Etiopie - 6. část

Na konci – přirozeně po přejetí nějaké řeky – nás čekalo městečko, které na nás dýchlo jakousi zvláštní a neopakovatelnou atmosférou. Sice zde byla teplota kolem 40°C, ale to nám nijak nevadilo a městečko jsme si projeli 2x tam a zpátky, u čehož jsme hodně fotili a natáčeli na video. Na ulicích bylo lidí jako máku, avšak nikdo z nich nebyl vůči nám vlezlý. Oběma se nám zde velmi líbilo.
Kopec nahoru byl jen do výšky 1950 m n.m., ale hned následoval sjezd dolů. Takto to pokračovalo několikrát po sobě. Panoramata sice úžasná, ale jízda po hodně špatné kamenité cestě a pouze nahoru a dolů byla dost fyzicky náročná. V jednom z kopců se Zdeněk chytl náklaďáku, což já jsem na tomto terénu považoval skoro za sebevraždu, nicméně o chvíli mi zmizel v dáli a já zůstal ve vedru a stoupání sám. O pár zatáček dál stáli jako na potvoru v liduprázdné krajině u cesty čtyři kluci ve věku od 8 do 18 let. Hned jak jsem je z dálky uviděl, už jsem tušil, že budou problémy. Tito kluci na mě hned ostře vyjeli, abych jim dal peníze, tužku, triko nebo boty. Několik set metrů poklusávali vedle mě a jejich žádosti nabývaly na zuřivosti. Ten nejmenší mi dokonce začal za jízdy rozepínat zadní brašny. Tak jsem zastavil, abych jim vysvětlil, že nic nemám a že jim nic nedám, načež ten nejstarší si zlověstně sundal z ramene dlouhou dřevorubeckou sekeru. Zatím mi s ní sice nehrozil, ale to už jsem dostal pořádný strach. Naštěstí pro mě z opačného směru přijížděl turistický džíp, v němž seděli dva černoši a jeden americký důchodce. Sami zastavili a zeptali se mě, jestli něco nepotřebuji. Tak jsem jim vysvětlil, že z těch kluků mám už docela strach, načež jeden z černochů (průvodce a strážce v jedné osobě) vylezl ven a klukům pěkně vynadal. Kluci sice vyděšeni utekli, ale o kousek dál se zastavili a koukali, co bude dál. Američan si mě zatím fotil jako nějakou raritu, namačkal s objektivem namířeným na mě snad 20 fotek.
Já jsem ale černochovi říkal, že to je skoro na nic, protože jakmile odjedou, už je budu mít zase v patách. Řekl mi, ať se ničeho nebojím a ať jedu, že tam chvíli počkají. Fakt – ještě asi po 10 minutách jsem je viděl pod sebou, jak poctivě čekají na dobu, kdy mě kluci už nebudou moci dohonit.
Nahoře na kopci na mě čekal Zdeněk a mé historce skoro nevěřil. Určitě si myslel, že přeháním a ani se mu nedivím. On tyto problémy za celou cestu neměl, zatímco na mě se věšely téměř každý den. Často jsem o tom hodně přemýšlel a jediné vysvětlení, které mě napadlo je toto: Zdeněk ta děcka měl opravdu a upřímně rád a ona z něj podvědomě cítila pozitivní energii, kterou k nim vysílal. Já jsem naopak z nich měl strach a postupem času jsem je měl míň a míň rád. Sice jsem se snažil na sobě „pracovat“, ale většinou z toho byl jen křečovitý úsměv, kterým jsem ty malé agresory neošálil. Zatímco na Zdeňka se kluci usmívali a třepali si s ním rukou, popř. se mu ochotně stavěli na focení, na mě začínali nepřátelsky vřeštět už z dálky. O kameních ani nemluvě – Zdeňka prý nezasáhl za celý výlet jediný kámen, já je po několika dnech přestal počítat. (Na druhou stranu je nutno ale přiznat, že ani jeden zásah kamenem nebyl v podstatě nijak bolestivý.) Když jsem jel zároveň se Zdeňkem, bylo to bez problémů – za prvé jsme byli dva a nikdo si netroufl, za druhé ta Zdeňkova pozitivita přebila moji negativitu a ti černoušci tak nepoznali, že je nemusím. Není divu, že mi Zdeněk nevěřil. Kdyby tyto řádky psal on, bylo by to o těch nejpřátelštějších a nejusměvavějších dětech pod sluncem.
