Etiopie - poslední část

   Do cílového města jsem dorazil ještě před 12. hod. a doporučený hotel od majitele z Karakori jsem našel přímo v centru městečka, hned vedle centrálního tržiště. Hotel byl čistý, levný a na strategickém místě. Volné odpoledne jsem věnoval však hlavně tomu, abych si vypral věci do letadla, neboť všech těch pár hadříků, které jsem s sebou vezl, už po tom hodně úpěnlivě volalo.
   Za velkého zájmu zaměstnanců hotelu jsem si ve velkém nerez lavoru vypral „velké prádlo“ a toto rozvěsil na prádelní šňůře na střeše. Na tržišti jsem si pak nakoupil ovoce (malé, tlusté banány sladkokyselé chuti byly naprosto úžasné) a zjistil, v kolik mi jede na druhý den ráno autobus. Několikrát jsem se musel o jeho odjezdu ujišťovat, protože v Etiopii používají jiný čas než jsem měl na hodinkách (posunutý o 6 hodin – takže např. v 8 hod. ráno oni už mají 14 hod.), ale pak mě jeden chlapík, který k autobusovému nádraží patřil, slíbil, že mě brzy ráno vzbudí, abych nezaspal.
   Chvíli jsem bojoval s myšlenkou, jestli bych se přece neměl ještě poposunout o kus dál a celé to dojet druhý den na kole, ale pak jsem to zavrhl. Nejvyšší a poslední průsmyk na cestě (3260 m n.m.) byl sice na dohled, ale za ním měl údajně končit asfalt, takže moje průměrná rychlost by klesla natolik, že bych asi nestihl přijet do Adis Abeby na domluvený sraz se Zdeňkem v 17 hod. k českému velvyslanectví.
   Po poledni se citelně ochladilo, dokonce jsem si musel vlézt na chvíli do spacáku, protože jsem si neprozřetelně vypral kromě jednoho trika a bermud úplně všechno a to „všechno“ vůbec nechtělo schnout.
   Jakmile jsem se zahřál, šel jsem si zalaškovat za ženskými do hotelové kuchyně. Ať jsem řekl cokoliv, všemu se smály. Nevím proč, když mi nerozuměly ani slovo. Ale aspoň jsem se díval jak zadělávají v obrovské díži těsto na injaru a pak si dokonce mohl z protekce ochutnat ze všech hrnců a následně si jedno jídlo vybrat. Většinou to bylo sice skopové, ale na několik způsobů. Vzal jsem si to nejchutnější, ale zároveň nejostřejší, takže jsem si pak musel odběhnout na tržiště koupit další várku banánů, abych zmírnil pálení od hrdla až po žaludek. Na závěr jsem si koupil první a poslední etiopské červené víno. Bylo drahé, nasládlé a ani jsem tu půllitrovou láhev nevypil.
   Prádlo ani večer nebylo moc suché, takže jsem si vše to, co jsem měl připravené do letadla, oblékl na sebe, aby to uschlo mým živočišným teplem.
   V noci jsem moc nespal, protože jsem se bál, že ráno zaspím a že mi ujede první a poslední autobus do Adis Abeby. Sice mě měli vzbudit ve 4 hodiny, abych stihl odjezd v 5 hod, ale nic se nedělo. Jak jsem vůbec mohl bláhově předpokládat, že by někdo přišel? Vždyť Afrika je přece to samé, co Asie nebo celý arabský svět a tam bych žádnému „slibu“ nikdy neuvěřil!
   K autobusu jsem přišel 15 minut před plánovaným odjezdem. Tak tak jsem stihl uvázat kolo na střechu a zpocený spěchem si sedl na jedno z posledních míst v autobuse. Řidič túroval motor jako před nějakým závodem a já si liboval, jak jsem to pěkně stihl. Jenže odbila pátá, pak šestá a kromě toho, že přicházeli další a další cestující, se nic nedělo. Vyjeli jsme až v 6.30 hod., kdy by se už dovnitř nevlezl ani jeden člověk. Já seděl na místě pro dva ještě s dalším třemi lidmi. Těsně vedle mě seděla babka, která tak smrděla kozinou, že jsem si zpočátku říkal, že to nemůžu bez újmy na zdraví vydržet, ale pak jsem si zvykl. Vedle ní trvale kojila mladá černoška docela velké dítě (snad dvou nebo tříleté) a na zbývajících 10 cm se střídali kolemstojící lidé. Vzhledem k tomu, že sedadlo přede mnou bylo na mé nohy zoufale blízko, seděl jsem v podivně skrčené a natočené poloze tak, že mě po chvíli začaly chytat křeče do zadní části těla, s čímž se k mé smůle nedalo nic dělat, neboť zde nebyl prostor na to, abych mohl polohu změnit. Sem tam kolem přelétla kolem našich hlav slepice, která někomu unikla s tašky, sem tam smrděl někdo víc než ostatní. Autobus drnčel a hlučel tak, že jsem s úplnou nostalgií vzpomínal na indické autobusy, o kterých jsem si až do dnešního dne myslel, že jsou ty nejhorší na světě.
