Etiopie - 5. část

Dnes jsme měli naplánovanou návštěvu hradu Gondar ve stejnojmenném městě, o němž jsem se ještě v Česku dočetl na internetu, že je „africkým Kamelotem“ (Kamelot – legendární hrad krále Artuše z legendy o svatém grálu). Hrad se nachází přímo ve městě, ale na největším kopci v okolí (2400m n.m.). Několikrát jsme se přeptali na cestu a v podstatě bez problémů jsme k němu bez bloudění dorazili. Vstupné 50 birr (80 Kč) je na etiopské podmínky docela vysoké, ale počítali jsme s tím. Jen jsem odmítl dát v přepočtu několik set korun za používání videokamery, což mi připadalo jako nebetyčná zlodějina. Vstup s obyčejným fotoaparátem je přitom zdarma.
Abych řekl pravdu, hrad je to na Afriku pěkný, ale pro Evropana, který prošel snad stovky rozlehlejších a nádhernějších hradů a zámků, působí tak trochu „obyčejně“. Hrad postavil v r. 1630 nějaký etiopský král, zvláštností asi každému musí připadat, že vypadá spíše evropsky než africky. Asi podobnou architekturu obkoukal tento král někde ve Španělsku. V místnostech nebyl vůbec žádný nábytek, podlahy byly dřevěné.
I my jsme měli po půl hodině všechno prolezlé a nafocené. Moc jsem se nasmál asi padesátiletému Angličanovi, který se nás ptal, co nás vede jezdit na kole po Etiopii. Vypadal více než otráveně a mimo jiné říkal: „Vůbec nechápu, jak to tady ještě těch deset dní vydržím. Blbá Etiopie. Nic se mi tady nelíbí, je tady vedro a nic jsem ještě zajímavého neviděl.“
Tak jsem mu oponoval, že nám se tady líbí úplně všechno, z čehož si mohl Anglán ukroutit hlavu, jak se divil.
Původně jsme chtěli zůstat na noc v Gondaru, ale díky krátké prohlídce hradu jsme měli ještě spoustu času do doby než se setmí. Následně jsme ztratili asi hodinu tím, že jsme neúspěšně hledali krém na opalování, ale i tak jsme vyrazili z města, že „někde“ přespíme.
U cedule konec města končil i asfalt a začala prašná a kamenitá cesta, mnohem horší kvality než ta, kterou jsme jeli k vodopádům Modrého Nilu. Navíc to bylo neustále do kopce. Sem tam kolem nás projel rozhrkaný mikrobus, který nás vždy totálně zaprášil a rozkašlal. V tuto chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že následujících 1200 km bude vypadat podobně, někdy dokonce ještě hůř. Zlatá nevědomost.
Slibovaná vesnice gondarským policistou po 14 km nikde, cesta vedla neustále do kopce, pomalu se začínalo stmívat a přirozeně silně ochlazovat. Já bych už snad stavěl stan, Zdeněk byl optimistou. Tvrdil, že tma nevadí, protože máme čelovky a tak můžeme jet až do doby, kdy na něco vhodného narazíme.
Měl pravdu – v 19 hod, už téměř za tmy, jsme dorazili k několika domkům. „Tady spíme“, prohlásil Zdeněk a šel dovnitř domlouvat nocleh. Ještě předtím mi však zakázal se do jakékoliv debaty o cenách vměšovat, protože věděl, že jsem „měkký“ a že bych přistoupil na cokoliv, co by si řekli. Zůstal jsem venku u kol, kde na mě bez hlesu civělo několik černochů zabalených do dek. Kdybych tudy jel sám, ani nevím, jestli by mě napadlo tady zastavit. Zřejmě však ne, jen bych slušně pozdravil a pokračoval dál. Zdeněk má však na podobné případy vyvinutý jakýsi šestý smysl a řekl bych, že se v tomto téměř nemýlí.
I zde po chvíli vyšel z domu a mával na mě, ať jdu za ním dolů, že všechno domluvil. Přirozeně že rukama, protože tady neuměli jediné slovo anglicky a my zase ahmersky.
Dům měl jednu velikou místnost a za dvěmi závěsy ještě maličké cimřičky na spaní, podlaha byla hliněná a po obvodu celé místnosti byl jakýsi rantl, sloužící jako lavice. Na něm sedělo dost lidí a všichni na nás zvědavě koukali. Řekl bych, že jsme byli první běloši, kteří nejen že vstoupili dovnitř, ale i požádali o nocleh. Dokonce nám dali k jídlu injaru s jakousi pálivou majdou a k pití jsme objevili kastl, kde na nás čekalo několik teplých třetinek piv. Tyto nám majitel domu ochotně prodal, a to za cenu o 1 birr nižší než kdekoliv jinde. Cenu za nocleh se Zdeňkovi podařilo ujednat na směšných 5 birrů (8 Kč) za osobu.
