Ahoj, posílám takovou úvahu kamarádky knihovnice. Myslím, že je nás takových víc, které to tak nějak podobně cítíme. Pan Dr. Staněk napsal, že žena má muže nechat vyblbnout, hrát si, nebránit v jeho koníčcích a on to pak vrací jinou formou ...snad to někde tak funguje. Ludmila K.
"Lído, ty jsi na mě moc složitá a já ti nerozumím," řekl mi nedávno kamarád. Ale to je myslím znak osobnosti, že nad věcmi a událostmi člověk špekuluje. Naštěstí mi pár kamarádek řeklo, že mi rozumějí dobře. Tak sláva.
Tato úvaha není o bezdomovkyních či o ženách nemajetných. Ale je o ženách žebrajících, toužících po lásce, po něze, po přijetí, po naslouchající pozornosti. Často mi kamarádky svěřují, že si připadají jako kuchařky, nákupčí, uklizečky, matky dohližitelky, ale jen málokterá se cítí jako milovaná bytost. Tedy ano, muž ji většinou má rád, ovšem.......V každém z nás je různě velká "nádrž lásky" (ano, i ve vás, drazí muži. Jen si to buď neuvědomujete nebo to potlačujete), a ta volá po naplnění. Pokud je prázdná, nemá žena z čeho dávat. Něha, cit a porozumění jí pak chybí v práci, doma, ve vztahu k sobě. V odborné literatuře o vztazích mezi mužem a ženou jsem četla výtku, že ženy neříkají svým mužům, co chtějí, po čem touží. Ale já i moje konkrétní kamarádka to říkáme úplně polopatě. Dá se nějak jinak pochopot věta: "Měla bych radost, kdybys mi občas přinesl kytičku?" (Tady se dá spekulovat o významu slova občas. Dobře tak to slovo můžeme nahradit třeba jednou měsíčně). "Pozvi mě někdy na večeři. Přitul se ke mně a pochval mě, jak mi to sluší. Kup mi někdy nějakou drobnost jen tak pro radost. Vymysli výlet. Pomoz mi s úklidem." Některým mužům stačí takový ten obyčejný běh života, to, že je všechno v pořádku, jak má být. "Máme dvě tři děti, o které se pečlivě staráme. Já vydělávám, nosím domů peníze, o víkendu se snažím dětem věnovat, v domácnosti máme uklizeno, zahrada je posečená, příbuzné navštěvujeme. Tak co po mně ta moje žena kurňa pořád ještě chce??? Dělám snad málo??? Už takhle jsem utahaný jako kůň. A ona chce romantiku!"
Ano, pracovat na vztahu je práce, těžká práce, makačka. Pokud dva lidé uzavřeli manželství v kostele, tak si nahlas slíbili lásku, úctu a věrnost. Láska má mnoho podob. Jak mi řekl jeden můj přítel - v manželsví je třeba hledat nebe pro toho druhého. Aby se aspoň někdy cítil jako v nebi. Pokud miluju, tak přemýšlím, jak toho druhého udělat šťastným. A jsem schopen pochopit, že když já mám rád dlouhé túry nebo se věnuju kutilství, tak třeba mojí ženě tohle nic neříká a potřebuje ke spokojenosti a štěstí úplně něco jiného. A když nevím, tak se zeptám! Aha, tak jí by stačil výlet autem a hodinová procházka, návštěva divadla, touží po tom vědět, že je milovaná. Tak, jak to udělám? U nás funguje, když si manžel napíše lísteček. Zní to možná komicky, ale proč ne. Když jsme schopni si psát, co máme koupit a na co nemáme zapomenout, proč by do toho nemohlo patřit i připomenutí: koupit ženě kytku, napsat jí esemesku, zajistit večeři, umýt nádobí, něčím ji překvapit.
Mnoho žen si připadá jako ryby na suchu. Plácají se bezmocně, voda nikde, mají pocit, že nežijí, ale živoří. Dokážu pochopit ženy, které spálí mosty a když jim někdo slíbí lásku, chová se k nim mile a něžně, jsou schopné jít za ním přes půlku světa. Ano, rozum říká ne. "Važ si toho, co máš a nežbrblej." Ale ta touha být milovaná, vědět to, cítít, vnímat všemi smysly, ta nezmizí. Když je "nádrž lásky" prázdná, není z čeho dávat. Nezbývá pro děti, pro přátele. Chybí pravidelný přívod vody, kohout je utažený a navíc neprší. Už moc dlouho nepršelo!