Etiopie - 1. část

Mapu jsme v Česku nesehnali (ani ve Vídni ve specializovaném obchodě), ale aspoň jsme měli představu o tom, že si projedeme severní část Etiopie, kde nadmořská výška téměř nespadne pod 2000 m n.m., tzn. že si projedeme vysoké hory, což oba milujeme. Jižní část je spíše rovina a deštné pralesy.
8. 1.2009 tedy začalo naše africké dobrodružství. Cestování letadlem se složeným kolem ve velké cyklotašce je už pro nás oba již rutinou, spíše máme jen pocit, že tuto nejnepříjemnější část výletu musíme protrpět. Vždy jen čekám, jestli budu platit relativně velký poplatek za kolo, což je sázka do loterie, protože někteří úředníci to při odbavení vyžadují, jiní ne a ani nezáleží na typu letecké společnosti. Také jsem si teď říkal, co mi zase z příručního zavazadla odeberou jako nedovolený předmět. Letos jsem si myslel, jak už to mám vychytané, ale stejně mně zabavili velkou tubu opalovacího krému, což mě dost naštvalo. Prý je povoleno mít s sebou jen max. 100 ml. Mohl jsem si to dát sice do tašky s kolem, ale to by mi za prvé zvýšilo váhu tašky skoro o půl kila, za druhé mě to ani nenapadlo. Ale aspoň jsme neplatili žádný extra příplatek za kolo.
Opalovací krém jsem zkoušel koupit v Duty Free Shopu v Istanbulu, kde jsme přesedali, ale žádný jsem si z veliké nabídky nevybral. Všechno to byly jen výrobky renomovaných kosmetických značek za takové ceny, že se mi až protáčely panenky. Rozhodl jsem se tedy, že si něco koupím až v Etiopii. Jenže v tuto chvíli jsem ani zdaleka netušil, jaký problém je v této zemi sehnat opalovací krém.
Pět hodin v letadle uteklo jako voda a byly 3 hodiny ráno, když jsme přistávali v hlavním městě Etiopie Adis Abbeba. Jako na běžícím páse jsme dostali za 20 $ vízum, u okénka jsme si vyměnili něco málo peněz za etiopské birry a už nám nic nebrátilo tomu, abychom si ještě v letištní hale složili svá kola.
Po 6. hodině ranní se začalo rozednívat, tzn. že byl nejvyšší čas vyjet a sehnat azyl pro naše dvě cyklotašky. Jenže co to? Jsme skoro u rovníku a teplota takhle zrána byla jen 5°C a já jel jen v kraťasech. Tak to bylo velké překvapení, za sklem letištní haly to vypadalo jinak!. Rychle se obléct! Nicméně teplota rychle stoupala, a za chvíli jsme se již svlékali opět do letního. Obloha byla bez mráčku a nad městem visel viditelný mrak smogu. Nebylo se čemu divit – vozový park je v Adis Abbebě značně starý. Nejvíce zde jezdí modrobílé taxíky značky Žiguli ze 70. let a z autobusů či náklaďáků se také dýmí jako o život. Na to, že jsme ale byli v Africe a navíc na silnicích s hodně zvýšeným provozem, bezpečnost byla docela slušná. Řekl bych, že oproti jiným hlavním městům zcela excelentní, takovou ohleduplnost jsem od místních nečekal.
Tašky na kola jsme původně chtěli udat v nějakém hotelu, jichž bylo podél hlavní silnice z letiště do centra desítky, ale po několika pokusech jsme to vzdali. Recepční totiž za pultem na otázku: „Do you speak English?“ vždy horlivě kývali hlavou, abychom po chvíli zklamaně zjistili, že našemu přání ani za mák nerozumějí. Většinou vůbec nepochopili, co po nich chceme a když některým náhodou svitlo, tak řekli, že o tomto sami nemohou rozhodovat a že máme počkat na šéfa. To se nám nechtělo, takže jsme odjeli směrem na české velvyslanectví. Sice jsme neměli adresu, ale nějakým zázrakem jsme se doptali a velvyslanectví našli. Osobně mám s velvyslanectvími po světě spíše špatné zkušenosti, tady nás mile překvapili a objemné tašky nám v pohodě uložili.
