Etiopie - 7. část

Učitel si to pak u nás pohoršil tím, že pro nás domlouval v hospodě jak snídani, tak její cenu a docela nás natáhl. Určitě to nemyslel zle – spíše si myslel, že kamarádovi hostinskému zařídí od dvou bohatých bělochů pěkný výdělek – ale v naších očích tímto klesl hodně hluboko. Kozí maso s houskami, čajem a kolou stálo pro oba celkem 85 Kč, což je na Etiopii více než dost. Nechali jsme to tak, protože když si člověk nedomluví cenu předem, po jídle je to už zbytečné.
Prvních 20 km do města Shire bylo skoro po rovině, ale dost vyfukovalo. Jeli jsme ale naprosto výletně, takže to vůbec nevadilo. V Shire jsme si dali v kavárně napěněné mléko s trochou kávy a buchtou a jeli dál. Domluva však tady byla o nervy – u proskleného pultu s cukrářskými výrobky jsem nejprve ukázal na konkrétní buchtu a na druhé ruce dva prsty. Pak jsem u stolku, kde už někdo seděl a popíjel kávu, ukázal zblízka na šálek s kávou a zase zvedl dva prsty. Slečna za pultem kývla že ano a tak jsme si šli sednout ke stolku ven. Dlouhé minuty se nic nedělo, tak jsem šel naši objednávku připomenout. Slečna na mě koukala naprosto vyjeveně, jakoby mě viděla poprvé v životě. Objednávku jsem zopakoval, jen jsem se snažil svá gesta trochu více zaktualizovat. Slečna se zatvářila chápavě ve smyslu „ahá“ a tak jsem se opět vrátil k našemu stolku ven. Dalších deset minut se zase nic nedělo, to už jsme začínali být nervózní. Naštěstí přišel dovnitř mladý pár, který slečně moji objednávku přeložil z angličtiny do ahmerštiny, takže se vše zdálo v pořádku. Opravdu, během minuty nám slečna nesla na tácku objednané. Jen místo kávy bylo mléko. Skoro jsem rezignoval, ale ještě jednou jsem se pokusil objednávku reklamovat s tím, že jsme chtěli kávu, ne mléko. Šálky nám byly tedy odejmuty, do nich slečna přicvrkla z kávovaru trochu kávy a opět nám je vrátila. Znovu jsem se tedy – jako už po několikáté v posledních letech – ujistil, že bych se jako mim rozhodně neuživil.
Z města Shire začínají Číňané stavět silnici. Tato byla teď v různém stupni rozestavěnosti. Buď byl kousek cesty uválcovaný nebo naopak ještě více rozbitý od velikého počtu projíždějících náklaďáků, zajišťujících stavbu. Moc se mi tady nelíbilo, protože jsme téměř celou dobu jeli zahaleni v hustém prachu od projíždějících aut.
Silnice vedla po široké pláni s horami na obzoru a neustále mírně do kopce. Na jednom z prudších stoupání (v nadm. výšce 2740 m n.m.) byla zajímavá vesnice, jakoby ani do Etiopie nepatřila – dlouhá ulice byla lemovaná restauracemi a kavárničkami jako někde na jihu Evropy. V jedné z nich jsme si dali každý dva čaje (neskutečně dobré) a pepsikolu. Když jsme platili, bylo nám řečeno, že čaje jsou grátis. Od místních kluků jsme si před odjezdem koupili grepy, které byly tak kyselé, že nám z nich úplně slzely oči. Možná že byl dnes nějaký svátek, protože pár hodin předtím jsme dostali v maličké hospůdce kávu zdarma. Mimochodem, káva má v Etiopii naprosto nepřekonatelnou chuť a jak kávu normálně nepiji, tak tady jsem se po ní mohl otlouct. Káva se vždy před našimi zraky nejprve na pánvičce čerstvě upražila a až pak se z ní vyráběl ten lahodný nápoj. Podával se v malých koflíčkách a řekl bych, že za celý pobyt jsme za ni platili jen vyjímečně a pokud ano, tak 1 birr (1,60 Kč).
