Etiopie - 10. část

   To zrovna – od kola se vzdálím jen s celou taškou, kde mám vše cenné, tedy i videokameru, protože když mi ji ukradnou, nic si pak nevyhádám. To už přece znám. Docela mě naštvali. Tak jsem si koupil o Lalibele knížku a řekl jim, že svojí hloupostí přijdou i o 200 birr, které bych s klidným srdcem zaplatil. Neplánovaně jsem tak opustil Lalibelu již v 10 hodin ráno.

   Lalibela, původně známá pod jménem Roha, byla ve 12. století královským městem dynastie Zagwe. Kostely, tak jak je známe dnes, zde vznikly v rozmezí 12. a 13. století za vlády krále Lalibely a dnes patří do světového kulturního dědictví UNESCO.
   Po celou svou historii udivovaly všechny návštěvníky, a to nejen tím, že celé stavby vznikly otesáním ohromných skal. Stavebníci si nejdříve museli vyznačit, kde kostel vznikne, poté postupně na všech čtyřech stranách vysekat ve skalách příkopy, čímž vlastně vznikl ohromný skalní monolit představující budovu kostela z venku. Následně museli do monolitu prorazit dveře a poté vysekat celý vnitřní prostor. Vše včetně oken a nejrůznějších reliéfních ozdob bylo také vytesáno přímo z kamene. Fakt, že kostely vznikaly v relativně měkkém červeném sopečném kameni tuf, jim práci trochu ulehčovalo. Kdo přesně kostely stavěl není známo. Historici odhadují, že na stavbu takových objektů bylo potřeba až 40 000 dělníků.
   Místní legenda říká, že král Lalibela část svého života pobýval v Jeruzalémě. Ten ho prý ovlivnil natolik, že po návratu do Etiopie zde chtěl také postavit svaté město. Tak rozhodl o vybudování kostelů ve svém královském městě Roha (po jeho smrti přejmenované na Lalibela). Názvy místních kostelů, jako Řeka Jordán, Adamův hrob či Boží muka tuto legendu jen podporují.
   Realita ale asi bude trochu jiná. Kostely jsou architektonicky natolik rozdílné, že musely vzniknout ve větším časovém rozpětí, než bylo jen období vlády krále Lalibely.
   Kamenných kostelů je v Lalibele celkem 13 a všechny se nacházejí blízko u sebe. Vizuálně nejzajímavější je kostel svatého Jiří. Cesta vede po vrcholu skály, ze které je kostel vytesán a tak je krásně vidět jeho tvar – kříž. Stavba je opravdu monumentální. Vše včetně oken je z kamene. Ostatní kostely tak impozantní přístup nemají, protože cesta vede přímo k jejich vchodům, takže v první chvíli není vidět impozantnost stavby. Žádný další nemá ani tak zajímavý tvar. Přesto návštěva stojí za to. Největší z kostelů je kostel Medhane Alem (Spasitel světa), jehož loď má rozměry 33×23 metrů. Uvnitř jsou vytesány i sloupy podpírající kamennou střechu. Tento kostel překvapivě připomíná spíše řecké než etiopské kostely. Interiéry všech lalibelských kostelů zdobí svaté obrazy, v některých jsou také bohatě zdobené schránky připomínající oltáře. Ty uvnitř obsahují dřevěný nebo kamenný symbol představující Mojžíšovy desky s desaterem. (Podle pověstí vlastní Etiopská ortodoxní církev pravé Mojžíšovy desky s desaterem (tzv. tabot)) Kromě vysekaných reliéfů jsou kostely uvnitř celkem strohé a bez výzdoby. Výjimkou je kostel Meskel s bohatě malovaným stropem. Ze zajímavostí ještě stojí za zmínku kostel Golgotha, kde je pochován samotný král Lalibela. Je to jedno z nejsvatějších míst v Lalibele a přístup sem naleží pouze mužům.

   Jelikož Lalibela leží na vysokém kopci (2700 m n.m.), prvních 17 km bylo z kopce a k tomu po asfaltu. Tak příjemný začátek jsem po drncání se na hrubých městských kočičích hlavách ani nečekal. Dole na křižovatce však opět začal klasický štěrk, prach a kameny. Silnice neustále stoupala a klesala (2100 – 2300 m n.m.) a bylo k tomu hodně vedro. Vůbec se mi nejelo příjemně – chrchlal jsem jako tuberák, nohy jsem měl olověné a chyběla mi Zdeňkova morálka. Ten by řekl: „Pohoda, naprosto krásná jízda.“ a já bych mu třeba uvěřil.
