Prodloužené léto na Sicílii

Sicílie je rozlohou veliká asi jako Morava (25 708 km²), počet obyvatel se blíží 5 mil. Většině lidí se při slově Sicílie vybaví akorát tak slovo „mafie“, málokomu z nás i nádherné písečné pláže s průzračným blankytným mořem, úchvatná „skalní“ města a překrásné vnitrozemí včetně impozantní sopky Etny. Ten, kdo miluje historii, si také přijde na své, neboť na Sicílii je starověkých kulturních památek více než dost. Kdo z nás si např. pamatuje, že Syrakusy, hrdé a mocné starověké město, ještě v 9. stol. našeho letopočtu hlavní město celé byzantské říše, leží právě na Sicílii? V posledních dvou tisících let patřil ostrov pod nadvládu Řecka, Říma, Arabů, Francouzů, Angličanů a téměř 600 let, až do roku 1860 Španělů. Teprve tedy až od konce 19. stol. je Sicílie sjednocena s Itálií.

Sicílie je velmi chudá, v dnešní době je zde asi 30% nezaměstnanost a výdělky až poloviční proti zbytku Itálie, přestože ceny jsou s Itálií srovnatelné. Největší emigrace lidí zde byla v letech 1950 – 1975 (asi mil. lidí odešlo do severní Evropy), s „odlivem mozků“ se Sicílie potýká dodnes, protože mladí a vystudovaní lidé odcházejí stále z ostrova za lepším živobytím.

Pro cyklisty hovoří příznivý, velmi kvalitní asfaltový povrch všech silnic a silniček, a to i těch, které jsou na mapě vyznačeny bíle, tj. tam, kde bych hledal cokoliv jiného než hladký asfalt, a kromě několika hlavních tahů relativně málo aut.

 

11. října tohoto roku jsem tedy odcestoval přes Vídeň a Milán do Palerma. Ač je celková doba cestování, včetně autobusu do Vídně, asi jen 5 hodin, strávil jsem na cestě v podstatě celý den. Jelikož na Palermském letišti není možnost úschovy zavazadel, asi dvě další hodiny jsem hledal místo, kde bych zanechal přepravní tašku na kolo. Nakonec jsem to vyřešil ve stavební firmě přímo naproti letiště, kde mi ochotní lidé nechali tašku ve své kanceláři. Přestože jsem si plánoval na dnešek alespoň 50 km, vzhledem k rychle postupujícímu večeru jsem byl rád, že jsem po 2 km našel u středověké pevnosti na pobřeží krásný plácek na postavení stanu a s přistávajícími letadly nad hlavou jsem usínal s netrpělivým očekáváním dalších dnů.

Okruh jsem neměl předem naplánovaný, jen přibližný směr s tím, že si každý úsek vytvořím vždy večer ve stanu při svitu baterky. Je to tak dobrodružnější a navíc si tímto způsobem mohu vybrat místa, kde se mi to líbí. Když pominu malý nedostatek s úschovou tašky, první a velký problém na Sicílii byl fakt, že nikdo (opravdu nikdo, ani recepční ve velkých hotelích!) neumí anglicky ani žádnou jinou řeč. Když jsem nepochodil ani s „příbuznou“ španělštinou, nezbývalo mi nic jiného než do sebe dostat základní cestovatelská slovíčka a věty, protože bez nich bych byl na tomto ostrově ztracený. Kromě hlavních silnic (kterým jsem se vyhýbal pokud to šlo) je zde směrové značení velmi slabé, takže jsem se musel velmi často vyptávat na cestu. Nejdříve jsem se tedy naučil slovíčka „destra, sinistra, diritto“ (doprava, doleva, rovně), pak už to šlo rychle a po 10 dnech pobytu jsem už dokonce zhruba rozuměl všemu, co mi kdo při vysvětlování trasy říkal.