Krajina pak už byla zajímavá – hluboká a široká údolí, rozdělená na malá políčka a lemovaná vysokými horami. Kdyby tady nejezdily ty náklaďáky, za kterými se tolik prášilo, tak by se mi tu líbilo mnohem víc. Za dnešní den jsme potkali z obou směrů mnohem víc aut než za všechny předchozí dny dohromady.
V cílovém městu Axum jsme se jeli podívat na největší turistickou atrakci – obelisky vytesané s jednoho kusu kamene, z nichž jeden kdysi ukradl Mussolini, a který Italové vrátili až v r. 2000. Já jsem osobně na nich neviděl nic moc zajímavého, ve skutečnosti jsou zahrnuty do kulturního dědictví Unesco. Největší z nich je 33 m vysoký a váží 520 tun. Byly postaveny ve 3. - 4. stol. n.l. Když si ale člověk uvědomí, s jakými pracovními prostředky a možnostmi v té době lidé disponovali, sloupy vyžadují přinejmenším obdiv nad zručností tehdejších řemeslníků. Jeden ze sloupů je spadený a rozlomený na několik kusů.
Dost dlouho jsme marně sháněli opalovací krém a až na druhý pokus se ubytovali. I tady mě paní chtěla napřed odmítnout, ale když jsem řekl, že ten druhý "friend", který čeká venku, není žena, ale muž, tak už nebyl problém. Axum je jinak relativně velké město se spoustou hotelů a ubytoven a také stovkami bílých turistů, přijíždějících v drahých džípech a s průvodci omrknout zmiňované obelisky.
Na večeři jsme si dali předobré špagety s masem a ty zapili v nefalšované hospodě pravým točeným etiopským pivem. Toto se podávalo normálně v půllitrových sklenicích a stálo méně než láhvová třetinka v obchodě.
Nakonec byl tedy profil dnešní etapy velmi mírný – nastoupali jsme jen 870 výškových metrů, což se pak v konečném součtu ukázalo jako 3. nejmenší počet nastoupaných metrů za den během celého etiopského výletu.

Hned jak jsme ráno vyjeli, Zdeněk přetrhl řetěz, ale v jeho podání to bylo jen 5 minut zdržení. Městem Axum vede nepříliš kvalitní asfaltka, která pokračuje po rovině ještě dalších 8 km za město. Na tomto úseku jsme potkali trojičku mladých cyklistů, kteří zde trénovali tak, že zmíněných 8 km jezdili neustále tam a zpátky. Dál to je podle nich příliš „nebezpečné“. Tak jsme si říkali, co tady asi tak natrénují.
První větší město neslo název Adwa (po 24 km jízdy) a zde jsme se měli rozhodnout, jestli pokračovat směrem po hlavní (ze které by se měla stát po pár desítkách kilometrech nová asfaltka) nebo odbočit na neznámou štěrkovou cestu, kterou jsme pořádně neměli ani vyznačenou v naší mapě. Dohodli jsme se na tom, že se budeme řídit informacemi místních. Jenže tady jsme opět narazili na podobný problém jak již dříve – jeden chlapík tvrdil, že cesta je ve velmi špatném stavu, druhý že není zajímavá a ani že tam nejsou žádné vesnice, kde bychom mohli doplnit jídlo a pití, další říkal naopak, že je to krásné. Všichni se však lišili v odhadu počtu kilometrů. Tak jsme si opět raději hodili korunou a vyhrála štěrkovka.
Kupodivu povrch silnice byl lepší než předchozí dny a hlavně ustal provoz, kterého jsem měl nejen už plné zuby, ale i plíce. První vesnice byla po 10 km, další po 15 km a tak to pokračovalo dál. Všude jsme se zastavili a dali pivo nebo pepsi. Scenérie kolem nás byla úchvatná a úplně jsme se radovali, že tudy můžeme jet. Sice to bylo jen nahoru a dolů, ale max. o sto až dvě stě výškových metrů, tedy nic tragického. První vrcholky hor byly zelené a rozličných tvarů, po několika desítkách km přišly tmavě hnědé kopce, které z dálky vypadaly jako měsíční krajina.
