Stejně jako každý rok, i letos koncem června (2007), jsem se svým kamarádem Liborem a jeho synem vyrazil na pomezí rakousko-italských hranic s cílem vyjet si několik vysokohorských průsmyků. Zatímco předchozí roky jsme jezdili výhradně silniční, tedy asfaltové průsmyky, letos jsme naznali, že by to byla už nuda a moc „snadné“ (navíc mezi auty a motorkami to není dvakrát příjemné) a rozhodli se tak pro zdolání průsmyků těmi cestami, kam mají motorová vozidla vjezd zakázán. To vše i přesto, že jezdíme výhradně „natěžko“, tj. s koly ověšenými brašnami.
Svoji cestu jsme začali v jihotyrolském městečku Oberdrauburg (630 m n.m.), kam jsme dorazili ráno po noční jízdě autem z Brna (510 km). Auto jsme nechali zaparkované před prodejnou potravin ADEG a po krátkém zkompletování kol jsme vyrazili za letošním cykloturistickým dobrodružstvím.
Nejprve jsme se po běžné silnici přesunuli přes malý průsmyk Gailberg (982 m n.m.) do městečka Kötschach (706 m n.m.), což byla po ránu celkem snadná rozcvička. Navíc jsme s potěšením konstatovali, že je zde provoz minimální, přestože silnice dál pokračuje na hraniční přechod Plöckenpass (1360 m n.m.) do Itálie.
My jsme však v Kötschachu odbočili směrem na západ, po vedlejší silnici podél řeky Gail. Naším cílem byla vesnice Obertilliach (1450 m n.m.), odkud jsme se chystali přejet do Itálie průsmykem Tilliacherjoch (2094 m n.m.). Tento průsmyk je sice vyznačen v nejpodrobnější mapě pouze jako pěší, ale jeden můj kamarád se dušoval, že tudy už kdysi jel a že cesta je pro kolo sjízdná a pro svoji mimořádnou krásu ji velmi doporučoval.
Okolí silnice podél řeky Gail je velmi malebné a tak není divu, že je právě tato cesta cyklisty velmi využívána. Potkali jsme zde i hodně českých cyklistů staršího ročníku, kteří jeli opačným směrem. Někteří si stěžovali, že jim cestovka slíbila sjezd z 1400 m n.m. do 700 m n.m. a oni musí přitom neustále zdolávat náročné kopce, z nichž některé i pěšky vedle kola. Není divu – cesta se klikatí nahoru a dolů a cyklisté musí i při „sjezdu“ z opačné strany nastoupat mnoho výškových metrů. V našem případě to bylo místo teoretických 750 výškových metrů celých 1100 m. Navíc nám místy sprchlo a my se museli často schovávat před krátkým, ale velmi hustým deštěm. Proto jsme dorazili do Obertilliachu až v podvečer. To už jsme věděli, že překročit průsmyk se nám tento den zcela určitě nepodaří a rozhodli se tak jen jet směrem k průsmyku s tím, že až najdeme pěkné místo pro nocleh, zastavíme.
Z Obertilliachu se odbočka vlevo nedá minout, neboť hledaná cesta je ze silnice vidět do dáli a je to v podstatě jediná cesta, která tudy vede. Bohužel silnička vede nejprve dolů z kopce a člověk tak během pár desítek vteřin ztratí asi padesát těžce nastoupaných výškových metrů. V těchto místech je nádherně upravené dětské hřiště s různými atrakcemi, a protože zde nikdo nebyl, sami jsme si s radostí některé z nich vyzkoušeli. Dál už končí asfalt a vede jen šotolinová cesta. Nejprve je stoupání mírné a cesta velmi kvalitní, po několika kilometrech se oboje zhorší. Zpočátku se jede lesem, později stromů ubývá a začínají ty „pravé“ Dolomity. Ve výšce 1700 m n.m. jsme narazili na nádherné horské jezero, které není kupodivu vyznačeno ani na nejpodrobnější mapě, kterou jsme s sebou měli. Panorama je zde kouzelné – blankytně modré jezero a na pozadí strmé štíty hor. Kdyby tuto scenérii chtěl malíř realisticky zachytit na plátno, mnoha lidem by to připadalo tak neskutečné, že by to považovali za kýč. Zcela uchváceni jsme zůstali hledět a jako malé děti jsme pobíhali kolem a fotografovali okolní krajinu. Už tady jsme si říkali, že jen pro tento zážitek se naše cesta vyplatila. To jsme ještě netušili, že podobné pocity jsme v následujících třech dnech prožijeme ještě mnohokrát!
