Etiopie - 2. část

Stejně jako včera jsme jeli od rána po krásné asfaltové silnici, kterou teprve loni postavili Japonci. Nebyl zde téměř žádný provoz, vítr nefoukal, kola jela skoro sama. Je pravda, že jsme hned po ránu museli vyšlapat ještě pár set výškových metrů, ale pak jsme dlouho jeli po náhorní planině a jen se kochali pohledy do okolí.
Teoreticky jsme se chtěli zastavit v klášteře Debre Libanos, což mělo být nějaké zajímavé poutní místo, prakticky jsme však toto místo bez povšimnutí přejeli. Bylo to totiž ve dlouhém sjezdu, kdy je člověku líto zastavovat, navíc jsme ani netušili, že tímto místem projíždíme. Mělo nás sice trknout relativně dost stánků kolem silnice s náboženskou tématikou (většinou to byly kříže a křížky z růžového kamene), ale oba nás ani nenapadlo zastavovat. Až pak, když jsme ten dlouhý sjezd jeli na opačné straně zase nahoru, řekl po nějaké době Zdeněk:
„Ty, a nebylo to tam dole Debre Libanos?“
No jo, bylo (ach ta naše mapa), ale při představě, že budeme muset 10 km jet teď dolů, a pak zase nahoru, jsme naznali, že nějaký ten klášter zas až tak vidět nepotřebujeme.
Slunce pálilo jako o život a já dnes musel jet už od rána v zimních doplňcích, protože jsem měl od včerejška všechny odkryté části těla spálené. Na nohy a ruce vystačily kalhoty a bunda, jak však zabalit krk, uši, nos a vůbec celý obličej byl oříšek. Různě jsem se motal do šátku, ale i tak se mi vždy slunce dostalo na nějaký odkrytý čtvereční centimetr a bylo zle. Dokonce i Zdeněk, který se ještě včera chlubil tím, že se ještě nikdy v životě na slunci nespálil, protože prý má speciální kůži, která rovnou hnědne, si už dnes začal natahovat triko s dlouhým rukávem a kalhoty. Byl ze své „spálené premiéry“ dost vyjevený a rozmrzelý.
V poledne jsme si dali naši první „injaru“, což je etiopské národní jídlo v podobě veliké našedlé placky, nakyslé chuti. Vyrábí se z nějaké speciální obiloviny. Na placku se může dát cokoliv – zelenina, maso, omáčka anebo se jí jen tak nasucho. Tedy nasucho ne, protože placka je vždy vlhká. My na ní napoprvé dostali kousky kozího masa a nebylo to vůbec špatné. Sice se mi maso vracelo ještě celé odpoledne, ale to byl asi jen nezvyk na kozinu nebo na nějaké místní koření. Později se mi to už nikdy nestalo. Cena placky, kterou ani dva hladoví nemají šanci sníst, stála i s tím masem kolem 25 Kč. K tomu jsme si dali všudypřítomnou pepsikolu a lahvové pivo (oboje po 8 Kč), prodávané zásadně v lahvových třetinkách. Balená voda se prodává jen někde, pepsi a pivo mají i ve vesnicích, kde by to našinec ani nečekal. Zvlášť Zdeněk měl na to čuch. Často objevil tato pití i v chatrčích, kde mě osobně by se ani nenapadlo zeptat, natož zastavit.
Podle mapy jsme věděli, že se pozdě odpoledne blížíme k velkému africkému příkopu. Toto je proláklina obrovských rozměrů, která vede středem Afriky a někde v Etiopii se dělí na dvě větve. Právě přes jednu z jeho větví jsme měli jet. Sázeli jsme se o to, kdo lépe uhádne nadmořskou výšku, do které budeme muset sjet (byli jsme ve 3200 m n.m.). Když jsme konečně přijeli k okraji příkopu, zcela se nám zatajil dech, neboť něco tak velkolepého nečekal nikdo z nás. Dívali jsme se na krajinu před sebou jako kdybychom seděli v letadle a země byla někde hluboko pod námi. V tu chvíli jsme věděli, že jsme se ani jeden v našem odhadu netrefili.