Vrátili jsme se do ulic, kde smog díky sílící dopravě ještě zhoustl a jali se hledat veksláky, obchod s mapami a s opalovacími krémy. Veksláky jsme našli hned vedle velvyslanectví, krém na opalování taky, s mapami to bylo horší. Opalovací krém byl malý, ale s UV faktorem č. 40. Říkal jsem si, že se nebudu tahat s velkým a budu jen podle potřeby dokupovat. Chyba lávky, tento obchod byl asi jediným v celé Etiopii, kde něco podobného měli. Většina prodávajících pak v pozdějších dnech ani netušila, že něco takového existuje. I místní – když mě viděli se natírat – koukali s otevřenou pusou a nechápali, proč to dělám. Nakonec ani ta čtyřicítka nestačila, hned 1. den jsme se spálili a pak se opakovaně loupali a spalovali, krém nekrém. Nejvíce trpěly ušní boltce a nos, ostatní části těla si pomaloučku zvykaly, i když je fakt, že první týden mě tak bolela kůže na nohou, že jsem skoro z toho ani nemohl usnout.
V obchodech s mapami nám nabízeli plakát Afriky, automapa nebo něco podobného zde neexistuje. Jeden prodávající nám nakonec vysvětlil, jak se dostaneme na Ministerstvo map. Ano, není to sranda, opravdu zde bylo takto pojmenováno ministerstvo, dokonce i s ozbrojenými vojáky před vchodem. Dodnes netuším, co zde měli na práci, když nám jen nabízeli ty stejné mapy celé Afriky jako v obchodech. Kdo nezažil, neuvěří…
My jsme měli s sebou mapu severovýchodní Afriky v měřítku 1: 4 000 000, což v praxi znamená, že 1 cm na mapě = 40 km. Pro cyklistiku nic moc, ale bylo to alespoň něco.
Než jsme vyjeli z města, zašli jsme si na ranní mši do kostela a byť to byla mše křesťanská, vypadala zcela jinak než kdekoliv v Evropě. Uprostřed kostela bylo několik desítek hudebníků, kteří tloukli na bubny a monotónně zpívali. Ostatní na ně jen koukali. Zážitek to byl na uvítanou fantastický. Skoro jsme se od mše nemohli odtrhnout. Dokonce ani nikdo neměl nic proti tomu, abychom mezi nimi pobíhali s foťákem a kamerou. Vůbec je to nerušilo.
Adis Abeba leží v nadm. výšce 2350 m n.m. a silnice, kterou jsme se směrem na sever vydali, vedla neustále do kopce, aby se vyšplhala až na 3000 m n.m. Odtud už byl terén vlnitý, kousek z kopce, kousek do kopce a to stále dokola. Hned první vesnice za městem vypadala úplně přesně jako z knížek Zikmunda a Hanzelky – kruhové chýše se slaměnými střechami, odkud vybíhaly děti, škemrajíce o peníze. Na políčkách se mlátilo sklizené obilí tím způsobem, že po něm chodili v kruhu koně. Až to bylo dost pošlapané, nastoupily ženské s velkými plochými mísami, na které si nabraly vymlácenou směs a s pomocí větru oddělovaly plevy od zrna.
Krajina byla docela fotogenická – spousty barev od všech odstínů žluté a hnědé až po zelenou. Moc se mi zde líbilo.
Kolem 16. hodiny odpoledne se už začala projevovat nevyspaná noc z letadla a kopcovitý terén. Navíc jsem se musel obléct do „zimních“ doplňků, protože jen těmito jsem zakryl ruce i nohy. V kombinaci s teplotami okolo 30 °C jsem toho už začínal mít pro tento den docela dost. Naštěstí se zde stmívá už těsně po šesté, takže jsme akorát dojeli do menšího městečka, kde jsme bez problémů našli ubytovnu. Sotva jsme odstrojili kolo, tak se setmělo a ihned začala teplota vzduchu strmě klesat. Když jsem o chvíli později stál nahý v nevábné srše a lil na sebe studenou vodu, celý jsem se třepal zimou. Taky se nebylo čemu divit, teploměr ukazoval jen 10°C. Naštěstí to netrvalo dlouho, protože voda po chvíli došla. Při obhlídce záchodu jsem se jen modlil, aby se mi na druhý den „ještě nechtělo“. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych do této místnůstky měl vkročit. A to mám prosím za sebou už 10 let praxe z nejnevábnějších záchodů světa!
Vedle v hospodě jsme si dali vajíčka s chlebem a několik třetinek piva a docela brzy šli spát. Vlastně jsme odsud museli utéct – tento večer byl hudební a na podiu se střídalo několik zpěváků a zpěvaček. Za prvé byla aparatura puštěná tak hlasitě, že nám vibrovalo snad celé tělo, za druhé byl zpěv všech zúčastněných tak falešný, že to zcela trhalo uši.