   V této oblasti bylo agresivních dětí jako máku. Sbíhaly se ke mně ze všech strání a řvaly jako pominuté. Kolikrát jsem si říkal, že mě nemůžou doběhnout, ale vždy jsem podcenil jejich běžecké kvality a vytrvalost. Byť to bylo bosky a v kopcích po velmi kamenité půdě, vždy dosprintovaly až ke mně. Jednou je ode mě párkrát zkoušel zahnat kameny protijdoucí náhodný chlapík, ale bylo to jako na mouchy – kluci se rozutekli jako když do nich střelí, aby vzápětí na mě číhali za další zatáčkou a to ještě ve větším počtu. Byl jsem na ně tak rozzuřený, že jsem udělal tu největší hloupost, kterou jsem mohl v dané chvíli udělat. Hodil jsem po nich také kamenem. Ne tak, abych je trefil, ale abych je zahnal. To jsem neměl dělat. Od svých si to nechají líbit, neboť z nich mají respekt. Ale cizinec? To tedy ne! Vzali to jako výzvu k boji, z čehož mně zatrnulo. Kameny, které zatím létaly neškodně kolem mě, zpřesnily a já měl co dělat, abych stačil uhýbat. Ti nejagresivnější lezli po okolních stráních a metali po mně větší balvany. Prostě válka jako hrom. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby nepřijel z mého směru malý náklaďáček. Řidiči jsem posunky ukázal všechny ty kluky, kteří stáli připraveni s kameny v rukou v širokém kruhu a čekali, až budou moci opět bojovat. Řidič hned pochopil a vychytrale si řekl o 50 birr za to, že mě vyveze do nejbližšího městečka, které bylo úplně na kopci (asi 8 km). Byl jsem sice ochotný zaplatit jakoukoliv cenu, jen abych se odtud dostal pryč, stejně se mi to ale podařilo usmlouvat na přijatelných 20 birr. Asi se mu mě zželelo, když viděl, do jaké situace jsem se dostal.
   Ve městě Gashena (3100 m n.m.) jsem si dal výborné skopové s chlebem a dvě piva a pokračoval po zcela nové asfaltce, kterou zde staví Číňané. Kopce skončily a nastala nedozírná a vyfukující planina, která i nadále mírně stoupala. Asfaltka pokračovala až do městečka Esteysha (3460 m n.m.), kde jsem se v jediné hospodě zeptal, jak to vypadá dál. Bylo mi řečeno, že asfalt za Esteyshou končí, další vesnice je až po 50 km a že dřív nenajdu vůbec nic, kde by se dalo koupit něco k jídlu nebo pití, natož se ubytovat.
   I když bylo teprve 16 hod., rozhodl jsem se zůstat. Komůrka za 12 birr mi stačila a bylo mi přislíbeno, že dostanu za chvíli i najíst. Už teď odpoledne bylo celkem chladno (15°C), které se s každou minutou zvyšovalo. Navlékl jsem si na sebe vše, co se dalo a sedl si do „lokálu“, abych si ještě za světla dopsal deníček, neboť elektřina zde nebyla ještě zavedena.
   Do řeči se se mnou dal mladý inženýr, který zde byl také ubytovaný a který řídil práci na místním úseku stavby silnice. Mluvil anglicky sice perfektně, ale s tak šíleným přízvukem, že jsem musel mít uši neustále našpicované, abych mu rozuměl a stále se neptal „Cože?“ Tvrdil mi, že by nikdy neuvěřil, že by mohl někdo dojet na kole z Lalibely až sem a že jsem určitě první na světě, kdo to dokázal. Musel jsem se v duchu smát, protože dnešní ujetá vzdálenost činila pouhých 87 km.
   Inženýr mě pak i s jeho partou pozval na injaru s masem, které bylo tolik, že jsme ji ani v pěti lidech nesnědli. Ke svému zděšení jsem stále hůř a hůř mluvil, až jsem ztratil hlas úplně. Omluvil jsem se a odešel do své komůrky schovat se do teplého spacáku. Vypil jsem na léčení krku úplně poslední zbyteček slivovice a přestože bylo ještě dost brzy, usnul jsem celkem rychle.

   Velmi milá paní domácí mi ráno udělala vajíčka a teplý čaj (po kterém jsem se naštěstí rozmluvil), k nimž jsem za jejich cenu přidal 10 birr navíc. Chudák byla z toho tak překvapená, že je nechtěla přijmout. Strčil jsem je tedy do ruky jejímu synovi a za dost velikého chladu vyjel na další pouť. Mávali mi ještě hodně dlouho.