Byl jsem zvědavý, kolik lidí zde zůstane s námi na noc, ale k mému překvapení všichni postupně někam odešli a místnost nám nechali jen pro nás. Elektřina zde zavedena nebyla, jediné světlo pocházelo od našich čelovek, a tak předpokládám, že se zde chodí spát velmi brzy. Asi jen kvůli nám to protáhli až do 21 hod.
Ještě než nás všichni opustili, tak k mému překvapení dva chlapi odněkud přitáhli dřevěnou postel s vypleteným roštem z proužků kraví kůže. Na postel přihodili pár kožešin a postel byla připravená. Zdeněk prohlásil, že si raději nafoukne karimatku, protože by nerad chytil blechy, pro mě to bylo to nejexotičtější spaní, jaké jsem kdy v životě zažil.
Jediným problémem byl venku pes, o které domácí prohlásili, že je velmi zlý a že je puštěný jen na noc na hlídání a že tedy nesmíme sami ven. Nebylo tedy možné si v noci případně odskočit na malou. Nakonec jsem si uvědomil, že mám prázdnou pet láhev, kterou k tomuto účelu mohu využít a problém byl pryč. Stejně jsme ale byli za ten den tak vysušeni, že těch pár třetinek piva nebylo ani poznat. Myslím, že jsem nakonec ani tu petku nepoužil.

I další den vedla štěrková silnice stále do kopce, čehož využívaly hlavně děti, které vždy běžely kus s námi a dožadovaly se peněz a propisek. Normální obrázek vypadal takto: neustále se odněkud vynořovaly a sprintovali za námi děti od 3 do 16 let s hlasitým voláním „jú, jú, jú“. Když se jim nás podařilo doběhnout, přešly na „money, money“ nebo „pen, pen“. Některé vydržely běžet i mnoho set metrů a pak zhrzeně házely kameny. Dnes to ale nebylo nic dramatického, trefily mě jen dva kameny do brašen. Občas je některý dospělý rozehnal holí, fackami nebo kameny, ale fungovalo to jako na muchy – děcka s křikem utekla, ale za pár vteřin byla zpět.
Jednou jsme museli do hospody i s kolama, jinak by nás venku snad všichni umačkali, jaký byl o nás zájem. Mě to chvílemi dost štvalo, Zdeněk byl ve svém živlu.
Krajina byla v této oblasti nesmírně panoramatická, výhledy na obě strany na zvláštně tvarované hory pohoří Simien byly chvílemi jako z letadla. Vyjeli jsme až do výšky 3140 m n.m. a moc se nám tady líbilo.
Naštěstí bylo dnes všude zastávek na pití všude dost, čehož jsme hojně využívali. Jednou jsme dali pepsi, podruhé pivo, jindy oboje. Cesta měla velmi špatný povrch, nahoře dost vyfukovalo (jak jinak než proti nám), takže kilometry přibývaly jen velmi pomalu. Jednou jsme se zdrželi u pohřbu pod otevřeným nebem, na kterém bylo asi 400 lidí. Všichni byli oblečení v tom nejlepším co měli, i koně měli nádherně vyzdobená sedla. Možná že zemřel někdo významnější, zážitek to byl rozhodně zajímavý.
Během dne nás minulo několik džípů a mikrobusů s postaršími turisty, kteří sem tam zastavovali a zuřivě pak fotili všechno kolem. Věřím také, že těm děckám cpali peníze a propisky, a tak je zvykají k tomu, aby pak žebraly u každého bělocha, kterého uvidí. Místní dospělí však proti tomuto nešvaru začínají také bojovat – jednou se mi stalo, že vedle mě běžel do kopce jeden mimořádně neodbytný malý kluk, který mi skákal i po brašnách. Míjelo nás zrovna auto s místními, kteří to viděli. Kluka naložili, odvezli ho o velký kus dál, kde ho zase vyložili a ještě mu naliskali. Hoch vřískal tak, že mi ho až bylo líto. Samotného by mě zajímalo, jestli to bylo pro něj ponaučení pro příště nebo ne.
K večeru jsme dojeli do města Debark, které je výchozím místem pro návštěvu národního parku Simien. Sem se chodí na několikadenní pěší trek a vychází to prý na dost peněz. Platí se za vstup, za průvodce, za ochranku a bůhví za co ještě. Později nám vykládal jeden mladík, že když mu sečetli cenu za vstup do parku, tak se otočil na podpatku a odjel zhrzeně pryč.
V Debarku je proto i několik luxusnějších hotelů, před každým z nich stála přesně ta auta, která nás dnes míjela. My jsme se přirozeně ubytovali v něčem o trochu skromnějším. Turisté, naturisté, elektřina stejně nefungovala, i když dráty jsou zde natažené. Jestli to byl jen momentální výpadek sítě nebo běžná věc, nedokážu posoudit, protože hned další ráno jsme pokračovali dál.