Etiopie - 4. část

Asi ve 13 hod. jsme zastavili v městečku (jehož jméno jsme nezjistili, neboť nebylo v naší mapě) a dali vynikající masovou směs s injarou. Slunce pálilo jako zběsilé a já přemýšlel, jak to udělat, abych se nemusel navlékat do teplých věcí a byl přitom chráněný od slunce. Jelikož Zdeněk používal na ochranu nohou odepínací části svých vycházkových kalhot, napadlo nás, že bych si podle nich mohl nechat ušít podobné.
V Etiopii sedí krejčí i se šicím strojem přímo na ulici, takže nebyl problém i tady někoho najít. Dokonce jsme natrefili uličku, kde jich pracovalo hned několik vedle sebe. Přirozeně se kolem nás shromáždilo několik desítek lidí, od dětí až po dospělé. Zůstal jsem raději u kol a Zdeněk šel vše domlouvat.
Vysvětlit černochovi co chceme, bylo dost obtížné, ale nakonec to pochopil. Ve chvíli, kdy na mě Zdeněk volal: „Vyhovovala by ti tato látka?“, jsem se otočil směrem k němu, což byla chyba. Těchto pár vteřin stačilo na to, aby někdo z davu vsunul ruku do mé přední tašky na říditkách a ukradl foťák. I když jsem to zjistil vzápětí, a i když jsem věděl, že všichni kolem viděli, kdo to udělal, nic jsem nezmohl. Pouze jsem byl vzteky bez sebe. Jeden dobře oblečený chlapík, který jel kolem na motorce a zastavil, mě dobrou angličtinou nabádal, ať to jdu nahlásit na policii, já jsem mu říkal, že to nemá smysl, neboť se všichni rozprchnou a nic se nezjistí. Prosil jsem ho, aby nějakého policajta přivedl a ten to mezi přihlížejícími vyšetří. Myslel jsem si, že by mohli mít ze strážce zákona respekt a že by se našel někdo, kdo by zloděje práskl. Chlap byl ale úplně natvrdlý. Neustále mi opakoval: „Neraďte mi, co mám udělat. Možná v Evropě by to tak vyšetřovali, tady máme jiné metody. Nepodceňujte naši policii a běžte to nahlásit.“
Tak jsem mávl rukou, řekl mu česky, že je blb a trotl zároveň, nasedl jsem na kolo a odjel. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem chtěl nějaké návleky. Já mám fakt na ty foťáky smůlu, buď mi je někdo cizí rozbije nebo ukradne. Utěšoval jsem se, že jsem naštěstí nafocených snímků neměl moc a stejně jsem si chtěl v dohledné době pořídit aparát nový. Ještě jsem měl s sebou videokameru, takže jsme si rozdělili úlohy – Zdeněk bude fotit i to, co mu řeknu, a já budu natáčet.
Po 120 km jízdy, ve městě Bahir Dar, měla být odbočka k vodopádům Modrého Nilu. Jezdí k nim asi každý turista, který tudy projíždí. Jelikož je Bahir Dar druhé největší město Etiopie, bylo dost obtížné tuto odbočku najít. Tak jsme udělali to, co občas dělávám na svých cestách, když si v podobných případech nevím rady. Vyhlédli jsme si na hlavní třídě nejluxusnější hotel s tím, že na recepci by měli umět výborně anglicky a taky by mohli disponovat mapkou města a okolí.
Anglicky zde uměli, ale opět jsem jejich znalosti jazyka přecenil. Bylo mi totiž hned divné, že nás k Blue Nile Falls (vodopády Modrého Nilu) posílají východním směrem, když tyto by měli ležet spíše na západ. Po chvíli jsem pochopil – oni nás neposílali k vodopádům, ale k hotelu tohoto jména v centru města. Zdeněk nakonec objevil v hotelové prodejně suvenýrů mapku okolí a tak jsme si to pod záminkou koupě zjistili sami. Odbočka byla jen 50 m od hotelu a štěrková silnice měla končit ve vesnici Tis Abay. Dál už nepokračovala, takže jsem věděl, že tou stejnou cestu se budeme zítra muset vrátit zpátky do města.
Než jsme vyjeli, zkusil jsem obejít několik prodejen s fotoaparáty, ale jak jsem zjistil, digitální technika do Etiopie ještě nedorazila a ty na kinofilm byly neskutečně drahé.
Štěrková a prašná cesta byla v bídném stavu a tím, že jsem byl ještě bez nálady ze ztráty foťáku, jsem tady docela trpěl. Kdybych tu byl sám, určitě by mi v tomto rozpoložení byly nějaké vodopády ukradené.
Hned z města jel vedle mě asi třináctiletý kluk na kole a vytrvale žadonil o peníze. Byl oblečený do fialové školní uniformy, měl boty a jel na africké podmínky na dobrém kole. Tomuto bych nic nedal, i kdybych jinak rozdával peníze na potkání. Docela mě však rozveselil, když stále opakoval: „Give me money, I am rich.“ (Dej mi peníze, jsem bohatý.) Chudák si spletl slovíčka bohatý x chudý, ale já jsem dělal, že nechápu. Říkal jsem mu: „Ty máš ale štěstí, že jsi bohatý, co by jiní za to dali. A k čemu by ti ty peníze byly, když jsi bohatý?“ Jel se mnou snad 10 km než pochopil, že mě neobměkčí. A to zkoušel i pobrekávat.