Když jsme asi v 15 hod. odpoledne vyjížděli z vesnice, kde jsme si dali své dnešní jediné jídlo (mimo snídaně) – výborné skopové s injarou a zalité jogurtem, uviděl jsem stejný obrázek jako už několikrát v předešlých dnech. Na všechny strany směrem před námi byla propast dolů a v dálce, na protějším hoře, malinká cestička vinoucí se nahoru. Na deseti km jízdy jsme spadli o 600 výškových metrů. Dole jsme potkali dvě karavany velbloudů jdoucí zřejmě pro sůl do Sudánu. Jeden z velbloudářů chtěl, abychom za to, že je fotíme, zaplatili nebo alespoň dali vodu. Ukázal jsem mu, že mám jen vodu v cyklistické láhvi. (Zásoby v taškách jsem přirozeně zatajil, protože nás teď čekalo mnoho km stoupání.) Ukázal jsem, že mu můžu alespoň z láhve nalít přímo do pusy. Kývl že ano, ale hned vodu vyprskl a křičel něco, co buď bylo v překladu „fuj“ nebo něco mnohem sprostšího. Nebylo se ani čemu divit – teplá voda z plastového bidonu, nevymývaného už několik dní, je opravdu pitelná jen ve velké nouzi.
Buď už jsme si zvykli jezdit dlouhé stoupání nebo to nebylo tak prudké, ale kolem 18. hod jsme byli na stejné výšce jako před sjezdem dolů. Bohužel cesta vedla i nadále stále do kopce v liduprázdné krajině, což bylo s nastupujícím večerem docela nepříjemné. Ne že bychom se báli postavit v těchto místech stan, ale opět jsme už byli bez vody a představa piva byla více než lákavá. Za každou zatáčkou jsme očekávali výhled na vesnici, ale stále marně.
Těsně, ale opravdu těsně před setměním jsme dole před sebou, ale mimo naši trasu, zahlédli malou vesničku. Neváhali jsme a sjeli dolů, i když jsme věděli, že si to stoupání budeme muset ráno vyšlapat nahoru. Do vesnice jsme přijeli až za tmy a hned jsme se stali největší atrakcí snad za posledních několik let.
Místní přiopilý mladý učitel nám začal organizovat piva i večeři, stejně tak ubytování. Přirozeně za vyšší ceny než jaké bychom si uhádali sami. Rozdíl cen bychom nějak skousli, ale nelíbila se nám jeho suverenita a styl vystupování. Proto jsme kývli jednomu z mladíků, který nám lámanou angličtinou slíbil, že nás nechá přespat u něj doma. Za doprovodu celé vesnice jsme tak šli neosvětlenou vesnicí do domu, kde bydlel mladík se svým bratrem. Musel za námi zamknout, neboť neustále někdo nakukoval dovnitř a dožadoval se pohledu na nás.
Kluci – dvojčata (21 let) byli sirotci a bydleli v domě s jedinou místností bez nábytku a hliněnou podlahou. Omlouvali se, že se budou dlouho do noci učit na nějakou důležitou zkoušku ve škole, ale to nám nevadilo. Ustlali jsme si na karimatkách na zemi a hned jsme usnuli.
Bohužel za chvíli bylo v místnosti k udušení, což mě vzbudilo. Kluci si navíc ještě se dvěma kamarády za svitu petrolejky polohlasně opakovali učební látku a já už znovu nemohl usnout. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu spát ven na dvorek. Zřejmě i podle odéru dost pročůraný, protože domek záchodem nedisponoval. Kluci mě ale varovali, ať to nedělám, protože by mě mohl napadnout „diabol“ a ošklivě poškrábat na tváři. Po chvíli jsem pochopil, že tím nemyslí žádné zvíře, ale opravdu čerta.
Na vzduchu jsem nakonec i při smrádku usnul, ale byla to pro mě krušná noc. Ráno jsem vstával totálně neodpočatý a unavený. Zdeněk ani nezaregistroval, že jsem byl pár hodin venku.