Palermské letiště je vzdálené asi 30 km od vlastního města, pokud tedy člověk jede dále směrem na západ ani nemusí projíždět chaotickou dopravní městskou zástavbou a téměř hned je v „přírodě“. První část mého cykloputování jsem si dal kolem pobřeží, a protože hlavní silnice vedoucí na město Trápaní nebyla nijak frekventovaná, nemusel jsem ani hledat alternativní vedlejší silnice. V 11. hod. vystoupala rtuť teploměru na 28 °C, kolem silnice jsem obdivoval kaktusy, agáve, eukalypty, granátová jablka, fíky, cypřiše, olivovníky a do všech barev zbarvené květiny, a vůbec jsem se cítil jako opravdu někde hodně na jihu. Kaktusy opuncie zrovna rodily plody (které se docela draho prodávaly u cesty, přičemž volně toho rostly tuny) a tak jsem si jeden ochutnal. Příliš pozdě jsem si ale vzpomněl, jak mi kdysi prodavač v Jihoafrické republice radil, že se tento plod musí vzít jen mezi dva prsty, oloupat jej a v žádném případě se nedotýkat slupky. To už jsem měl na všech prstech zabodlé desítky miniaturních ostnů, které se téměř nedají vytáhnout. Když se k tomu přičte fakt, že chuťově je to nic moc, zastávka u opuncií mě přišla docela draho. Ještě druhý den jsem tahal další a další chloupky z bolavých prstů.

Po 30 km jízdy jsem se poprvé zastavil na pláži u městečka Castellammare del Golfo, abych se vykoupal v křišťálově průzračném a ještě teplém moři. Byl jsem zde úplně sám, protože jak jsem zjistil později, místní lidé začínají a končí s koupáním u teploty 27 °C, což bylo nyní zřejmě o pár stupňů méně. Pokud jsem jel i v následujících dnech kolem pobřeží, nikdy jsem nezapomněl alespoň 2x denně zastavit, abych se osvěžil. I když to byla zastavení většinou krátká, byla naprosto fantastická a celému výletu to dodalo ten správný šmrnc. (Při severním pobřeží je moře teplejší než při jižním.) Profil silnice kolem pobřeží byl mírně zvlněný, ale jelo se krásně a já si blahořečil, že jsem se pro Sicílii rozhodl.

Malá města na pobřeží se mi moc líbila, vždy jsem zajel až do centra, abych si projel historické centrum a přilehlé úzké uličky s kamennými domy, které tak miluji. Velká města jako např. Trápaní nebo Marsala jsem však profrčel co nejrychleji a přestože knižní průvodce nabízí v těchto místech spoustu kulturního vyžití, nic by mě nepřinutilo, abych zde zastavil. Tak jako do ostatních zemí po celém světě jezdím spíše za přírodou a velká města nepreferuji, tak ani Sicílie nebyla výjimkou. Druhou noc jsem opět prožil zcela romanticky pod širákem na jedné z pláží a ani další dny pak nebyl problém najít místo na postavení stanu v podstatě kdekoliv.

Další tři dny jsem stále kopíroval pobřeží, tentokráte jižní, projel jsem města Mazara, Sciacca, Agrigento, Licata a Gela. Krajina byla stále jen lehce zvlněná, max. nadm. výška byla 250 m n.m. Charakter krajiny je zde převážně zemědělský, někde jsou rozsáhlé vinice (bohužel už sklizené) nebo pomerančové sady (bohužel ještě nedozrálé), jinde jsou hektary s olivovníky a někde zase kilometry a kilometry fóliovníků s rostlinou, kterou jsem nedokázal identifikovat, ale o které si myslím, že to byl tabák. Mezi těmito obdělanými pozemky jsou po stranách kopce, porostlé pouze trávou, na jejichž vrcholcích je často starý kamenný dům (často opuštěný) nebo i celé městečko. Záměrně píši městečko i když se jednalo třeba jen o velmi malé osídlení s několika kamennými uličkami. Veškerá osídlení, na která jsem na Sicílii narazil, mají totiž charakter města. Vesnice našeho typu jsem zde vůbec neviděl. Z výše jmenovaných měst mě nejvíce oslovila Licata. Úplně fascinovaně jsem projížděl křížem krážem centrum starobylého města a nemohl se vynadívat. Tady bych klidně mohl chodit pěšky celý den a fotit a fotit.