U jezera stojí veliká dřevěná chata a jelikož zde nikdo nebyl, dlouho jsme se nerozmýšleli a uvelebili se pod zastřešenou verandou. Udělali jsme dobře, protože téměř celou noc propršelo.
Ráno nás uvítala blankytně modrá obloha a celé okolí bylo ještě nádhernější než předchozí večer. Naše radost netrvala dlouho - během hodiny se zatáhlo a teplota klesla až na 5°C. Naštěstí nepršelo, takže jsme vyrazili vzhůru. Od jezera stoupání přitvrdilo a myslím, že pod 9% stoupání nekleslo. Většinou to však bylo kolem 13% a kamenitý povrch je i pro jízdu bez brašen určitě celkem náročný. Výhledy do okolí jsou však přenádherné, namísto všudypřítomných krav jsme zde potkali jen stádo koní, kteří jakoby vypadli odněkud z pohádky. Hnědé koně se světlou hřívou padající až do očí jsme ještě nikdo z nás nepotkal. Asi 500m pod vrcholem Tilliacherjoch (100 výškových metrů) je branka s nápisem „Schiebestrecke“ (posuvná cesta). Dál už jsem se neodvážili pokračovat v sedle kola, protože cestička je úzká a velmi kamenitá, navíc z jedné strany je skála a z druhé příkrý sráz. Horko těžko jsme kola vytlačili nahoru, ale s nesmírně krásným pocitem, který každý sportovec prožívá, když dosáhne určitého cíle. Na vrcholu stojí pouze dřevěná cedule, že tudy procházela dříve obchodní (!) cesta a za 1. světové války bojová linie. Asi nikdo z nás si nedokáže představit, jak obtížné a nesmyslné zde byly boje o každý kousek skály.
Z průsmyku vedou do Itálie tři cestičky. Vlevo i vpravo ještě směrem nahoru, prostřední klesá dolů. Vybrali jsme si samozřejmě tu prostřední a bylo to špatně. Tato po chvíli končila, ale vzhledem k tomu, že jsme už viděli pod sebou tu správnou cestu, rozhodli jsme se nevracet a na cestu kola snést. Nebylo to úplně nejlepší rozhodnutí, protože jsme klopýtali s těžce naloženými koly po příkrém srázu mezi balvany a každou chvíli jsme zapadli do zcela promočeného terénu. Nakonec jsme si však řekli, že i toto byl zážitek. Správná cesta byla ta, která vede doprava.
Obtížně sjízdnou a hodně kamenitou cestou jsme se dostali o několik set výškových metrů níž, kde se kvalita cesty nejenže zlepšila, ale kde po dalších pár kilometrech začal asfalt. Dobře značenými cestami jsme sjeli až do městečka Auronzo di Cadore (860 m n.m.), odkud jsme museli vzít zavděk celkem frekventovanou silnicí směrem na město Cortina d´Ampezzo. Provoz se dal přežít, navíc to bylo jen pár desítek kilometrů.
Do známého lyžařského střediska Cortina se z tohoto směru přijíždí přes průsmyk Tre Croci (1809 m n.m.), což je po silnici snadný horský průsmyk, kde není ani nic zajímavého. Je zde jen pár hotelů a kousek od silnice tři kříže, které dávají průsmyku své jméno. Jelikož po silnici jsme jej již kdysi jeli, tentokrát jsme se rozhodli pro „off road“. Od samostatně stojícího a i na mapě vyznačeného hotelu Cristallo (1368 m n.m.) vede cesta doleva. Po pár metrech končí asfalt a začíná štěrk, navíc do velmi příkrého stoupání. Zatímco silnice na Tre Croci vede po nenáročných serpentýnách, tady cesta stoupá přímo vzhůru. Když si tuto cestu cyklista vyjede bez toho, že by tlačil, musí mít zákonitě pocit, že to s ním není až tak zlé. S brašnami na kole je tento pocit ještě intenzivnější. Cesta ústí na silnici asi 100 výškových metrů pod průsmykem, takže je pak asi jen otázkou deseti minut dorazit úplně nahoru.
Silnice pak klesá bez jediného protikopce až do Cortiny. My jsme vzhledem k nastupujícímu večeru a zhoršenému počasí vzali zavděk stanicí lanovky kousek pod průsmykem. Chráněni před větrem a deštěm jsme přečkali v relativním komfortu noc, kde nás nikdo nerušil, přestože přímo naproti stojí budova restaurace a dost pochybuji, že by si nás nikdo nevšiml.
