsem se hledat ubytování. K mému překvapení i údivu toto město žádným ubytovacím zařízením nedisponuje. Projel jsem ho dvakrát tam a zpátky a všichni mi potvrzovali, že tady nic není. Parta přiopilých mladíků mi nakonec poradila, abych se vrátil na dálnici a že po pěti kilometrech bude motorest.
Z pěti kilometrů bylo nakonec deset, ale krásný hotel tam stál. Bylo mi jasné, že zde bude cena mnohem vyšší než jsem byl dosud zvyklý, ale byl jsem v tuto chvíli ochoten zaplatit cokoliv. I tak jsem ale měl ještě sílu uhádat cenu ze 350 na 300 rupií (120 Kč). Dostal jsem nádherný pokoj i s fungující televizí, kde na posteli bylo čisté prostěradlo a čistě povlečené polštáře. Za koupelnu se záchodem, patřící k pokoji, by se nemusel u nás stydět ani Interhotel.
Dole v restauraci jsem se skvěle a levně najedl i napil, na pokoji umyl kolo (s výčitkami svědomí, že to bych si nikde jinde v zahraničí nedovolil), vypral spoustu prádla a pak se díval na film „Maska“, což byla jediná koukatelná volba ze 60 různých programů. Tento film jsem viděl snad už desetkrát, ale vždy se při něm dokonale pobavím. Je to jedna z mých nejoblíbenějších komedií. Usínal jsem s vědomím, že mě zítra čeká už jen posledních 80 km.