   Asfalt za průsmykem opravdu skončil a silnice se táhla po náhorní planině po neskutečných výmolech, hrbech a ve všudypřítomném prachu. Ještě že jsem včera zůstal a nepokračoval dál. Tady bych z toho po chvíli asi šílel a nastoupit někde po cestě do tak přeplněného autobusu s kolem a mými bágly by asi byla utopie.
   Jenže to nejhorší teprve přišlo později. Kolem 10. hod. se mi začalo chtít na malou stranu. Sem tam byly sice kraťoučké zastávky, ale z mého místa se protlačit ke dveřím bylo naprosto nemožné. O další půlhodinu jsem začal propadat panice. Přemýšlel jsem, jestli je schůdnější se počůrat a tvářit se, že o ničem nevím, nebo se před zraky okolních lidí vymočit do cyklistického bidonu, který jsem měl naštěstí po ruce. Po zralé úvaze zvítězila druhá volba. Vychrstl jsem zbývající vodu oknem ven a…. Ne, naštěstí byli bohové ke mně milosrdní. Přesně v tu chvíli, kdy už jsem si chtěl stáhnout kalhoty, autobus zastavil a všichni se začali hrnout ven. Pochopil jsem, že tady bude nějaká delší zastávka. Vyběhl jsem ven a štěstím bez sebe jsem začal ze sebe vypouštět přebytečnou tekutinu. Bylo jí požehnaně. Docela jsem si liboval, že jsem si v autobuse nezvolil první možnost. To bych asi ten autobus vyplavil. (Na druhé straně by mi ani ten litrový bidon nestačil...) Jenže to mě hned zmerčila asi skupina deseti dětí, které mě kolem dokola obklopily a natahovaly ruce s tím, abych jim dal peníze. Vůbec jim nevadilo, že jsem ještě neskončil a že odstřikující tekutina od země jim cákala po nohách. Se slovy „money, money“ byly neodbytní. Když jsem svoji bohulibou činnost dokončil, řekl jsem jim česky: „Nic nedostanete, protože jste mě nechali ani pořádně vych…“, a hrdě jsem odkráčel.
   180 km jsme jeli celých 9 hod., tj. průměrnou rychlostí 20 km/hod. (Lístek stál i s kolem 120 Kč.) Z autobusu jsem vypadnul naprosto utrmácený a zničený. Dvě dobrá jídla a tři piva mě však rychle dala dohromady a na sraz jsem dorazil v naprosto příšerném provozu, dopravní zácpě a smogu včas.
   Zdeněk přijel o chvíli později a já měl z jeho příjezdu zcela nefalšovanou radost. Za prvé jsem si říkal jak se z nemoci vyzdravil a co sám prožil, za druhé jsem měl strach z toho, co bych dělal, kdyby nedorazil, a za třetí mě to samého už tak nebavilo jako když jsme jeli ve dvou. U velvyslance jsme si vyzvedli přepravní tašky na kola a své setkání odjeli oslavit do nejbližší hospody.
   Co jsme se rozdělili, Zdeněk proležel ještě skoro celý následující den, a i když mu nebylo ještě nejlépe, pozdě odpoledne vyjel po mých stopách. Dokonce jedl o 30 km dál ve stejné restauraci a ptal se stejných lidí na cestu jako já. Co odbočil na prašnou cestu, viděl i mé otisky kol a věděl, že jsem tudy také jel. V místě kde jsem si stopl džíp, moje stopy skončily, čímž jsem Zdeňka prý trochu zmátl. Až na některé úseky (z Lalibely do Weldia) jsme jeli skoro stejně, rozdíl byl jen ten, že Zdeněk nastoupil na autobus už ve Weldia a strávil příšerné dva dny v autobuse. Oba jsme se pobavili téměř navlas shodnými autobusovými zážitky. Do Adis Abeby přijel už včera, aby si prý město trochu víc prohlédl.
   Ještě pozdě večer jsme utratili poslední birry a ve 21 hod. odjeli na letiště. Při odbavení po nás chtěli po každém příplatek 60 EUR za kolo, ale i když za přepážkou byli zcela nekompromisní, s jejich šéfem se nám to podařilo v jeho kanclíku uhádat a nakonec jsme neplatili nic.

Celkem najeto 2222 km (z nichž 1200 km bylo po hlíně, štěrku nebo kamení), nastoupáno 30 500 výškových metrů, celkové náklady i s letenkou 20000 Kč.

   Původně jsem chtěl pokračovat zážitky z dalších - ještě nepublikovaných cest - ale vidím, že tato oblast lidi, kteří se probírají našimi stránkami, moc nezajímá. Tudíž se s tímto tématem na nějakou dobu odmlčím. 
   Nezadařil se ani můj původní záměr, se kterým jsem tuto rubriku zakládal, tj. nadchnout lidi pro cykloturistiku, věnovat jim prostor, aby si i např. cokoliv mohli domluvit mezi sebou, poslat k publikování svoje zážitky apod. Je vidět, že cestování na kole není to pravé ořechové, co je na stránkách Agape zajímá.
   Jen ať si mně ale nikdo v budoucnu nestěžuje, že by tak rád někam jel (i v rámci naší republiky), ale že nemá s kým a že neví, kde by ho hledal. Já pro to udělal víc než dost. A. Červený