Silný protivítr, který mně začal na jižním pobřeží foukat, mě přinutil odbočit do vnitrozemí směrem na severovýchod. Bylo to sice do kopců, ale to mi ani nevadilo. Častokrát jsem byl totiž tak nadšen tím, co kolem sebe vidím, že jsem si snad stokrát řekl: „Je za tento jeden pohled do okolí to stálo na Sicílii jet“. Kopce byly podobné jako při pobřeží, ale větší. Docela mě mrzelo, že jsem si nemohl vyjet až do města Caltagirone, které bylo snad o 300 výškových metrů výš než silnice, po které jsem jel, ale čas mě v tuto dobu neúprosně tlačil. I tak vypadalo město na vrcholu kopce jako z obrázku pohádkové knihy. Nikdy bych nevěřil, že něco takového ve skutečnosti opravdu existuje.

Druhé největší sicilské město Catánii (310 000 obyv.) jsem zcela nechtě projel sem a tam, než jsem našel tu správnou silnici mířící k Etně. Tato stále kouřící sopka (3323 m n.m.) je vidět již z veliké dálky, já měl v plánu vyjet tam, kam až se to na kole vyjet dá. Z nulové nadmořské výšky se jede až do 2000 m na vzdálenosti necelých 40 km. Ačkoliv to na mapě vypadá, že za Catánií je směrem k Etně několik měst či městeček, ve skutečnosti je to až do Nicolosi (700 m n.m.) jedna plynulá zástavba. Zde mě zastihl již večer a měl jsem obrovské štěstí, že jsem v proluce mezi domy našel místečko na postavení stanu. Všude jinde to byly oplocené obrovské vily nebo hotely. Tak jako všude kolem Etny je místo hliněné půdy jen černá láva, na které se však rostlinám a veškeré zeleni daří docela dobře. Vůbec nechápu, jak si zde může někdo postavit dům, když jen za posledních 28 let Etna vybuchla 5x a vždy s velkou ničivou zkázou. Kdybych šel do historie, tak největší erupce byla v roce 1669. Trvala 122 dní a během této doby zničila mohutná řeka lávy valící se po jižním svahu 16 měst včetně velké části Catánie.

Od místa, kde nahoře končí silnice, vede lanovka, a dál, až ke kráteru sopky, se dá jít jen s průvodcem. Je třeba mít však velmi kvalitní trekovou obuv.

Veškeré mé plány však zhatilo počasí. V noci mi pršelo a i ráno bylo zamračeno tak, že vrchol Etny ani nebyl vidět. Jízdu nahoru jsem tedy s těžkým srdcem vzdal, ale rozhodl jsem se alespoň pro okružní jízdu kolem Etny, tu, kterou tak knižní průvodce vychvaluje. Měří asi 130 km a vede přibližně po vrstevnici 600 – 800 m n.m. kolem sopky. Zprvu se mi to líbilo, ale po chvíli jsem naznal, že všechna města si jsou podobná jako vejce vejci a navíc je to nepřerušená zástavba s dosti frekventovanou úzkou silnicí. O každém městečku jsem se sice dozvěděl z průvodce spoustu zajímavostí, i když tento se v podstatě orientoval hlavně na kostely, církevní stavby a muzea. Jen o městu Bronte jsem se navíc dozvěděl, že se zde pěstuje kvanta pistáciových oříšků.

Z úpatí Etny jsem pak druhý den sjel úplně až dolů, abych se vzápětí vyšplhal do nejvýše položeného sicilského města Troina (1120 m n.m.). Toto, stejně jako další „horská“ města za Troinou (Cerami, Nicosia), postavená nejinak než na vrcholcích kopců, se mi také velmi líbila. Podobná místa jsem nikde ve světě ještě neviděl a tak jsem si je vždy náležitě vychutnal.