Dnešní den jsme přijeli do cílového městečka Ady Arkay už v 16.30 hod, ale po poradě s místními jsme nepokračovali dál, protože další osada měla být až po 27 km jízdy po hodně kopcovitém terénu.
Ubytovali jsme se v totálně odpudivé a špinavé cimře, kde místo sprchy byl na úzkém a smradlavém dvorku barel s vodou. Řekl bych, že 99,9 % Čechů by sem odmítlo vstoupit, natož se zde ubytovat.
Venku se nás pak ujali dva 13–letí kluci (vypadali však o hodně mladší), kteří nás povodili po městečku a dělali nám společnost. Byli docela milí. U večeře jsme jim každému za to koupili kolu. Tvrdili, že umí anglicky, ale v naprosté většině neporozuměli tomu, co jsme se jich ptali.
V noci jsem se pak vůbec nevyspal, protože jsem záhy zjistil, že nám po posteli běhá ve velkém nějaký hmyz, který tam večer ještě nebyl. Lezlo mě to po hlavě a krku a u toho se rozhodně nedalo usnout. Naštěstí to neštípalo a Zdeněk se ani nevzbudil.

Během dalšího dopoledne jsme neustále pendlovali mezi výškou 1400 až 2000 m n.m., kde výhledy do okolí byly naprosto fenomenální. Po pravé straně bylo na obzoru rozeklané pohoří národního parku Simien, po levé straně oblé kopce, řídce porostlé stromy. Cesta nevedla bohužel po hřebenu, ale několikrát překročila další a další horský masív. Povrch cesty se oproti minulým dnům hodně pohoršil – v serpentinách byla hluboká prachová moučka, která v sobě často skrývala volné kameny, po kterých přední kolo ujíždělo a člověk měl vždy co dělat, aby nespadl. Když kolem projel autobus nebo náklaďák, tak to byl konec – několik desítek vteřin bylo kolem nás naprosto nedýchatelno. Není divu, že jsme už oba začali z kombinace suchého vzduchu a prachu kašlat jako dva tuberáci. Nejhorší byla rána a večery, přes den se to jaksi z nepochopitelného důvodu zastavilo.
Po 46 km jízdy v kopcích jsme dojeli do městečka Adis Arkai (1700 m n.m.), kde jsme si dali jen kolu s tím, že se najíme ve vesnici o 10 km dál. Už když jsme vyjížděli z městečka, začal jsem tušit, že je zle. Na všechny strany směrem dopředu byla jen hluboká strž dolů. Když jsme přijeli „na hranu“, úplně mě zamrazilo. Načervenalá silnice, vinoucí se v ostrých zatáčkách jako had, byla vidět až někam hluboko dolů, a naproti v dálce se ty samé serpentiny kroutily nahoru. Tak z toho se až tajil dech.
10 km jízdy dolů až do nadm. výšky 1140 m n.m. bylo velmi náročné, protože špatný povrch dovoloval jen velmi pomalou jízdu. Byla to technicko-akrobatická jízda v prachové moučce s kameny, až mě do rukou chytaly křeče z brzdění.
Přejeli jsme řeku Tekeze a ve stejnojmenné vesnici o 10 domcích neměli na jídlo nic a na pití jen teplou kolu a pivo. Zdeněk sice riskl půl litru jejich kvasu (tala), já jsem se neodvážil. V řece se koupali nazí kluci, kteří na mě volali, abych je natočil na video. Když jsem se zastavil, abych to udělal, dostal jsem odraženým kamenem od mostní konstrukce do hlavy. Naštěstí to ale vůbec nebolelo.