   Jestliže jsem si včera myslel, že Esteysha je úplně nahoře a z ní pak budu jen a jen klesat, opak byl pravdou. Na pár desítkách kilometrech téměř neznatelného stoupání po náhorní planině jsem měl na výškoměru 3700 m n.m. Vyfukoval zde velmi silný a studený vítr (přirozeně proti) a silnice byla tak rozbitá a kamenitá, že toto byl bezkonkurenčně nejhorší úsek, který jsem po Etiopii jel. Navíc zde byl dost velký provoz náklaďáků, které patřily ke stavbě silnice, takže se prášilo jako v cementárce. K agresivním děckám přibyli i nepříjemní kopáči, pracující na silnici. Byli to první a zároveň poslední dospělí Etiopané, kteří chtěli po mně dost nevybíravým způsobem prachy. Když pak na mě poštval malý kluk dva zuřivě štěkající psy, byl jsem přesvědčený, že si musím něco stopnout nebo nasednout na autobus, abych tomu všemu ujel.
   Pak jsem si ale řekl, kolik našich sportovců by dalo bůhvíco za to, aby mohli v této nadmořské výšce trénovat a já bych tuto možnost tak trestuhodně zahodil. Hned se mi jelo lépe a radostněji. Lepší nálada zabrala dokonce i na okolní lidi, kteří mě přestali tak zarputile otravovat se žádostí o peníze.
   Po 33 km přišel očekávaný sjezd. Naštěstí zde byl jeden pruh rozestavěné silnice uválcovaný, ale posetý hustě a nepravidelně velikými kameny, aby na něj nikdo nevjel. Po pár km jízdy dolů jsem už mezi nimi zkušeně kličkoval a docela rychle pádil dolů. Po 30 km jízdy bez šlapání jsem skončil v nadm. výšce 2000 m n.m. Svlékl jsem ze sebe všechno kromě trika a kraťasů, neboť teplota se vyšplhala na 35°C.
   Ve městě Sanka jsem si dal na oběd skopové s chlebem (tibs). Seděla zde ve stínu skupina mladých lidí, kteří se zkoušeli se mnou bavit. Od otázek odkud jsem, jak se jmenuji apod. přišlo i na to, kolik mi je let. Řekl jsem po pravdě, že 45. Mezi všemi to překvapeně zašumělo a já se samou pýchou nadmul jako páv. Pak však jeden řekl: „My jsme si mysleli, že 65.“ Tak jsem zase hned splaskl.
   Za městem Sinka se střídal asfalt a „rozbitka“ a asi po 20 km jízdy jsem dojel do města Weldiya. Tady jsem měl původně v plánu zůstat, ale bylo teprve 14 hod., takže jsem pokračoval dál. Navíc se mi tady vůbec nelíbilo. Nad horami, ze kterých jsem přijel, visel černý mrak, dokonce na mě spadlo pár kapek. Tak jsem si říkal, jaká je to výjimka, když najednou přišel slejvák jako blázen. Stačil jsem se schovat u malého stánku, kde se už krčilo několik lidí včetně jedné kozy. Za hodinu déšť přestal, ale zůstalo zamračeno a teplota klesla na 20 °C.
   Naplánoval jsem si dojezd jen do města Mersa (dalších 25 km) a dobře jsem udělal. Když jsem sem přijížděl, opět začalo mírně kapat, aby se v okamžiku, kdy jsem se ubytoval, rozpršelo stejně jako po obědě.
   V restauraci, patřící k ubytovně, mi tvrdili, že kromě tibs nic jiného nemají, ale zrovna přišel majitel, který se mě ptal, zda je vše v pořádku. Po neskutečném seřvání obsluhy jsem dostal požadované špagety s masovou směsí. Když jsem to dojedl, majitel mě pozval na kus řeči a na pivo. Kromě ubytovny byl i ředitelem v místní škole, kde zároveň učil angličtinu, takže jsme si popovídali bez problémů. Tvrdil mi, že v Etiopii je demokracie jen „naoko“ a kdyby někdo slyšel to, co mi všechno vykládá (neskutečně Etiopii pomlouval), už zítra by se zařadil mezi politické vězně, kterých je tady prý bezpočet. Neustále mi nutil zdarma čepované pivo za to, že jsem do jejich oblasti přivezl déšť, za což mi jsou prý všichni vděčni. Skoro jsem od něj utekl, protože s přibývajícím alkoholem bylo jeho nutičství až nepříjemné.
   Dnes jsem si všiml, že jsem v oblasti, kde se na cizince už nekřičí „ju, ju, ju“, ale „hey Mister“.