Krajina byla konečně dnes zajímavější – připadal jsem si jako v africké divočině, jen divoká zvířata mi chyběla. Po nějaké chvíli se mi tady začalo líbit a dokonce i ta blbá nálada mizela. Jeli jsme víceméně po rovině, ale po obou stranách se tyčily rozeklané vrcholy hor. Zapadající slunce panorama jejich hřebenů neskutečně dokreslovalo a po relativně nezáživném odpoledni jsem zase viděl něco zajímavého.
Do Tis Abay jsme dorazili přesně se setměním. Měli jsme původně v plánu zajet až k vodopádům a u nich nadivoko přenocovat, ale místní mladíci – turističtí průvodci – mi vysvětlovali, že se k nim dá dojít jen pěšky, navíc je asi po 1,5 km brána, která bude zamčená a dál se nedostaneme. Prý máme počkat na ráno, kdy si musíme koupit vstupenku (30 Kč) a kdy bránu otevřou. Neustále nám chtěli vnutit ubytovnu s tím, že je tu nebezpečno a že proto není možné nocovat pod širým nebem. Bylo nám jasné, že jim jde jen o provizi z ubytování, ale já byl z dnešního dopoledne docela „nalomený“, takže jsem s ubytováním souhlasil, Zdeněk však při svitu své čelovky z vesnice odjel s tím, že si romantický nocleh u Modrého Nilu nenechá v žádném případě ujít.
Vesnice Tis Abay je jen maličká a neupravená vesnička, která ještě není na turismus připravená, takže i ubytovna nebyla klasickou ubytovnou, ale jen hliněnou komůrkou u někoho v dosti ubohém domě. Dali mi však i najíst, takže jsem svého rozhodnutí ani nijak nelitoval. To, že bylo všechno, co se v domě dělo, slyšet, spravily před spaním špunty do uší.

Ráno si Zdeněk liboval, jak se nádherně vyspal, i když měl prý chvíli strach z krokodýlů. Já jsem byl také v pohodě. Kupodivu včerejší mladíci měli pravdu – po 1,5 km jsme museli nechat zaparkovaná kola u brány a dál jít další 2 km přes dva kopce po uzounké cestičce pěšky. Tady by se kola ani nedala nést, protože chvílemi jsme se museli šplhat i po velikých kameních. Docela jsem litoval postarší a tlusté turisty, přijíždějící sem v luxusních džípech, pro které cesta za vodopády tak není vůbec snadná. My jsme dostali jako průvodce v ceně vstupenek dva vojáky, kteří nás k vodopádům zavedli. Bez nich bychom asi dost bloudili, neboť pěšinka není vůbec značená. Na stromech bylo všude plno opic, nejvíce makaků. Asi v polovině vzdálenosti jsme míjeli pár domků, kde se všichni její obyvatelé živí tkaním šátků, šál a ozdobných látek pro turisty. To vše na stavech, jaké byly k mání v Evropě snad před dvě stě lety. Tady mě odchytila malá holčina, která mě překvapivě dobrou angličtinou prosila, že až půjdu zpátky, abych se zastavil a něco od ní koupil. Prý všechny peníze použije na studia. Byla tak milá, že jsem jí to slíbil a na zpáteční cestě svůj slib vyplnil.
Vodopády samotné byly nádherné a to i přesto, že je kousek odtud postavená nová hydroelektrárna, která průtok vody reguluje a vodopády už prý nejsou takové, jako kdysi. Nakonec jsem byl rád, že jsem sem jel, a v duchu blahořečil Zdeňkovi za jeho rozhodnutí.
Zpátky ve městě Bahir Dar jsme byli v poledne. Zdeněk si jen tak během oběda vyměnil prasklé dráty na zadním kole a já, ač mě o svých opravářských kvalitách přesvědčil už ve Venezuele, jsem jen nevěřícně zíral, jak je neskutečně šikovný. To, co by pro mě byla práce tak na dvě hodiny, on zvládl mezi jednotlivými sousty oběda během deseti minut.
Odpolední cesta byla spíše nezáživná. Jeli jsme podél největšího etiopského jezera Tana zemědělsko-pasteveckou krajinou, rozprostírající se v nadm. výšce 2200 m n.m, kde jediným zpestřením bylo uhýbání před kameny, které za námi metaly zhrzené děti, které od nás nic nedostaly. Opět hodně vyfukovalo a opět proti nám. Jediný nádherný úsek dnešního dne měřil pouhých 10 km, ale bylo to jen přejetí jakéhosi menšího horského hřebenu. Ale i toto nám stačilo, aby se nám zvedla nálada a abychom tak pokračovali nadšeně dál. Provoz na silnici byl naprosto minimální.
Jako naschvál, první městečko, kde byla možnost se ubytovat, přišlo až pozdě večer, kdy jsme už byli s vodou úplně na suchu a kdy už jsme ani nemohli mluvit, jak jsme měli pusy ze sucha slepené.
Před spaním proběhla ještě fraška s policajtem, kterému jsem musel vyplnit jakési formuláře psané v ahmerštině. Já mu nerozuměl a on mně přirozeně také ne. Napsal jsem mu tam pár nesmyslů a nakonec potvrdil podpisem, že nemáme žádné zbraně. Tomu jedinému jsem po chvíli gestikulování porozuměl.
Ač jsme spali ve výšce 2150 m n.m., bylo zde plno komárů. Podle údajů, které jsme získali ještě v Česku, však nemohli přenášet malárii, neboť v Etiopii je „bezpečná“ malarická výška od 1700 m n.m.