Na následující stoupání jsem měl jen 1,5 litru vody, z čehož jsem byl silně nervózní, ale nedalo se nic dělat, protože balenou vodu zde neměli.
Povrch cesty se ještě přihoršil - úseků s hlubokou moučkou a ukrytými kameny přibylo a teplota se vyšplhala až na 47 °C. Stoupání bylo opravdu náročné. Jestli to bylo tím povrchem a nedostatkem pitné vody, vysokou teplotou nebo probdělou nocí, nevím, ale i zpětně to považuji za nejnáročnější úsek, který jsem nejen v Etiopii, ale i na světě kdy jel. (O to se ale na to pak lépe vzpomíná.) Když se teď se Zdeňkem potkáme a řekneme „Tekeze River“, tak se zasmějeme při vzpomínce, jak jsem tam celé odpoledne trpěli. On asi míň než já, protože na rozdíl ode mě už přejel několikrát na kole Himaláje, ale i tak věřím, že i pro něj to nebyl žádný med.
V místě, kde jsme si mysleli, že naše trápení už skončí, byl jen mezikopec a stoupání pokračovalo dál. To už jsem byl bez jediné kapky vody. Alespoň teplota vzduchu klesala a začal pofukovat chladnější vítr.
O pár km dál jízdy do kopce jsme konečně natrefili na vesničku s hospodou. Tou dobou jsem už nebyl ani schopen polknout, neboť jsem byl totálně vyschlý a bez slin, a když už se mi to podařilo, tak s velikou bolestí. V hospodě jsem dal na ex 3 ledová piva (z nichž se mi večerní kašel ještě silně zhoršil), abych se alespoň trochu zavodnil. Hlavně zde ale měli balenou vodu, jíž jsem se hned dozásobil. Před hospodou jsem marně vysvětloval děckám, že jim nic nedám (Zdeněk seděl vevnitř), výsledkem bylo jedno obnažené přirození a později při odjezdu pár neškodně hozených kamení.
Dle informací místních nás mělo nyní čekat 18 km „easy way“ (snadné cesty), což byla sice teoreticky pravda, ale prakticky to bylo stále mírně do kopce a hlavně přímo proti silnému větru. Do města Enda Baguna jsme dorazili zcela vyčerpaní v 18.10 hod. Na začátku města probíhala jakási slavnost s účastí mnoha set lidí, ale jakmile nás všichni zahlédli, ihned běželi za námi. Chvílemi za námi běželo snad i více než sto lidí. Tak takový doprovod jsme tady ještě nezažili.
Na první pokus jsme se ubytovali na místní podmínky v naprosto luxusním hotelu (20 birr = 32 Kč), kde byly dokonce i dvě fungující sprchy. Dlouho jsme však museli čekat než se uvolní, protože každý černoch před námi se tam ráchal průměrně 45 minut na rozdíl od našich 5 minut. Alespoň jsme tak měli čas do sebe dolít v podobě piva chybějící tekutiny, a to přímo na vysněném zápraží se židličkami.
Trochu jsme si zalaškovali s místní 22-letou servírkou, která ač neuměla anglicky, dobře porozuměla našemu „very nice girl“ a pak se tak styděla, že to bylo až úsměvné. Byla ale moc prima.
Od místního učitele jsme se při večeři dozvěděli, že Eritrejci utíkají do Etiopie, aby nemuseli nastoupit do armády a bojovat na etiopsko-eritrejské hranici. (Dnes jsme totiž jeli kolem jednoho takového utečeneckého tábora.) V Eritrei je prý v dnešní době fašistická vláda.
Tento učitel vydělává 100 US dolarů měsíčně a bláhově si myslel, že mu pomůžeme dostat se do Evropy či Ameriky. O imigraci a práci v zahraničí měl naprosto zkreslené představy.
Když jsem pak usínal a přemítal o dnešním dni, uvědomil jsem si, že při fyzicky nejnáročnějším etiopském dni jsem snědl pouze ráno míchaná vajíčka a banán, večer pak injaru s ne moc chutnou šlichtou. Kdybych to přepočítal na vydané a přijaté kalorie, asi bych se hodně divil.