Brzy ráno jsme sjeli do Cortina d´Ampezzo (1200 m n.m.). Toto malebné město určitě stojí za samostatnou prohlídku, my zde byli však již vloni, takže jsme se nezdržovali a po krátké snídani před obchodem potravin jsme vyrazili směrem na horský průsmyk Limojoch (2159 m n.m.). Cesta je hned z města velmi dobře značena a nedá se zde zabloudit. Zprvu má charakter naučné stezky podél říčky Boite a vede souběžně se silnicí vedoucí severně na město Toblach. Stoupání není příliš příkré, je zde spousta mimořádných výhledů do okolní krajiny a člověk je tak uchvácen dílem Matky přírody, že se to ani nedá slovy popsat. Po pár kilometrech stoupání přitvrzuje a od určitého okamžiku se dá jet již jen na nejlehčí převod, kterým kolo disponuje. Stezku využívá hodně turistů s hůlkami (tzv. Nordic walking) a ani bajkeři zde nejsou výjimkou. My jsme však s objemnými taškami byli raritou. Několikrát se dokonce stalo, že jsme vyjeli některý úsek (i 23%), kde ostatní bajkeři tlačili a jejich udivené pohledy byly pro nás tím nejlepším dopingem.
Na vrcholu stoupání je malé jezírko Limosee, které je při krásném počasí okupováno spoustou turistů. Není se čemu divit, neboť v nedalekém okolí jsou dvě velké horské chaty Fanes Hütte a Lavarella Hütte, které v letním období praskají ve švech. Sjezd na opačnou stranu průsmyku – k horské chatě Pederhütte až do 1540 m n.m. je také zajímavý. Na rozdíl od „zelené“ krajiny vedoucí z Cortiny, zde nastupuje barva bílá. Vše je bílé – skály, kamení, cesta i písek. Člověk si skoro připadá, že vjel do areálu cementárky. Nic to však nemění na tom, že i toto panorama je naprosto jedinečné a úchvatné. Sjezd je díky kamenité cestě velmi náročný a je jen o trochu rychlejší než předchozí výstup.
Od chaty Pederhütte vede již asfaltka. Zprvu málo frekventovaná, od vesnice S. Vigilio se však vjede na hlavní a posledních asi 15 km se musí přežít v poměrně hustém provozu. Silnice však neustále pozvolna klesá a dá se říci, že od posledně jmenované chaty lze jet téměř 30 km bez šlapání, a to až do města Brunec (838 m n.m.). Na trase je sice pět nepříjemných a dlouhých tunelů, ale tyto lze objet a cyklista tak nemusí prožívat hrůzyplné minuty v hučícím a chladném tunelu.
Brunec je také krásné město a stojí za to si alespoň projet centrum a náměstí. Další cesta vede přímo na sever. Cyklostezka vede rovnoběžně s hlavní silnicí na město Mühlen podél řeky Ahrnbach. Je to nenáročná stezka, která nestoupá ani neklesá a po zážitcích z hor zcela odpočinková. Netrvá však dlouho. Ve vesnici Winkel je nutno odbočit na silnici, vedoucí směrem na severovýchod, neboť tudy jedině se dá dojet k horskému průsmyku Klammljoch (2284 m n.m., italsky Passo di Gola), který jsme si dali jako poslední bonbónek letošní expedice.
Silnice vedoucí do městečka Rein (Riva de Tures, 1590 m n.m.) je asi tou nejprudší regulérní silnicí, kterou jsme v Dolomitech kdy jeli. Na několika kilometrech vystoupá téměř o 800 výškových metrů, což značí stálé stoupání 10% a více. Vedle kvalitní a široké silnice se nyní staví silnice úplně nová a nám se nepodařilo zjistit odkud, kam a proč, když v městečku Rein silnice končí a podle mapy se ani nejde nikam napojit. Kdyby po silnici nejezdila nákladní auta a těžká technika, provoz by byl na této silnici úplně minimální. Uvidíme však za pár let, čím nás Italové překvapí. Nový hraniční přechod jsme skoro vyloučili, zvláště když je o pár kilometrů jižněji v provozu známý Staller Sattel (2052 m n.m.), který je jedním z nejhezčích alpských průsmyků. Na druhé straně je fakt, že na něm je silnička úzká a provoz se z italské strany pouští semaforem po hodině, takže kdyby provoz zhoustl, přechod by zde byl naprosto nedostačující.