Z Nicosie vede silnice dál a stále nahoru do národního parku Parco dei Nebrodi, který se vyznačuje tím, že je zde jako na jediném místě na Sicílii souvislý porost stromů. Tak tady se mi opravdu líbilo. Kdybych měl pár dní navíc a hlavně dobrou obuv, určitě bych si vyrazil i na nějaký ten trek do okolí. Vše je tu pro turisty velmi dobře značené a připravené. Úplně jsem byl z krásy místní přírody uchvácen. Ale i ze sedla kola jsem měl dokonalé estetické zážitky. Obrovské kopce, místy zalesněné, místy holé, mi trochu připomínaly venezuelské předhůří And. Turista, který přijede do Sicílie, by tuto oblast v žádném případě neměl minout! Když k tomu navíc přičtu neopakovatelnou atmosféru městečka Mistretta, pak již není třeba co dodávat.

Z Mistretty vede silnice již jen z kopce, aby přes nespočet tunelů a galerií spadla z nadm. výšky 1000 m až k severnímu pobřeží, hned vedle města Santo Stéfane.

Silnice po severním pobřeží je sice jedna z hlavních, ale nebyla až tak frekventovaná, jak jsem se obával. Přes druhé nejnavštěvovanější turistické letovisko Cefalu (první je na východním pobřeží Taormina, ale tu jsem minul) jsem dojel až do Palerma. Myslím si, že kdybych tady měl strávit týden někde u moře, tak právě Cefalu by se mi líbilo. Město má svoje kouzlo a nespočet kamenných uliček (v každém domě je však na rozdíl od jiných měst obchod nebo krámek s turistickým artiklem), pláž je nádherná a s výhledem na celé město.

Palermo (asi 1 mil. obyv.) je velkoměsto se vším všudy (nic co by mě zde zaujalo) a bylo dost těžké najít cestu z něho ven. Směrová značení jsou pouze na dálnice, ostatní silnice, byť hlavní, jsou zde nepochopitelně ignorovány.

Poslední bonbónek jsem si ale nechal na úplný závěr cesty. Více než 30 km podél hodně členitého pobřeží po vedlejších silničkách směrem k letišti je věc naprosto úžasná. Co výhled, to fotka téměř do kalendáře, co pláž, to osvěžující koupání. Lepší závěr jsem si opravdu nemohl přát.

 

8 cyklistických dní, 970 km, 9500 výškových metrů, útrata 150 Euro, celkově 10000 Kč.
 

 

Rady na cestu: Nejlepší dobu pro cyklistiku bych osobně viděl ve druhé polovině září – turisté jsou již pryč, ceny už nejsou sezónní, nehrozí tolik déšť jako v říjnu a hlavně je ještě relativně dlouhý den. Na konci října je totiž světlo jen od 8 do 18 hod, což je pro cyklistiku velmi krátká doba.

Alitalia má sice bezkonkurenčně nejlevnější letenky, ale hodně si hlídá přepravu kol, za které chce platit navíc. Já jsem cestou tam prošel ve Vídni bez problémů, na zpáteční cestě jsem platil 50 Euro, a vůbec mi nepomohly ani předem připravené výmluvy.

Původně jsem si chtěl dát na Sicílii nějakou místní specialitu, ale v naprosté většině restaurací se vaří až po 19. hod., tj. v době kdy už jsem ležel daleko mimo město. V pouličních trattoriích (něco jako bufet nebo občerstvení) jsem tak měl možnost ochutnat přes den jen pravé špagety nebo těstoviny.

O naprosté nutnosti znalosti základních italských slov a vět se na Sicílii nedá pohybovat. Jak jsem se zmínil v článku, nikdo zde neumí žádnou cizí řeč.