Cestou dolů jsme se snad 100x zastavili, abychom buď fotili jako o život nebo jen tak s otevřenou pusou koukali. Byl jsem z pohledu do okolní krajiny tak nadšený, že mi ani nevadily sbíhající se děti, žebrající o peníze.
Asi po 15 km, v polovině sjezdu, jsme projížděli vesnicí, kde některé domy měly plechovou střechu, neklamný to znak, že zde bude hospoda a tím i ubytování. Taky že ano – mladá černoška, přestože neuměla jediné slovo anglicky, porozuměla všemu, co jsme se ptali. Ubytovna byla řada místností s dvojlůžkem, koupelnou i záchodem byl prostor za domem, kde se mohl člověk vodou z kýblu ocákat a podle chuti i vykonat jakoukoliv potřebu. Ještě že bylo trochu světlo, protože jinak by hrozilo, že by člověk šlápl do něčeho, čeho by pak litoval. Navíc k ubytovně patřila i hospoda, kde se prodávalo pivo a na jídlo byla injara s míchanými vajíčky. Příjemné bylo i zjištění, že v nižší nadmořské výšce (2050 m n.m.) nebylo večer vůbec chladno a tak se dalo sedět na zápraží v letním a lít do sebe jednu třetinku piva za druhou. (Později jsme zjistili, že pomyslnou hranicí večerního tepla a zimy je nadm. výška 2300m.)
Přirozeně že se kolem nás shromáždilo půl vesnice – někteří jen koukali s otevřenou pusou a nudlí u nosu, jiní se snažili něco vyžebrat, přirozeně že neúspěšně. Po nějaké době přišel domů opilý majitel objektu a všechny dost hrubě odehnal. Kdo se zdráhal nebo měl tendenci se vracet, dostal vrženým kamenem. Chvíli jsme se bavili, ale opět jsme jeho angličtinu trochu přecenili. Ještě než přišel, jsme totiž řešili dilema, jestli zítra jet dál po kvalitním japonském asfaltu delší úsek nebo odbočit doprava a jet kratší cestu, ale po štěrku. Obě cesty se pak asi po 200 km zase setkávají. Chlápka jsme se tedy zeptali, který úsek je zajímavější. Zdálo se mi, že můj dotaz moc nechápe, proto jsem se ho zeptal:
„Kdyby jste byl vy na našem místě – jako turista - a měl si vybrat mezi touto cestou nebo odbočit doprava, kam byste jel?“
„No jasně že doprava“, zněla jeho odpověď.
„A proč, je to tam zajímavější nebo je tam míň kopců, nebo z jakého důvodu?“
Chlapík se na nás chvíli vyjeveně kouká a pak odpoví: „Přece všichni jezdí vpravo.“
Teď jsme zase vyjeveně koukali my a nebyli jsme si schopni přebrat v hlavě, proč místní odbočují na štěrk, když tam mají postavenou novou asfaltku.
„A jak se jezdí u vás? Taky vpravo ne? To je přece pravidlo“, pokračoval hostinský.
No jo, už jsme byli doma, on vůbec nepochopil smysl naší otázky a odpovídal nám, že se v Etiopii jezdí po pravé straně silnice a ne vlevo jako třeba v Anglii. Tak jsme si raději hodili korunou a vyhrála asfaltka.
Jinak jsme se dozvěděli, že majitel hospody s ubytovnou je i učitelem ve zdejší škole, pak má stádečko pěti krav a ještě dodává nějakou surovinu pro výroby sádry do nemocnic, od níž pytle se válely po dvorku. Když je prý dobrý měsíc, tak si vydělá i 3000 Kč (v přepočtu), ale je to však málo na to, aby byl bohatý a aby si našetřil na náklaďák značky Isuzu, který, ojetý, stojí kolem 300 000 Kč.
Nevím proč, ale i když bylo toto ubytování dle čistoty a komfortu na hodně nízké úrovni, jakýmsi zvláštním způsobem nám učarovalo a podle něj jsme pak hodnotili další noclehy – pokud neměla ubytovna v dalších dnech zápraží, na kterém by se dalo do noci sedět a chlemtat pivo a neobsluhovala nás u toho mladá a ještě k tomu pěkná černoška, pak to „nestálo za nic“. Dodnes slyším při dojezdu večer do města nebo vesnice naši obvyklou otázku: „A myslíš, že tam bude zápraží?“