V malebném městečku Rein jsme si dokoupili zásoby, posnídali a vyrazili směrem na Klammljoch. Měli jsme z něj trochu obavy, protože převýšení 700 m na pár kilometrech neasfaltové cesty nutně vzbuzuje respekt. Nakonec jsme se strachovali zbytečně. Povrch cesty byl tím nejlepším, na který jsme v Itálii v horách narazili a nádherná a neustále se měnící panoramata nám veškerou dřinu vynahradila. Právem se o Dolomitech říká, že jsou perlou Alp. Žádné jiné pohoří totiž nevykazuje podobnou zázračnou přízračnost ve stavbě vrcholů, nikde jinde nelze spatřit nepřeberné množství štítů a nikde jinde turista nestojí v úžasu nad tím, co vidí jako zde. Těsně pod vrcholem průsmyku je maličké jezero s chatou, o kousek dál zbytky betonového opevnění z 1. světové války. Na samotném vrcholu je malá budka se závorou a jak jsme zjistili, oknem by se do ní při nenadálé nepřízni počasí dalo v pohodě dostat. Asi hodinu jsme se procházeli kolem, chvíli dováděli na zbytcích sněhu, abychom se pak vydali na dlouhý sjezd, který v podstatě vede přes město Lienz až do Oberdrauburgu, kde jsme parkovali.
Sjezd po rakouské straně je pozvolný a neustále se měnící příroda nám učarovala. Neustále jsme stáli a fotili. Za zmínku stojí mimo jiné i pastevecká vesnice, jejíž 15 kamenných baráčků i s kostelíkem jakoby přišlo z předminulého století. Dlouho jsme stáli a uvažovali, jak zde musí být místní život složitý. Také jsme ochutnali čerstvě nadojené „pravé alpské“ mléko. Dá se levně koupit kdekoliv, jen se člověk nesmí stydět zeptat.
Zpevněná stezka navazuje po několika kilometrech na silnici vedoucí ze zmiňovaného přechodu Staller Sattel. Provoz je zde malý a po silnici se jede směrem na Lienz v pohodě a téměř bez šlapání. Těm, kterým by se to zdálo moc snadné, doporučuji lesní cestu podél opačné strany řeky Schwarzach. Tato cesta se vine nahoru a dolů a dá se zde najet ještě hodně výškových metrů.
Z města Lienz (873 m n.m.) vede do Oberdrauburgu pěkná cyklostezka podél řeky Drau v délce asi 20 km, což nám připadalo vzhledem k předchozím zážitkům jako téměř „obyčejný“ dojezd, přičemž celá tato cyklostezka (Drauradweg) vedoucí z Toblachu až do Slovinska (281 km) patří mezi ty nejhezčí, které Rakousko nabízí.
Celý okruh měří „jen“ 320 km (6700 výškových metrů), na které jsou nejvhodnější 4 dny. Kdo by zde chtěl strávit delší dobu, doporučoval bych přidat okolí Cortiny d´Ampezzo, kde je neskutečné množství nádherných cyklostezek a kde si bude cyklista připadat jako v bajkerském ráji. Dodávám, že výše uvedené cesty jsou spíše pro zdatnější cyklisty a tak trochu si zde nedokáži ani představit ženu - cyklistku, která by bez reptání a s pocitem uspokojení zdolávala s kolem „natěžko“ zmiňovaná náročná stoupání. Je to však nevšední okruh nevšední přírodou pro ty, kteří chtějí zažít něco superjedinečného, a každý, kdo si jej vyzkouší, bude určitě stejně nadšený jako jsme byli my. Celkové náklady i s cestou přišly na každého 2800 Kč.
Doporučené rady:
• V celé oblasti se člověk domluví německy, protože toto území patřilo dříve Rakousku.
• Hlavně na rakouské straně lze nabrat pitnou vodu z volně přístupných pramenů v každé vesnici a často i mimo ni.
• Je zbytečné si brát s sebou stan, protože celá oblast disponuje seníky (a chatami se zastřešenými verandami), které jsou z větší části přístupné a otevřené. Pokud je pěkné počasí, dá se v pohodě spát pod širákem. Ti, kteří potřebují na noc pohodlí a každý den sprchu, lehce najdou všude penziony nebo hotely. Jak jsme si všimli, ceny jsou již od 28 Euro za noc i se snídaní.
• Je vhodné mít s sebou teplé oblečení, protože počasí v horách se může změnit během chvilky. I uprostřed léta zde může sněžit, nebo padat kroupy, které dokonale zabílí krajinu. Teplota se může obratem změnit z letních 30°C na ledových 5°C a naopak.
• Všechny obchody jsou v Rakousku i Itálii v sobotu odpoledne a v neděli zavřeny.
• Pokud někoho zajímá historie a chtěl by se dozvědět více o válce na rakousko-italských hranicích, doporučuji poutavou brožurku Milana Čepelky „Fronta v Dolomitech 1915 – 1917“.